ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1239.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1239/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání podaném M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 154/2009 ze dne 22. 4. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 26/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 26/2008 ze dne 10. 12. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 trestního zákona ve formě účastenství podle 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §37 tr. zák. bylo rozhodnuto o upuštění od souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, ze dne 23. 3. 2005, pod sp. zn. 3 T 175/2003, který nabyl právní moci dne 2. 12. 2005.
O odvolání M. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 154/2009 ze dne 22. 4. 2009 tak, že odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal M. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty shora uvedeného činu. Úvěrová smlouva totiž neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by vyplýval účel poskytnutého úvěru a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje trestní odpovědnost dovolatele. V rozporu se „sjednaným účelem“ byla dle dovolatele použita pouze část poskytnutého úvěru, přičemž ustanovení §250b odst. 2 tr. zák. neobsahuje formulaci, připouštějící trestní odpovědnost i v případě, že příjemce úvěru, dotace, či subvence použije na jiný účel jen část úvěru (dotace či subvence) a zbývající část použije na sjednaný účel. Ač dovolatel uvedl, že si je vědom té skutečnosti, že v rámci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku nelze uplatňovat skutkové námitky, upozornil v rámci svého mimořádného opravného prostředku na tu skutečnost, že otázka výše částky, která neměla být použita na sjednaný účel, se v jednotlivých rozhodnutích výrazně liší a ohledně výše této částky prakticky nebylo prováděno žádné dokazování, neboť od počátku za podstatu trestné činnosti bylo považováno opatření falešné faktury společnosti I., s. r. o., až v konečné fázi řízení bylo jeho odsouzení „nouzově“ opřeno pouze o skutek spočívající v použití úvěru na jiný účel, přesto však ve skutkové větě formulace skutku vztahující se k této faktuře zůstala a změnu právního názoru soudu lze seznat pouze z věty právní rozsudku. Jednání dovolatele dle jeho názoru „nelze podřadit pod popis skutku uvedeného v §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť on neopatřil pachateli žádné prostředky, neodstranil překážky, neposkytl mu v tomto směru žádnou radu atd.“. Dle skutkového zjištění soudu si dovolatel zbývající částku 35.000,- Kč po vzájemné dohodě s P. G. ponechal, avšak takovéto jednání, tedy ponechání si určité finanční částky, nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat s odkazem na ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. S ohledem na výše uvedené podatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „obě napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že pokud dovolatel namítl, že úvěrová smlouva neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by vyplýval účel poskytnutého úvěru a tedy již tato skutečnost vylučuje jeho trestní odpovědnost, pak se s takovým úsudkem nelze ztotožnit. Je totiž zřejmé, že na podkladě obecně formulované smlouvy o stavebním spoření, zaregistrované u stavební spořitelny W., a. s., pod tímto číslem, byla ze strany manželů G. podána žádost o úvěr (viz jejich žádost ze dne 5. 4. 2002), ve které byl specifikován i účel použití úvěrových finančních prostředků, který spočíval v „modernizace domu“ a že zcela shodný účel využití úvěrových prostředků v požadované výši 70.000,- Kč byl uveden také na Platebním příkazu poškozené stavební spořitelny ze dne 17. 9. 2002. V této fázi dovolatelova obligačního vztahu se spoluobviněným P. G. došlo ke splnění příkazu jmenovaného příkazce (P. G.), který byl na uvedeném podkladě povinen splnit si svoji platební povinnost vůči příkazníkovi. Tuto úhradu za poskytnutou zprostředkovatelskou činnost se dovolatel rozhodl zajistit z úvěrových finančních prostředků tak, aby byly vyplaceny do sféry jeho dispozice (konkrétně na účet jeho zaměstnance V. B.) a aby tak byly použity v rozporu s účelem jejich poskytnutí. Dle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že dovolatel výše uvedeným jednáním ve smyslu samostatné skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. přispěl k tomu, aby bylo předmětného úvěru použito bez souhlasu věřitele – stavební spořitelny W., a. s., na jiný než určený účel, který se vztahoval na celou šíři vyplacených úvěrových prostředků. Za stavu, že se tak prokazatelně stalo v rozsahu jejich poloviny, představujícím částku 35.000,- Kč, pak (i přes správně poukázaný vývoj skutkových zjištění v uvedeném směru) není pochyb o tom, že se právní posouzení dovolatelova jednání nakonec ustálilo na správném určení výše způsobené škody v rozsahu kvalifikačního znaku škody nikoliv malé. Dovolateli dle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani z hlediska jeho poslední námitky tomu, že ve vztahu k jednání hlavního pachatele P. G. podle §250b odst. 2, 3 tr. zák. nemohl jednat jako pomocník ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. s tím, že mu neopatřil žádné prostředky, neodstranil žádné překážky a neposkytl mu žádnou radu, neboť skutková zjištění vypovídají o tom, že dovolatel mu při zprostředkování tzv. překlenovacího úvěru u poškozené stavební spořitelny nejprve poradil, že „pokud chce úvěr na rekonstrukci, musí předložit fakturu o provedených pracech“ a následně mu takový účetní doklad včetně předběžného rozpisu prací na rekonstrukci jeho nemovitosti opatřil a na tomto fiktivním podkladě mu byly úvěrové finanční prostředky poskytnuty a následně vyplaceny s tím, že celou jejich polovinu si dovolatel po vzájemné dohodě se jmenovaným hlavním pachatelem a tedy bez ohledu na jejich účelové určení, ponechal. Vzhledem k výše uvedenému navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud o dovolání M. B. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ust. §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Nejvyšší soud se s ohledem na uvedené proto nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Podle §250b odst. 2 tr. zák. se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že ke spáchání mu přisuzovaného trestného činu nemohlo dojít, neboť v úvěrové smlouvě není vymezen účel úvěru a tedy předmětný úvěr mohl být použit na v zásadě jakýkoliv účel. Ač se tato námitka jeví z hlediska užitého dovolacího důvodu uplatněná právně relevantně, neboť jejím prostřednictvím dovolatel namítl, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty mu přisuzovaného trestného činu, jedná se o námitku skutkovou, neboť dovolatel pouze předkládá jinou (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Jak se totiž podává ze spisu (č. l. 50), v Prohlášení o přijetí úvěru a uznání dluhu ke smlouvě o stavebním spoření je jednoznačně určen účel úvěru, a to změna / modernizace / rekonstrukce / údržba / přístavba / přestavba bytu / stavby pro bydlení s přesně uvedenou adresou nemovitosti. Jakékoli jiné použití úvěru je tedy v rozporu s účelem, pro který byl poskytnut.
Neobstojí ani námitka dovolatele, že v rozporu se sjednaným účelem úvěru byla použita pouze část poskytnutého úvěru, přičemž příslušné ustanovení trestního zákona neobsahuje formulaci, která by připouštěla trestní odpovědnost i v případě, že příjemce úvěru použije na jiný než sjednaný účel jen část úvěru. S takto vedenou argumentací nelze souhlasit, neboť v předmětném ustanovení se hovoří pouze o použití úvěru na jiný než sjednaný účel, čímž má zákonodárce na mysli použití finančních prostředků poskytnutých v rámci úvěru, a to v jakékoli výši, neboť jen tím, že by byly použity všechny prostředky z poskytnutého úvěru v souladu s jeho účelem, byl by úvěr čerpán řádně, přičemž jakékoli použití finančních prostředků v rozporu se sjednaným účelem tedy zakládá trestní odpovědnost za takovéto jednání. Z učiněných skutkových zjištění soudu nalézacího je nade vší pochybnost zřejmé, že označená část finančních prostředků poskytnutých v rámci úvěru, byla použita k jinému než ke stanovenému účelu. Lze přisvědčit dovolateli, že bylo pochybením soudu prvního stupně, když v odůvodnění svého rozhodnutí stanovil výši škody na 70.000,- Kč, tedy jako celou výši poskytnutého úvěru, přestože se jednalo pouze o škodu ve výši, která byla použita v rozporu s účelem úvěru (35.000,- Kč). Výše škody je rozhodná pro kvalifikaci dovolatelova jednání jako kvalifikované podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 3 tr. zák., kdy je však kriteriem škoda nikoli malá, čili škoda přesahující částku 25.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.), a způsobená škoda tedy i přes uvedené odpovídá soudy užité právní kvalifikaci ve vztahu ke skutku popsanému ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Soudy (až na uvedené) potom zejména v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z kterých důkazů vycházely, jak (jednotlivé) ve věci provedené důkazy hodnotily a proč shledaly dovolatele vinným trestným činem tak, jak je uvedeno ve skutkové větě (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně, přičemž zejména z výpovědi P. G. je zřejmé, že rekonstrukci domu provedl svépomocí a použil k tomu pouze polovinu čerpaných finančních prostředků, tedy 35.000,- Kč, když druhou polovinu předal dovolateli.
Námitka dovolatele, že v opatření fiktivní faktury nelze spatřovat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 tr. zák. je zjevně neopodstatněná, neboť dokazováním před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že to byl on, kdo v souvislosti se žádostí o uzavření smlouvy o stavebním spoření, která byla podmínkou pro poskytnutí tzv. překlenovacího úvěru P. G. zmíněnou stavební spořitelnou, mu nabídl a také zajistil účetní doklad, potvrzující fiktivní skutečnost, že požadovaný úvěr bude opravdu použit pro uváděný stavební účel (na úhradu faktury vystavené V. S. za firmu I., spol. s r. o.) za údajně provedené stavební práce. V opatření této faktury je tedy nade vší pochybnost nutno spatřovat poskytnutí jinému pomoci, a to zejména opatřením prostředků a radou k tomu, aby bez souhlasu věřitele použil úvěr zčásti na jiný než určený účel a vzhledem ke skutečnosti, že výše finančních prostředků použitých v rozporu s účelem úvěru přesahovala 25.000,- Kč, tedy škodu nikoli malou, jedná se o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. V tomto směru je namístě poukázat na to, že z učiněných skutkových zjištění plyne, že to byl dovolatel, který P. G. poradil, že pokud tento chce získat úvěr na rekonstrukci, musí předložit fakturu o provedených pracech, přičemž mu také příslušný (fiktivní) doklad (na jehož základě byl úvěr poskytnut) opatřil, přičemž si zmíněnou část úvěrových prostředků po dohodě s G. ponechal. Případné úvahy nad charakterem účastenské součinnosti dovolatele potom dovolací soud s ohledem na rámec předmětného řízení o dovolání ponechal již stranou.
Tzv. skutková věta (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně je tak v souladu s tzv. větou právní téhož rozsudku. Přitom Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, ba právě naopak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka