ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1140.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1140/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovolání obviněného Ing. R. K ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 10 To 17/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 10 To 17/2009, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 47 T 2/2008.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 47 T 2/2008, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným trestnými činy zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák.
Podle skutkových zjištění městského soudu se jich dopustil tím, že
v blíže neurčených dnech nejméně 19. 4. 2002 nařídil a zorganizoval odvezení poškozeného J. K., tak, že dne 19. 4. 2002 v době kolem 10.00 hod. v P., v ulici K. N. d. odděleně stíhaný J. M. spolu s dalšími dvěma neztotožněnými muži pohrůžkou užití střelné zbraně donutili poškozeného, aby nasednul do blíže neurčeného motorového vozidla typu Peugeot 206 a ulehl na zadní sedadla, přičemž poškozeného přiměli příslibem, že pokud bude rozumný, nic se mu nestane, aby strpěl převoz do rekreační oblasti O., v areálu V., kde byl ve sklepních prostorách chaty číslo 1 proti své vůli držen do druhého dne ráno, tj. 20. 4. 2002, odkud byl převezen s nasazenými zaslepenými lyžařskými brýlemi do obce V., do kanceláře užívané obžalovaným, zde byl jedním z únosců vyzván pod pohrůžkou zabití jeho, popřípadě příslušníků rodiny, aby se podřídil pokynům obžalovaného, poté mu byly sňaty brýle a obžalovaný poškozeného přiměl opakovanými výhrůžkami likvidací jeho a dalších rodinných příslušníků podepsat nevyplněné daňové doklady, směnku a několik čistých papírů formátu A4, což obžalovaný podle svého sdělení hodlal využít jako doklad o zaplacení nemovitostí v obcích D. a Č. v hodnotě nejméně 35.800.000,- Kč, což byla částka, kterou měl poškozenému za nemovitosti uhradit.
Za to mu byl tímto rozsudkem uložen podle §235 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obžalovaný a to proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 10 To 17/2009, odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., neboť má jednak za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V úvodu svého dovolání obviněný rekapituluje průběh dosavadního řízení včetně obsahu odvolání, z něhož vyjímá námitky, které považuje za relevantní i pro dovolací řízení.
Mezi ně zařadil :
a) Nebyly dány podmínky řízení proti uprchlému
Řízení proti uprchlému bylo podle dovolatele vedeno na základě pouhé spekulace soudů o tom, z jakého důvodu se zdržuje v J. r. Tvrzení obžaloby, že se tam zdržuje dobrovolně a do ČR mohl kdykoli přijet, nebylo prověřováno. V tom je spatřováno naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Další námitky pak mají dokládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nesprávné hmotně právní posouzení skutku, v některých případech i extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, někdy i úplnou absenci skutkových zjištění.
b) Je technicky nemožné, aby se skutek stal, tak jak je tvrzeno
To dovozuje dovolatel z tvrzení, že technické parametry vozu Peugeot 206 nedovolují, aby v něm cestovali čtyři lidé – poškozený K. ležící na zadním sedadle a tři únosci. Tuto námitku vznesl obviněný až v odvolacím řízení, když teprve tam byl typ vozidla obžalobou specifikován. Odvolací soud však na ni podle jeho názoru adekvátně nereagoval, nedoplnil dokazování například rekonstrukci s tím, že obhajoba neuvedla na podporu této námitky konkrétní skutečnosti.
c) Popis skutku není popisem dokonaného trestného činu, výrok rozsudku nemá zákonné náležitosti
V dovolání se zdůrazňuje, že podle skutkových závěrů nalézacího soudu ve výroku jeho rozsudku obviněný hodlal podepsané nevyplněné doklady, směnku a čisté papíry využít jako doklad o zaplacení nemovitosti v hodnotě nejméně 35.800.000,- Kč. Výraz „hodlal“ podle přesvědčení dovolatele neodpovídá závěru o dokonaném trestném činu, popis skutku je tedy v příkrém rozporu s jeho právním posouzením. Dovolatel dále poukazuje na to, že zatímco podle nalézacího soudu hodlal obviněný směnku a čisté papíry využít jako doklad o zaplacení nemovitosti, podle odvolacího soudu měla již směnka sama uhradit cenu nemovitostí. Podle názoru dovolatele nelze takto neformálním způsobem v odůvodnění rozhodnutí měnit popis skutku. Odvolací soud v odůvodnění uzavřel, že výše škody činila 15.800.000,- Kč, přičemž nalézacímu soudu vytkl, že výši škody nevyjádřil ve výroku svého rozsudku. To již samo o sobě podle přesvědčení dovolatele naplňuje deklarovaný dovolací důvod, když znakem trestného činu vydírání, kterým byl obviněný uznán vinným, je způsobení škody. Na půli cesty zůstal podle mínění dovolatele i nalézací soud, který sice tvrdí, že obviněný hodlal využít získané listiny jako doklad o zaplacení nemovitostí v hodnotě nejméně 35.800.000,- Kč, avšak současně neučinil závěr, že by měl poškozenému způsobit škodu v této výši.
d) Údajně vynucený podpis tvrzených listin nemohl mít uváděné právní důsledky. Žádná směnka v právním smyslu nemohla být tvrzeným jednáním vystavena
V dovolání se poukazuje na to, že i podle odvolacího soudu měla směnka sloužit k úhradě kupní ceny. Zdůrazňuje, že jediné, co bylo k obsahu směnky zjištěno, je to, že ji měl vystavit poškozený K., ale nikoliv, kdo měl být směnečným dlužníkem a kdo směnečným věřitelem, ani zda šlo tzv. o směnku vlastní či směnku cizí. Nebylo proto ani zjištěno, jaký směnečný vztah měl být vynucením podpisu J. K. vynucen či předstírán. Nebylo ani zjištěno, jaké byly finanční vztahy mezi ním a dovolatelem, když i na straně K. byly značné dluhy. Není přitom jasné, zda K. nepodepsal směnku za společnost I., s. r. o. Podle dovolatele však směnka nemohla být v žádném případě jakkoliv užita k úhradě dluhu, kterou měl údajně dovolatel ke společnosti I., s. r. o., mohla by být eventuálně použita ke vznesení námitky započtení. Ovšem až akceptací takové směnky by došlo ke způsobení škody, pokud by však nebylo namítnuto, že nebyla vystavena svobodně. V další části dovolaní se rozebírají různé varianty použití směnky v závislosti na tom, o jakou směnku by se jednalo. Pokud ovšem nalézací soud uzavřel, že tato směnka měla sloužit jako doklad o zaplacení, je to z povahy věci zcela vyloučeno. Navíc podle svědka B. obviněný všechny listiny včetně směnky J. K. vrátil. Soudy rovněž nebraly v úvahu, že se mělo jednat o tzv. bianco směnku, neboť nebyla vyplněna, přičemž nebylo prokázáno, že by mezi obviněným a J. K. došlo k uzavření dohody o tzv. vyplňovacím směnečném prohlášení zakládajícím oprávnění majitele směnky doplnit chybějící náležitosti. Vzhledem k tomu, že údajná bianco směnka nebyla v průběhu dokazování předložena, hodnotí dovolatel soudem dovozovaný záměr jen jako nepodloženou konstrukci soudu, jejímž prostřednictvím ani nebylo možno dosáhnout tvrzeného cíle.
e) Z rozhodnutí nelze zjistit, jaká škoda měla být způsobena
Soud prvého stupně zmiňuje ve výroku částku 35.800.000,- Kč, avšak nikoli jako škodu, ale jako částku, která měla být hrazena poškozenému. Podle dovolatele není jasné, proč poškozenému, když prodávajícím a tedy věřitelem byla společnost I., s. r. o. Odvolací soud dále tvrdí, že výše škody činí 15.800.000,- Kč, přičemž není jasné, jak k této částce dospěl. Navíc mělo být podle dovolatele přihlédnuto k jeho pohledávce za poškozeným ve výši 375.000,- USD zajištěné zástavním právem.
f) Závěr o tom, že se skutek stal a jak, je postaven na zcela nedostatečných a protichůdných důkazech
Poukazuje mimo jiné i na to, že J. M., který měl podle obžaloby realizovat únos J. K. dle zadání obviněného, byl stíhán a souzen v odděleném řízení a obžaloby zproštěn. Obviněný klade otázku, zda je za této situace možné, aby obstál rozsudek, kde je on sám uznán vinným. Dovolatel dále namítá, že pokud nalézací soud uzavřel, že motivem jeho jednání mělo být získání podepsaných listin a jejich využití jako dokladu o zaplacení nemovitostí v obcích D. a Č., byla tato možnost vyvrácena a údajný motiv činu tím byl zásadně zpochybněn. Rozpory přetrvávající v závěrech nalézacího soudu odvolací soud podle mínění obviněného neodstranil a jen je zaštítil obecnými argumenty o údajně nepodstatných nesrovnalostech ve výpovědích svědků. Ani z odůvodnění jeho usnesení však není zřejmé, které z výpovědí svědků či dalších důkazů považuje za věrohodné. Dovolatel poukazuje rovněž na to, že věrohodnost poškozeného K. a svědka B. je zpochybněna tím, že byli informátory policie.
V závěru svého dovolání obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 94/2008 v části, kde konstatovalo, že „jakýkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zákonný podklad pro výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v extrémním rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů“.
V petitu svého dovolání obviněný s odkazem na všechny shora uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak rozsudek Městského soudu v Praze.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., má za to, že argumentům obviněného nelze přisvědčit. Podle ní bylo pouze na vůli obviněného, zda se k soudu dostaví či nikoliv, a to bez ohledu na to, že bylo proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému podle 302 a násl. tr. ř. V této souvislosti vyzdvihuje, že orgány činné v trestním řízení vyvíjely trvalou snahu dosáhnout postavení obviněného před soud nebo jeho vydání do České republiky k trestnímu stíhání, na což obviněný reagoval žádostí o poskytnutí azylu v J. r., přičemž příslušný j. s. vydání Ing. K. vyloučil.
Stejně tak nelze podle ní akceptovat většinu námitek, které dle přesvědčení obviněného mají naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí především o námitce, že skutek popsaný ve výroku rozsudku je technicky nemožný, neboť do automobilu typu Peugeot se nemohli tři únosci posadit tak, aby J. K. ležel na zadním sedadle. Jednak nebyla podrobněji zkoumána varianta, že by byl přepravován v kufru vozidla, byť se jeví méně pravděpodobná, jednak se v popisu skutku netvrdí, že by všichni tři únosci jeli ve stejném vozidle s obviněným.
Bianco podepsané doklady mohly být dle jejího názoru zneužity dodatečným vyplněním částky k tíži toho, kdo je byl nucen podepsat. To platí i o bianco směnce, kterou je navíc možno indosamentem převést na jiného držitele, který by takového cenného papíru mohl zneužít k tíži poškozeného. Teoretické úvahy dovolatele ohledně neúplně vyplněné směnky jsou podle ní pro praktickou realizaci protiprávního jednání pachatele irelevantní, když jeho prvotní úmysl k tomuto jednání zjevně směřoval.
Pokud jde o zprošťující rozsudek ve věci odděleně stíhaného J. M., nejde o předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. a ani jeden ze soudů není výrokem druhého soudu při hodnocení důkazů vázán.
Jako nedůvodnou hodnotí i námitku extrémního nesouladu, když podle jejího názoru se v procesu dokazování nevyskytly žádné zásadní nelogičnosti či vady, které by tento rozpor zakládaly.
Dovolání obviněného však považuje za opodstatněné v tom, že ani jeden ze soudů nevysvětlil, proč kvalifikoval jednání obviněného jako dokonaný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák., když podle jejich zjištění obviněný vynuceně podepsané doklady teprve hodlal využít v blíže neurčené době. Jako oprávněná se pak jeví i navazující námitka, že ve výroku o vině není zřetelně vyjádřena škoda, kterou měl svým jednáním způsobit.
Důvodnou shledává i námitku tvrzené existence pohledávky obviněného za poškozeným ve výši 375.000,- USD z titulu půjčky splatné dne 7. 9. 2001, jež byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem, přičemž toto právo bylo vloženo do katastru nemovitostí. Podle nejvyšší státní zástupkyně se měly soudy zabývat i možností, že poškozený předal obě nemovitosti obviněnému jako úhradu nesplacené půjčky a kupní smlouvy byly uzavřeny pouze z formálních důvodů, například proto, aby zástavní právo na nemovitostech zaniklo splynutím zástavy a vlastnictví. V případě takové eventuality by pozbyla platnosti úvaha soudu, že bianco podepsané listiny měly sloužit k předstírání úhrady kupní ceny za nemovitosti, neboť ty by přešly na obviněného realizací zástavního práva a kupní smlouvy by byly uzavřeny pouze „pro forma“.
Tyto skutečnosti však podle nejvyšší státní zástupkyně mají zásadní význam pro správnost závěrů o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák., zejména ve vztahu ke znaku způsobení škody velkého rozsahu. Vrchní soud však na tyto skutečnosti v rámci odvolacího řízení nijak nereagoval.
K dalšímu pochybení došlo dle jejího názoru při ukládání souhrnného trestu, neboť výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, byl již zrušen jiným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002. Ten pak v době rozhodování Vrchního soudu v Praze již nabyl právní moci v důsledku rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007. O přístupu Vrchního soudu v Praze podle ní svědčí i to, že mu zřejmě ušlo, že částka 15.800.000,- Kč, o které v odůvodnění hovoří jako o způsobené škodě, představuje cenu pouze jedné ze dvou nemovitostí, když cena druhé činila 20.000.000,- Kč, což dohromady představuje částku 35.800.000,- Kč uváděnou ve výroku rozsudku soudu prvého stupně.
Podle Nejvyšší státní zástupkyně přestože výrok o vině i trestu soudu prvého stupně byl zatížen dvěma shora zmíněnými nedostatky, odvolací soud je nijak nekorigoval. Obě zmíněná pochybení jsou přitom podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky obviněného Ing. K. je proto podle ní možno označit za zčásti důvodné a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obhájce obviněného zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně naplňují deklarovaný důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz §265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Tento dovolací důvod je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Dovolatel zpochybňoval naplnění zákonných podmínek vedení řízení proti němu jako proti uprchlému dle §302 tr. ř. Závěry soudů o tom, proč se zdržuje v J. r. považuje za spekulativní a nedostatečně prověřené.
V této části shledal Nejvyšší soud dovolání zjevně neopodstatněné. Podle §302 tr. ř. se řízení proti uprchlému vede proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. O vedení tohoto řízení bylo zcela důvodně v samotném počátku tohoto trestního řízení s ohledem na okolnosti, za nichž se obviněný stal nezvěstným (útěk v době konání domovní prohlídky prováděné vyšetřujícími orgány v jeho domě). Poté byl delší dobu neznámého pobytu, následně bylo zjištěno, že se zdržuje v cizině, zjevně proto, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Svůj negativní postoj k možnosti vrátit se do ČR a účastnit se osobně trestního řízení, které je zde proti němu vedeno v této, ale i dalších věcech, obviněný jednoznačně demonstroval i v rámci řízení o žádosti o jeho vydání podané orgány České republiky po jeho zadržení orgány J. r.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn.
Z námitek uplatněných dovolatelem spadala při striktním výkladu mezí tohoto dovolacího důvodu do jeho rámce námitka, že popis skutku neodpovídá dokonanému trestnému činu a je tak v rozporu s právní kvalifikací činu ve výroku rozsudku městského soudu, a dále námitka, že z rozhodnutí není zřejmé, jaká škoda měla být způsobena, ač jde o znak skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 3 tr. zák. Zařadit sem lze i námitku zpochybňující právní důsledky listin, k jejichž podpisu měl být poškozený obviněným přinucen.
Naproti tomu námitky technické nemožnosti, aby se skutek stal (přesněji té části, podle které měl být poškozený přepravován ležíc na zadním sedadle automobilu), resp. námitka nedostatečnosti, resp. protichůdnosti opatřených důkazů, deklarovaný dovolací důvod nenaplnily, avšak Nejvyšší soud se jimi zabýval jednak v důsledku tvrzení dovolatele o existenci tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, jakož i proto, že úzce souvisely se shora zmíněnými námitkami, které pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadaly.
V tomto případě Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání a v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k následujícím závěrům.
Zatímco skutek zjištěný soudy vykazuje nesporně znaky trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., pochybnosti vzbuzuje jeho posouzení jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák., zejména ve vztahu ke znaku způsobení škody velkého rozsahu. Podle právní věty rozsudku městského soudu obviněný jiného pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu (v právní větě se v důsledku písařské chyby uvádí namísto znaku „způsobil“ slovo „spáchal“).
Ze skutkové věty rozsudku městského soudu by bylo možno usoudit, že za způsobenou škodu soud považoval částku 35.800.000,- Kč. Tou byla kupní cena za nemovitosti v obcích D. a Č., kterou měl obviněný poškozenému uhradit.
Prvním rozporem mezi skutkovou a právní větou rozsudku je, že skutková věta konstatuje, že „obviněný hodlal využít nevyplněné daňové doklady, směnku a několik čistých papírů formátu A4 jako doklad o zaplacení shora uvedených nemovitostí“. Výraz hodlal ale nasvědčuje závěru, že tak neučinil, tj. že k dokonání činu nedošlo, takže by přicházelo v úvahu posouzení takového jednání nejvýše jako pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, 3 tr. zák. Své závěry v tomto ohledu městský soud konkretizoval na str. 58 odůvodnění svého rozsudku s tím, že listiny měly být vyplněny tak, aby z nich bylo patrno, že obviněný poškozenému K. skutečně fyzicky předal částku 35.000.000,- Kč, ačkoliv mu tyto prostředky nikdy nevyplatil. I z tohoto odůvodnění lze tedy usuzovat, že listiny k tomuto účelu měly sloužit, i když k němu použity nebyly, což by opět odpovídalo posouzení takového jednání jako nedokonaného trestného činu ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., bylo-li by prokázáno, že takové jednání ke spáchání dokonaného trestného činu bezprostředně směřovalo. Nabízejí se však v této souvislosti i úvahy o tom, zda by se nemohlo jednat o stádium přípravy dle §7 odst. 1 tr. zák. (opatřování prostředků), které je vzdálenější stádiu dokonání než pokus, pokud by soudy uzavřely, že jednání obviněného k bezprostřednímu dokonání nesměřovalo, neboť shora zmíněné listiny si opatřoval s tím, že je možná v budoucnu uvedeným způsobem použije, resp. že tak činil proto, aby držel poškozeného jako policejního informátora „v šachu“.
Každopádně z výroku ani z odůvodnění rozsudku městského soudu nelze jednoznačně dovodit, že by škoda skutečně vznikla. Městský soud nejenže tuto formulaci do výroku rozsudku výslovně nevtělil, ale neuvedl ani, komu by tato škoda vznikla (vedle J. K. připadá v úvahu společnost I., s. r. o., kterou s ním coby poškozeným subjektem nelze ztotožňovat).
Tuto dílčí vágnost výroku o vině rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze sice konstatoval (viz str. 4 odůvodnění jeho usnesení), vytkl mu, že nevyjádřil výši způsobené škody ve výroku rozsudku, avšak konstatování tohoto nedostatku jej nevedlo ke zrušení napadeného rozsudku. Ve stejné pasáži odůvodnění usnesení přitom uvedl, že způsobená škoda měla činit 15.800.000,- Kč, což byla hodnota nemovitostí, kterou měl obviněný poškozenému uhradit. Není přitom zřejmé, jak k této částce, příkře odlišné od závěrů městského soudu dospěl, když doklady ve spise naznačují, že částka 15.800.000,- Kč měla být kupní cenou toliko za nemovitost v D. (viz kupní smlouva č.l. 36).
Obviněný v dovolání a shodně s ním i nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření poukazují na to, že jak městský, tak vrchní soud poněkud předčasně uzavřely, že listiny vynuceně podepsané J. K. měly sloužit jako doklad o zaplacení kupní ceny (městský soud), resp. k úhradě kupní ceny (vrchní soud).
Pokud dovolatel tyto závěry zpochybňuje, jeví se jeho výhrady Nejvyššímu soudu rovněž jako opodstatněné.
Městský soud v Praze ve svém výroku uvedl, že obviněný poškozeného přinutil podepsat nevyplněné daňové formuláře, směnku a několik čistých papírů. Obsah ani druh směnky není ve výroku ani odůvodnění rozsudku blíže specifikován. Obecně lze připustit, že směnka může osvědčovat závazek podepsaného za splnění dalších podmínek zaplatit na ní uvedenou částku osobě na směnce uvedené, nemůže však sloužit jako doklad o zaplacení kupní ceny. Za splnění dalších podmínek by k vyhotovení potvrzení o zaplacení nějaké částky mohly sloužit čisté papíry podepsané poškozeným, případně příjmové a výdajové pokladní doklady (viz č.l. 407, 408). Zatím však jde jen o hypotézy, které městský soud ani vrchní soud ve svých rozhodnutích blíže nerozvinuly, důkladnější analýzu by bezpochyby zasloužily instrukce k jejich vyplnění (viz č.l. 409). Soudy rovněž nehodnotily blíže fakt, že část listin se měla dostat zpět do držení poškozeného.
Nejvyšší soud shledává důvodné i ty výhrady uplatněné dovolatelem, podle nichž závěr o účelu použití podepsaných listin měly soudy hodnotit i s přihlédnutím k právním úkonům, které již (tj. v době před posuzovaným skutkem) ohledně předmětných nemovitostí byly učiněny. Z obsahu spisu totiž plyne, že na obou nemovitostech vázlo zástavní právo zřízené poškozeným právě ve prospěch obviněného, které bylo vloženo do katastru nemovitostí a to z titulu pohledávky obviněného za poškozeným ve výši 375.000,- USD.
Shora zmíněná pochybení vedla Nejvyšší soud k závěru, že jejich náprava je možná jen prostřednictvím zrušení obou napadených rozhodnutí.
IV.
Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak rozsudek Městského soudu v Praze. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze pak Nejvyšší soud podle §256l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na městském soudu bude, aby při novém projednání věci prohloubil své dosavadní závěry, pokud jde o vznik škody, kterou měl obviněný svým jednáním způsobit. Ty musí vycházet především z analýzy jednotlivých listin, které měl poškozený vynuceně podepsat, a vyústit v závěr, k jakému účelu je obviněný hodlal a mohl použít, resp. použil, tj. jakou funkci mohly reálně plnit. Na to musí navázat úvahy o tom, zda obviněný skutečně činil nějaké kroky k tomu, aby takový účel skutečně splnily. Pokud tento účel nesplnily, musí městský soud vyvodit odpovídající právní závěry ze zjištění, proč se tak nestalo, tj. co zabránilo jejich realizaci (Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje na shora rozvedené rozdíly mezi jednáním bezprostředně směřujícím ke spáchání trestného činu a jednání sloužícím k opatření prostředků „pro případ potřeby“). Ve svých úvahách se bude muset vypořádat i s námitkami dovolatele poukazujícím na zástavní právo zřízené k oběma předmětným nemovitostem. Svůj eventuální závěr o vzniku škody a její výši pak musí jednoznačně konkretizovat ve výroku svého rozhodnutí a dát mu odpovídající výraz i v právní kvalifikaci jednání obviněného.
V rámci doplňování svých původních závěrů pak nebude moci nechat stranou své pozornosti ani námitky směřující k údajné technické nemožnosti transportu poškozeného autem Peugeot 206, tj. zvážit, zda lze vyloučit, že by byl poškozený transportován na zadním sedadle či v zavazadlovém prostoru vozu. Městský soud pak musí s přihlédnutím k dalším důkazům (svědecké výpovědi o dočasném zmizení poškozeného, záznamy dokumentující pohyb mobilních telefonů aktérů posuzovaného jednání atp.) rovněž zvážit, zda případné dílčí nejasnosti ohledně způsobu transportu poškozeného zpochybňují následující stěžejní závěry o rozhodující části projednávaného skutku.
V případě, že obviněnému bude opětovně ukládán trest, bude muset městský soud vyžádat spisy o případných dalších odsouzeních obviněného a brát na ně zřetel z pohledu ust. §35 odst. 2 tr. zák., tj. zda nepřipadá v úvahu uložení souhrnného trestu.
Při tomto projednání věci bude městský soud vázán shora uvedenými pokyny Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) a musí též respektovat zákaz změny k horšímu (§265s odst. 2 tr. ř.), když napadená rozhodnutí byla zrušena toliko z podnětu dovolání podaného obviněným.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr