ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1252.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1252/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2009 o dovolání podaném Ing. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 79/2008 ze dne 22. 1. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 27/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 T 27/2006 ze dne 30. 5. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 4.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře čtrnácti dnů. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody
O odvolání Ing. P. V. (a poškozené J. V.) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 5 To 79/2008 ze dne 22. 1. 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil k odvolání poškozené toliko ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je dovolatel povinen zaplatit na náhradě škody poškozené J. V., částku 1.400,- Kč. Odvolání Ing. P. V. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal Ing. P. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde a dále namítl nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudu, neboť skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právnímu závěru soudu o tom, že dovolatel naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a tímto nesplňuje náležitosti požadované ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. S odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolatel poukázal na skutečnost, že pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví, přičemž ve výroku (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně bylo popsáno pouze zranění poškozené a doba jejího léčení. Z tzv. skutkové věty tedy nevyplývá, zda v důsledku jeho jednání došlo k ublížení na zdraví poškozené v takové míře, aby se mohlo jednat o trestný čin. Dále uvedl, že právní závěr o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem popsaným ve skutkové větě citovaného rozsudku neodpovídá skutkovým zjištěním soudu. V této souvislosti poukázal na konkrétní pasáže ze znaleckého posudku, které jsou podkladem pro tato jeho tvrzení, přičemž zdůraznil, že vychází ze skutkových zjištění soudu a činí pouze závěr o tom, že obsah skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedává dostatečný podklad pro právní závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě zranění poškozené. Dále poukázal na to, že dalším znakem skutkové podstaty mu přisuzovaného trestného činu je i jednání v úmyslu, neboť ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Nestačí tedy, aby pachatel vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení újmy na zdraví. Z hlediska úplnosti právního posouzení skutku se dle názoru dovolatele soudy měly zabývat rovněž otázkou společenské nebezpečnosti jeho jednání, tedy zda se jednalo o trestný čin i z materiálního hlediska, a to i s přihlédnutím k té okolnosti, že poškozená byla také stíhána pro trestný čin ublížení na zdraví, kdy poškozeným byl dovolatel. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel spatřuje v té skutečnosti, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a též v té skutečnosti, že odvolací soud bez toho, že by se opíral o skutková zjištění soudu prvního stupně, učinil skutková zjištění, na jejichž podkladě dospěl i k právnímu závěru, že se v jeho případě nejednalo o nutnou obranu proti poškozené. V takovém případě měl však ve věci sám rozhodnout a nikoli odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout, a tedy uvedeným postupem nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání. Z výše uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 5 To 79/2008-151, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 6 T 27/2006-121, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolatel namítá nesoulad mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými - jinými slovy namítá, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn a ve skutkové větě popsán, není trestným činem. Obsáhle přitom popisuje povinné náležitosti výroku o vině a na závěr konstatuje, že kriteriem pro posouzení závažnosti újmy na zdraví není délka pracovní neschopnosti. Dovolatel přitom zcela pomíjí, že jím jmenované náležitosti, umožňující odlišení skutku od skutků jiných, napadený výrok obsahuje, a že závažnost újmy na zdraví poškozené není odvozena od délky její pracovní neschopnosti, nýbrž od délky jejího léčení. Požadavek na bližší popis charakteru omezení poškozené a způsobu jejího léčení přímo ve skutkové větě je nedůvodný, když základní údaj o charakteru jejího zranění ve skutkové větě obsažen je a z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá, že měla po několik týdnů přiloženu sádrovou dlahu. Není nezbytné, jak se toho dovolatel domáhá, přímo ve skutkové větě výslovně uvádět formu zavinění, pokud tato forma (v daném případě přinejmenším úmysl nepřímý podle §4 písm. b/ trestního zákona) vyplývá přímo z textu skutkové věty (viz ... po vzájemném slovním napadení kroutil zápěstí ... své manželce ...). Nebezpečnost dovolávaného činu pro společnost není dle vyjádření státního zástupce v ničem menší než nebezpečnost jiných trestných činů téhož charakteru. Z ničeho nevyplývá, že by snad neměla dosáhnout stupně závažnosti předpokládaného ustanovením §3 odst. 2 tr. zák. V tomto směru tak státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak tento je spatřován toliko ve skutečnosti, že odvolání obviněného bylo zamítnuto. Relevantní uplatnění citovaného dovolacího důvodu dle první tam uvedené alternativy vůbec nepřichází v úvahu, neboť jde o dovolací důvod ryze procesního charakteru vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto dle §253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání. V daném případě však odvolání dovolatele odvolacím soudem projednáno bylo a bylo o něm i rozhodnuto. Citovaný dovolací důvod, uplatněný dle druhé tam uvedené alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky dovolatele jsou však ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze tedy vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby dovolání Ing. P. V. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto a popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolatel namítl, že jeho jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě, nenaplňuje znaky mu přisuzovaného trestného činu, s čímž se však nedá souhlasit. Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Jak vyplývá ze skutkové věty (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel „dne 12. 6. 2005 kolem 15.00 hodin v obci T. – V. po vzájemném slovním napadení kroutil zápěstí levé ruky své manželce J. V., čímž utrpěla podvrtnutí levého zápěstí s protažením postranního vazu s následnou dobou léčení od 12. 6. 2005 do 25. 7. 2005“. Tato skutková věta splňuje všechny náležitosti ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jak již uvedl státní zástupce, skutková věta nemusí přímo obsahovat slovní vyjádření „úmyslně“, pokud je z popisu skutku patrno, že se mu přisuzovaného trestného činu dovolatel jinak než úmyslně dopustit nemohl, přičemž v daném případě si lze těžko představit, že by dovolatel jednal a způsobil uvedená zranění z nedbalosti. V předmětné věci tak nepochybně jednal nejméně v úmyslu nepřímém (§4 písm. b/ tr. zák.), když zjevně věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Dovolatel dále namítl, že v daném případě není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním (uvedeným ve skutkové větě) a následkem, tedy popsaným zraněním poškozené, protože to nevyplývá z učiněných skutkových zjištění. Jeho jednání je totiž ve výroku rozsudku popsáno jako „kroutil zápěstí levé ruky“, což je dle dovolatele v rozporu s tím, co bylo soudy zjištěno. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, když se jí zabýval již soud druhého stupně, který vysvětlil, proč uvěřil výpovědi poškozené, když poukázal v této souvislosti i na závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Stejně tak se již soud odvolací řádně vypořádal s námitkou dovolatele stran obsahu znaleckého posudku k charakteru zranění poškozené („pravděpodobný“ závěr o poranění postranního vazu), přičemž lze na tyto jeho závěry vyjádřené v důvodech jeho rozhodnutí pro stručnost odkázat.
Dovolatel dále odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Lze nepochybně souhlasit s tím, že význam má i to, do jaké míry vyplývají příznaky poruchy zdraví ze subjektivních pocitů poškozeného. Dovolací soud v první řadě však považuje za nutné zdůraznit, že v daném případě se nejednalo o pracovní neschopnost, nýbrž o dobu léčení, neboť poškozená byla v té době na mateřské dovolené, přičemž z odůvodnění (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že podle znaleckého posudku byla poškozená omezena ve způsobu svého života, neboť po dobu šesti týdnů jí byla v důsledku zranění znehybněna ruka až po loket sádrovou dlahou, což ji přirozeně omezovalo při pracích v domácnosti, běžné hygieně a zejména v péči o děti (dvojčata ve věku půl roku). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu se za ublížení na zdraví pokládá porucha zdraví poškozeného, která mu ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo 7 dnů (viz R 16/1986). Ani Nejvyšší soud takto nemá nejmenší pochybnosti o tom, že v daném případě se jednalo o ublížení na zdraví s následky předpokládanými zákonem.
Neobstojí ani námitka dovolatele, že nebyla naplněna materiální stránka předmětného trestného činu, tedy jeho společenská nebezpečnost. Již samotným naplněním všech znaků skutkové podstaty určitého trestného činu zákon předpokládá, že takovéto jednání je společensky nebezpečné. Za situace, kdy manžel způsobil své ženě výše popsaná zranění, navíc v době péče o půlroční děti, je zde zcela jistě dána společenská nebezpečnost jeho jednání tak, jak ji předpokládá trestní zákon a ani Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, z kterých by bylo možno dovodit, že by nebezpečnost trestného činu nedosáhla stupně jeho závažnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud v odůvodnění svého (citovaného) rozhodnutí tak správně dospěl k závěru, že skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. byla jednáním dovolatele naplněna jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce. Je namístě uzavřít, že takto vedené námitky jsou sice uplatněny právně relevantně, současně však jsou zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě s tím, že již v řízení, které předcházelo zamítnutí jeho odvolání, byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále i v jeho první alternativě s tím, že odvolací soud bez toho, že by se opíral o skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl k právnímu závěru, že se v jeho případě nejednalo o nutnou obranu. K tomu je však namístě uvést, že odvolací soud v tomto směru vycházel z ve věci učiněných skutkových zjištění. Přitom uvedená první alternativa deklarovaného dovolacího důvodu se vztahuje na případy, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad dovolání. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl po provedeném přezkumu věci. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud shledal námitky uplatněné právně relevantně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka