ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.710.2006.1
sp. zn. 29 Odo 710/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně M. G. a. s., se zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti žalovanému JUDr. M. K., jako správci konkursní podstaty úpadce M. K., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 57 CmI 124/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 262/2004-140, takto:
I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 262/2004-140, o věci samé, která se týká pozemku st. č. 137 o výměře 805 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a budovy č. p. 70 - občanská vybavenost, postavené na parcele, vše nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro S.k., katastrální p. P. – v., na listu vlastnictví, pro obec Ř., katastrální území Ř. - R, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2004, č. j. 57 CmI 124/2003-78, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (W. a. s.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce M. K.) vyloučení pozemku parcelní číslo, o výměře 805 m2, pozemku parcelní číslo, o výměře 107 m2 a budovy číslo popisné 70, postavené na parcele číslo 137, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P.- v., na listu vlastnictví, pro obec Ř. – R., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dospěl k závěru, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, jelikož v době podání žaloby (21. října 2003) nebyla vlastnicí nemovitostí. Za předpokladu, že přechod vlastnických práv k nemovitostem byl v souladu s platnou právní úpravou, je od 20. listopadu 2002 vlastnicí nemovitostí společnost E. W. a. s. K tomu, že společnost H. spol. s r.o. (jež nemovitosti nabyla od pozdějšího úpadce kupní smlouvou z 31. října 1997) vložila nemovitosti do základního jmění žalobkyně smlouvou z 12. března 2000, s právními účinky vkladu 13. března 2000, poukázal soud na to, že rozhodnutí o povolení vkladu bylo vydáno až 12. března 2001, tedy po dni, kdy byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty úpadce, o čemž katastrální úřad věděl na základě oznámení ze dne 4. prosince 2000, došlého mu 7. prosince 2000. Jelikož konkurs na majetek úpadce byl prohlášen 17. srpna 2000, platí pro tento případ - dle mínění soudu - ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 12. ledna 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vycházeje u žalobkyně ze změny obchodní firmy na nynější M. G. a. s.) ve znění, že se zamítá žaloba, jíž měly být ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyloučeny „nemovitosti sestávající z pozemků st. č. o výměře - zastavěná plocha a nádvoří, , o výměře 21 m2 - zahrada a , o výměře 107 m2 - ostatní plocha a z budovy - občanská vybavenost, postavené na parcele st. č. 137, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. – v., na listu vlastnictví č., pro obec Ř., katastrální území Ř. – R.“ (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru o přerušení vkladového řízení, dovozuje, že i se zápisem nemovitostí do soupisu konkursní podstaty jsou nutně spojeny účinky uvedené v §14 odst. 1 písm. c/ ZKV, tedy i přerušení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem, jež se staly majetkem podstaty.
To, že žalobkyně byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice nemovitostí, neměl soud za rozhodné, zdůrazňuje, že žalovaný sepsal nemovitosti do konkursní podstaty 4. prosince 2000, při dodržení postupu dle §27 odst. 5 ZKV, a tuto skutečnost oznámil katastrálnímu úřadu i společnosti H. spol. s r. o., jež byla v rozhodné době zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.
Dalšími námitkami (vypočtenými na straně 8 v posledním odstavci rozhodnutí odvolacího soudu) žalobkyně dle odvolacího soudu důvodně nezpochybnila postup žalovaného podle §27 odst. 5 ZKV ani pozdější zápis nemovitostí do konkursní podstaty Rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. března 2002, č. j. 3 C 315/2000-195 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č. j. 20 Co 474/2003-250 nemají na výsledek sporu v této věci vliv, uzavřel odvolací soud.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že dosud nebyla řešena otázka přerušení vkladového řízení v případě, že jeho účastníkem není úpadce, že do katastru nemovitostí nebylo zapsáno, že věci se nacházejí v konkursní podstatě a že vlastník nebyl vyzván k tomu, aby splatil hodnotu zástavy ani mu nebylo sděleno, že věci jsou zapsány v konkursní podstatě.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout a shledá-li je Nejvyšší soud přípustným, pak zamítnout.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
V rozsahu, v němž odvolací soud „potvrdil“ rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se požadavku na vyloučení pozemku st. č. 137 a budovy č. p. 70 - občanská vybavenost, postavené na tomto pozemku, je jeho rozsudek nepochybně potvrzujícím rozsudkem, takže přípustnost dovolání je potud nutno poměřovat ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde).
Otázkami, pro jejichž zodpovězení přisuzuje dovolatelka napadenému rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Závěr, že ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ ZKV se uplatní jen na řízení, jichž se ke dni prohlášení konkursu na svůj majetek účastní úpadce, plyne přímo z dikce tohoto ustanovení („jejichž účastníkem je úpadce“) a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v respektování tohoto výslovně formulovaného zákonného pravidla ustálena (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001 uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod pořadovým číslem 151 (úvahy odvolacího soudu vedou k absurdnímu závěru, že vkladové řízení by se přerušilo nikoli prohlášením konkursu /kdy se na nemovitosti ještě ani nepohlíželo jako na úpadcův majetek, jelikož nebyly sepsány do konkursní podstaty/, nýbrž až soupisem nemovitostí ve vlastnictví třetí osoby do konkursní podstaty úpadce). Na řečeném ničeho nemění ani poukaz žalovaného (ve vyjádření k dovolání) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2002, pod číslem 143). Ten se - oproti mínění žalovaného - k otázkám přerušení vkladového řízení nevyslovuje.
Důvod připustit dovolání pro řešení této otázky, by tedy - posuzováno izolovaně - dán byl, jelikož dovolatel její řešení odvolacím soudem zpochybňuje a napadené rozhodnutí je v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud nicméně již v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 48/2006“) uzavřel, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
O takový případ jde i v této věci, jelikož napadené rozhodnutí v popsané části spočívá též na závěru, že soupis byl 4. prosince 2000 proveden při dodržení postupu dle §27 odst. 5 ZKV (ve vztahu ke společnosti H. spol. s r. o., jež byla v rozhodné době zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice nemovitostí).
Situací obdobnou té, jež vyvstala v dané věci, se Nejvyšší soud zabýval v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 91/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 91/2007“). V něm vysvětlil, že změna vlastníka zástavy zásadně nevede (nejde-li o zpeněžení realizované v konkursu správcem konkursní podstaty) k zániku zástavního práva a výzva adresovaná (v režimu §27 odst. 5 ZKV) správcem konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku (vlastníku zástavy) nepozbývá účinků jen proto, že po jejím obdržení (a předtím, než správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavu sepsal) zástavní dlužník převedl zástavu na jiného. Tamtéž dodal, že převedl-li zástavní dlužník (vlastník zástavy) po obdržení výzvy podle §27 odst. 5 ZKV zástavu na jiného, aniž tím došlo k zániku zástavního práva, je správce konkursní podstaty osobního dlužníka po uplynutí lhůty uvedené v posledně označeném ustanovení oprávněn zástavu sepsat do konkursní podstaty osobního dlužníka bez zřetele k tomu, že zástava po doručení výzvy změnila vlastníka.
Od těchto závěrů nevidí důvod odchýlit se ani v dané věci, z jejíhož skutkového rámce rovněž plyne, že v době, kdy společnost H. spol. s r. o. obdržela výzvu podle §27 odst. 5 ZKV, i v době, kdy byl na základě marného uplynutí lhůty dané výzvou proveden soupis nemovitostí, byla vlastnicí nemovitostí právě ona. To, že na základě právního úkonu uskutečněného dříve (v březnu 2000) se později (rozhodnutím katastrálního úřadu z března 2001) stala vlastnicí nemovitostí dovolatelka (byť zpětně k 13. březnu 2000) nemění ničeho na tom, že postup dle §27 odst. 5 ZKV odpovídal závěrům plynoucím z R 91/2007 a že výzva učiněná v roce 2000 vůči tehdejší vlastnici nemovitostí, zavazuje i dovolatelku.
V tomto ohledu tedy důvod připustit dovolání v popsaném rozsahu dán není a jelikož jde o samostatný důvod zamítnutí vylučovací žaloby, plyne odtud v souladu s R 48/2006 i konečný závěr o nepřípustnosti dovolání v popsaném rozsahu.
V mezích tvrzených vad řízení uplatněných §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nepoložila dovolatelka Nejvyššímu soudu žádnou otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnutí mělo být zásadně významným po stránce právní.
Nejvyšší soud tudíž dovolání v rozsahu, v němž se týkalo výše označeného pozemku a budovy, odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž odvolací soud „potvrdil“ rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku „ve znění“, v jehož rámci označil jako pozemky, jichž se zamítnutí týká, i pozemky, o výměře 21 m2 - zahrada a , o výměře 107 m2 - ostatní plocha, je dovolání podle Nejvyššího soudu přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Je tomu tak proto, že odvolací soud se snahou o „zpřesnění“ (o jiné „znění“) potvrzujícího výroku snažil procesně neregulérním způsobem (rozporným s §222 odst. 3 o. s. ř.) napravit fakt, že rozhodnutí soudu prvního stupně je ve výrokové části postiženo zjevnou nesprávností. Soud prvního stupně totiž v situaci, kdy předmětem vyloučení byla budova a tři pozemky spojil číselné označení jednoho pozemku s výměrou (107 m2) jiného pozemku (č. 638) a onen jiný pozemek (č. 638) ve výroku svého rozhodnutí neoznačil vůbec.
Odvolací soud neměl právo obejít postup plynoucí z §222 odst. 3 o. s. ř. a jestliže tak učinil, nelze na jeho rozhodnutí v této části nahlížet jinak, než jako na rozhodnutí měnící. Popsané skutečnosti současně zakládají důvod pro zrušení příslušné části rozhodnutí a závislého výroku o nákladech řízení, když odvolací soud se ve vztahu k pozemku ocitl v pozici soudu prvního stupně a zatížil tak odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k pozemku je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné ve světle tvrzení žalovaného (odvolacím soudem ignorovaného a důvody jeho rozhodnutí nezohledněného), že tento pozemek nebyl do konkursní podstaty vůbec sepsán (srov. vyjádření žalovaného č. l. 56 a č. l. 98). Stěží o něm mohou za této situace platit závěry o řádném soupisu (v režimu §27 odst. 5 ZKV).
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu zrušil (podle §243b odst. 2 o. s. ř.) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž za této situace rozebíral další dovolací argumentaci uplatněnou dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
V další fázi řízení nebude možné přikročit k odvolacímu přezkumu rozsudku soudu prvního stupně v mezích otevřených zrušujícím výrokem tohoto rozsudku dříve, než soud prvního stupně zhojí (v režimu §164 o. s. ř.) ty chyby výrokové části svého rozsudku, o jejichž nápravu se neregulérně pokusil odvolací soud.
Zbývá dodat, že odklad vykonatelnosti (dovolatelkou navrhovaný) rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 ZKV (jež je žalobou určovací), není pojmově možný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu