ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1301.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1301/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání podaném M. W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 68 To 300/2008 ze dne 27. 1. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 149/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 149/2007 ze dne 14. 7. 2008 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila poškozené škodu, kterou trestným činem způsobila. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání M. W. (a poškozené V. J.) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením sp. zn. 68 To 300/2008 ze dne 27. 1. 2009 tak, že jej dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podala M. W. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku, který je rozdělen na jednotlivé části A - J, dovolatelka uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. došlo nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť dle jejího přesvědčení obecné soudy nesprávně a jednostranně posoudily existenci ústní dohody, kterou se svou babičkou (poškozenou) uzavřela. Podle vyjádření dovolatelky byla uzavřena následující dohoda: „Obviněná se zavázala babičce nejenom poskytnout spokojené, pohodlné prožití zbytku života v rodinném kruhu vnučky a pravnuků, v klidném a hezkém prostředí, ale navíc spolu se svojí rodinou se zavázala o babičku pečovat až do konce jejího života a to v jakékoli situaci, která by nastala, a zavázala se jí poskytovat plný celodenní servis. Za to se babička zavázala dát obviněné prostředky získané z prodeje kolínského bytu s tím, že část ve výši přibližně 280.000,- Kč bude použita na vybudování apartmánu a zbytek jako úhrada dohodnuté péče, která bude poskytnuta předem formou zálohy, aby mohla být použita ještě v průběhu měsíce května na nezbytné platby obviněné“ (citace z dovolání). Obecné soudy sice existenci této dohody připustily, avšak zcela jednostranně ji hodnotily pouze z toho pohledu, že mělo být použito 280.000,- Kč na vybudování apartmánu, přičemž tu část dohody, ve které se poškozená zavázala poskytnout cca 800.000,- Kč jako zálohu na doživotní péči o svou osobu, neakceptovaly. Soudy dle dovolatelky přiléhavým způsobem nevysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozené a nikoli výpovědi dovolatelky a případně potvrzujícím výpovědím svědků. Dále dovolatelka ve svém podání zpochybnila věrohodnost výpovědi svědkyně C. (dcery poškozené), přičemž vyjádřila přesvědčení, že její vlastní jednání nebylo trestným činem a že obecné soudy z provedených důkazů a skutkového stavu, tak jak byl zjištěn, vyvodily nesprávné závěry stran výše způsobené škody, stejně jako stran právní kvalifikace jednání dovolatelky a následně i nesprávné právní závěry ohledně viny a trestu. Poukázala zejména na tu skutečnost, že soudy neaplikovaly zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), neboť z pohledu občanského práva hmotného je dle dovolatelky zřejmé, že mezi ní a poškozenou byla uzavřena smlouva o poskytnutí služeb dle §43 občanského zákoníku, jejímž předmětem byl závazek dovolatelky poskytnout poškozené klidný domov ve smyslu samostatného ubytování a poskytnout poškozené maximální péči ve stáří, a to se závazkem poskytovat tyto služby až do konce života poškozené, s tím, že poškozená za tuto doživotní službu a náročný závazek poskytne prostředky získané z prodeje kolínského bytu (dále tyto služby dovolatelka porovnává s příslušnými ustanoveními zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), přičemž zdůrazňuje, že pro plnohodnotný výkon této rozsáhlé a fyzicky a psychicky náročné služby bylo především potřebné vytvořit podmínky úpravou bytového prostoru (zde dovolatelka odkázala na ust. §724 občanského zákoníku – příkazní smlouva). Dovolatelka tedy postupovala pouze tak, jak bylo s poškozenou dohodnuto, její jednání tedy nemůže spadat do roviny trestně právní. Další pochybení při kvalifikaci svého jednání jako trestného činu zpronevěry spatřuje dovolatelka v té skutečnosti, že soudy nebylo prokázáno, že by jednala v úmyslu naložit se svěřenými prostředky jinak, než bylo dohodnuto, a tím nebyl prokázán jeden ze znaků trestného činu zpronevěry podle ust. §248 tr. zák. V další části takto podaného dovolání se zabývala posouzením toho, zda mohlo dojít ke spáchání jí přisuzovaného trestného činu, když předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry mohou být i peníze předané oprávněnou osobou jiné osobě k další dispozici s nimi, ovšem pouze za předpokladu, že tímto způsobem nepřejdou do majetku této osoby a nestanou se jejím příjmem. Pokud vznikne mezi takovými osobami právní vztah vyplývající z uzavřené smlouvy a předmětná finanční hotovost má povahu sjednané zálohy, je vždy nezbytné posoudit, o jaký typ smlouvy se v daném případě jednalo, protože může jít toliko o nesplnění závazku z takových smluv. V této části dovolání je opět zdůrazněno, jakou podobu měla ústní smlouva mezi dovolatelkou a její babičkou s tím, že částka 800.000,- Kč je označována jako záloha na úhradu za dohodnutou péči, pro kteréžto tvrzení svědčí dle dovolatelky výpovědi 5 svědků (rodina jejího manžela), přičemž obecné soudy se nikterak nevypořádaly s otázkou, zda předmětná částka jako záloha z výše uvedené smlouvy příkazní a smlouvy o poskytnutí služeb nespadá do příjmů dovolatelky. V následující části dovolání dovolatelka shrnula svůj názor ohledně výše zpronevěřené částky, kdy zdůraznila, že co se týče částky 805.000,- Kč nebyl jasně a průkazně deklarován účel použití takto svěřených prostředků a nebylo prokázáno, jestli došlo k odchylce od smluveného účelu použití. Dále vyjádřila nesouhlas se zahrnutím částky 125.000,- Kč, kterou poškozená dala jí a jejímu manželovi, k částce 960.000,- Kč, kterou vybrala z účtu poškozené, neboť tato částka nebyla zahrnuta do výroku o vině ve skutkové větě (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v souvislosti s částkou 125.000,- Kč, namítla dovolatelka, že ohledně této částky se jednotlivé svědecké výpovědi rozcházejí a došlo k tomu, že právní závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nesprávné právní posouzení skutku je dovolatelkou spatřováno i v tom, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně získala finanční prostředky babičky do své dispozice využitím babiččina omylu, a proto by jí přisuzované jednání mělo být posouzeno jako trestný čin podvodu, případně jiný trestný čin. Obsahem další části dovolání je polemika s hodnocením důkazů tak, jak bylo provedeno zejména soudem odvolacím. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolatelkou spatřován v té skutečnosti, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ač nebylo podle zákona přípustné. V daném případě bylo zahájení a pokračování v započatém trestním stíhání podmíněno souhlasem poškozené, ten však nebyl dle dovolatelky udělen. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatelka uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., konkrétně tedy výše uvedené důvody dovolání podle písm. e) a g) citovaného ustanovení. Závěrem svého podání proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 1.2009, sp. zn. 68 To 300/2008 zrušil podle §265k odst. tr. ř. a následně podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněná podle §226 písm. a) – c) tr. ř. obžaloby zprošťuje, případně, pokud byly shledány důvodnými námitky uvedené v části J tohoto dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 68 To 300/2008, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a následně podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněná podle §227 obžaloby zprošťuje.“
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 2. 9. 2009. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Dovolací soud je tedy vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soud prvního stupně a soud odvolací.
Ta část námitek, kterou dovolatelka směřuje k tomu, jak obecné soudy posoudily existenci určité dohody (ústní) mezi ní a poškozenou (její babičkou), spadá do oblasti námitek skutkových, tedy takových, které nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně uplatnit. Dovolatelka se jejich prostřednictvím domáhá pouze zjištění jiného (pro ni příznivějšího) skutkového děje tím, že předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi samotného skutkového děje. Dovolání je však mimořádný opravný prostředek určený k nápravě právních vad napadených rozhodnutí, a proto je zde dán i katalog dovolacích důvodů, kde jsou taxativně vymezeny ty, pro které lze tento mimořádný opravný prostředek podat. Projednání věci před Nejvyšším soudem tedy nemá charakter třetí instance obecného soudnictví a dovolací soud při projednání dovolání je vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudy obecnými. Jestliže tedy bylo soudem prvního stupně zjištěno, že poskytnutí částky 805.000,- Kč (která je dovolatelkou nazývána jako záloha na bydlení) z účtu poškozené nebylo součástí dohody mezi poškozenou a dovolatelkou (což vyplynulo ze svědeckých výpovědí a zejména z té skutečnosti, že to byla právě poškozená, kdo podal trestní oznámení), je dovolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a není oprávněn se takovou námitkou skutkovou v rámci dovolání zabývat. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. (podrobněji uvedeno níže).
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí pachatel způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. V posuzovaném případě došlo ke svěření finančních prostředků tím, že poškozená jako majitelka účtu zřídila z vlastní vůle dovolatelce dispoziční oprávnění ke svému účtu, s tím, že udělila oprávnění k výběru částky cca 280.000,- Kč za účelem rekonstrukce dovolatelčina domu proto, aby se tam mohla poškozená přestěhovat. Zřízením dispozičního práva k účtu byly dovolatelce svěřeny veškeré finanční prostředky, které se na tomto účtu nacházely, i když dispozice s nimi byla omezena výše uvedenou částkou. Jestliže tedy dovolatelka z účtu vybrala nebo elektronicky z něj převedla částku vyšší, zpronevěřila tyto jí svěřené finanční prostředky. Neobstojí námitka, kterou dovolatelka poukazuje na tu skutečnost, že nebyl prokázán účel svěření těchto prostředků a tedy, že by je použila v rozporu se sjednaným účelem, neboť toto není ani znakem skutkové podstaty jí přisouzeného trestného činu. Pro spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je rozhodující, že pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu (v daném případě peníze), která mu byla svěřena (zřízením dispozičního práva k účtu za účelem výběru peněz na přestavbu domu) a způsobí tím škodu (různé výše v závislosti na tom, zda se jedná o základní nebo kvalifikovanou skutkovou podstatu).
Námitkou právně relevantně uplatněnou pod deklarovaným dovolacím důvodem je i námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že její jednání mělo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., jiný trestný čin nebo nemělo být jako trestný čin posouzeno vůbec s tím, že i takto volená námitka ovšem je zjevně neopodstatněná. Je sice skutečností, že bylo prokázáno, že při zřizování dispozičního práva k bankovnímu účtu učinila některé kroky (zřízení internetového bankovnictví, změna adresy pro zasílání účtů) bez toho, aby tyto babičce (poškozené) řádně objasnila a seznámila je s nimi, avšak podvodný úmysl tak, jak je vyžadován trestním zákonem pro trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., zde prokázán nebyl, neboť poškozená samotné svěření finančních prostředků (zřízením dispozičního práva k účtu) učinila zcela dobrovolně a ze svobodné vůle, přičemž internetové bankovnictví spáchání trestného činu dovolatelce pouze usnadnilo, avšak samotná skutečnost, že k jeho k zřízení došlo, spáchání trestného činu dovolatelce neumožnila. Je tedy nade vší pochyby zřejmé a z provedeného dokazování zjevně plyne, že dovolatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., když si přisvojila cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která jí byla svěřena, a způsobila tím škodu značnou.
Další oblast námitek uplatněných v dovolání směřuje právě co do výše a způsobu stanovení výše škody. Dovolací soud opět považuje za nutné zdůraznit, že námitky, které se týkají posouzení důkazů soudy, spadají do oblasti námitek skutkových, tedy takových, které nelze v rámci dovolání jako mimořádného opravného prostředku právně relevantně uplatnit. Zpochybňuje-li tedy dovolatelka částku 125.000,- Kč, která byla přímo jí nebo jejímu manželovi svěřena v hotovosti s poukazem na extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních ohledně této částky, co do osob, které měly uvedené částky 80.000,- Kč a 45.000,- Kč převzít, do místa, kde se tak mělo stát a do data, kdy se tak mělo stát, uvádí dovolací soud, že zde extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozených v uvedených směrech neshledal, neboť ze svědeckých výpovědí jednoznačně vyplývá, že poškozená dovolatelce nebo jejímu manželovi finanční hotovost v celkové výši 125.000,- Kč skutečně předala a drobné odchylky ve svědeckých výpovědích ohledně konkrétních okolností tohoto předání nemohou být důvodem pro shledání extrémního rozporu právě mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními. To i proto, že obdržení částky 80.000,- Kč připustil i manžel dovolatelky, ohledně částky 45.000,- Kč shodně (až na zmíněné drobné odchylky) vypovídaly tři svědkyně. Jako právně relevantně uplatněnou není ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka namítla údajný rozpor mezi škodou uváděnou ve skutkové větě (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně a výší škody, na kterou poukázala v uplatněném dovolání, neboť soud prvního stupně stanovil škodu zcela v souladu se zákonem a touto námitkou se zabýval i soud odvolací, přičemž oba soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů a konkrétních okolností při stanovení škody vycházely, přičemž ani dovolací soud neshledal v takovém postupu pochybení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dovolatelka z účtu své babičky (poškozené) v období od 24. 4. 2006 do 30. 5. 2006 vybrala (ať již formou elektronickou nebo při osobních výběrech na přepážce) celkem 960.000,- Kč a poškozená jí navíc předala v hotovosti 125.000,- Kč, přičemž s poškozenou bylo dohodnuto, že jí poskytne celkem toliko 280.000,- Kč na stavební úpravy na domě v H. Vzhledem k té skutečnosti, že se soudu nepodařilo prokázat, zda ke zmíněným stavebním úpravám skutečně došlo či nikoli, postupoval v tomto ohledu v duchu trestně právní zásady „in dubio pro reo“ a od celkové částky těchto 280.000,- Kč odečetl, přičemž bylo prokázáno, že částku 125.000,- Kč v hotovosti dovolatelka obdržela počátkem měsíce dubna 2006, tedy ještě předtím, než vybírala finanční prostředky z účtu poškozené, s tím, že za tuto hotovost nakoupí materiál na stavbu. Pokud tedy soud dospěl k názoru, že nebylo prokázáno, že částka 280.000,- Kč svěřená na stavební úpravy nebyla zpronevěřena, nemohl zahrnout částku 125.000,- Kč v hotovosti do výroku svého rozhodnutí, zcela jistě s ní však musel počítat při výpočtu částky, kterou v konečném součtu dovolatelka disponovala. Předmětem zpronevěry byly tedy peníze vybrané z účtu poškozené nad rámec dohodnutých 280.000,- Kč, tedy právě oněch 805.000,- Kč tak, jak je uvedeno ve skutkové větě (citovaného) rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze ani přisvědčit námitce, že by takovéto stanovení škody bylo v rozporu s ust. §120 odst. 3 tr. ř., kdy toto ustanovení stanoví, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, pokud je zákonným znakem trestného činu způsobení škody, je nutno tuto škodu stanovit. V daném případě nelze rozhodně soudu prvního stupně vytknout, že do částky výše způsobené škody nezahrnul částku 280.000,- Kč, ohledně které se nepodařilo prokázat, že byla skutečně zpronevěřena a že do skutkové věty nezahrnul částku 125.000,- Kč v hotovosti určenou na stavební úpravy, jejíž zpronevěření se v této souvislosti též prokázat nepodařilo, přičemž stanovil škodu ve výši nejméně 805.000,- Kč, ohledně které rozhodl i ve výroku o náhradě škody, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních (280.000,- Kč určených na stavební úpravy). Takovéto stanovení škody je plně v souladu s požadavkem zákona, neboť škoda je zákonným znakem, který odůvodňuje aplikaci příslušné trestní sazby, jak předpokládá ust. §120 odst. 3 tr. ř., přičemž výše škody v posuzovaném případě je v rozmezí mezi 500.000,- Kč a 5.000.000,- Kč, tedy se jedná o škodu značnou podle §89 odst. 11 tr. zák. a jednání dovolatelky je tak možno nade vší pochybnost posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., tedy v kvalifikované skutkové podstatě tohoto trestného činu.
Dovolatelka v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že jí nebyl prokázán úmysl naložit se svěřenými finančními prostředky jinak, než bylo dohodnuto, a tím nebyl prokázán jeden ze základních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., který je úmyslným trestným činem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že trestný čin zpronevěry je úmyslným trestným činem, avšak tento trestný čin spočívá v úmyslném zmocnění se cizí věci, která byla pachateli svěřena a následný úmysl (naložit s takto získanými prostředky) již není zákonným znakem tohoto trestného činu. Jestliže tedy dovolatelce byly dispozičním právem k účtu poškozené svěřeny finanční prostředky, které se na tomto účtu nacházely nebo měly nacházet a dovolatelka byla oprávněna z nich čerpat pouze na stavební úpravy do stanovené maximální výše, veškerá finanční hotovost, kterou si přisvojila nad rámec tohoto oprávnění, se stala objektem trestného činu zpronevěry, přičemž tohoto jednání (výběru finanční hotovosti z účtu) se dovolatelka jiným něž úmyslný jednáním dopustit nemohla, přičemž způsob, jakým měla v úmyslu s takto zpronevěřenými prostředky naložit, již není pro právní posouzení věci relevantní. Dovolací soud v této souvislosti znovu (jako obiter dictum) zdůrazňuje, že částka 280.000,- Kč není součástí zpronevěřených peněz, proto v této souvislosti není nutno se zaobírat tím, jestli tyto prostředky byly skutečně na deklarované stavební úpravy použity a zda dovolatelka měla v úmyslu poškozenou u sebe skutečně ubytovat. Vzhledem ke skutečnosti, že soudy nebyla prokázána existence jakékoli dohody v tom smyslu, že by poškozená hodlala poskytnout hotovost ve výši 805.000,- Kč dovolatelce jako zálohu na péči a jiné potřeby, je nutno považovat tuto částku za zpronevěřenou. I tato námitka dovolatelky je tedy zjevně neopodstatněná, stejně jako další námitka uplatněná dovolatelkou, jejímž prostřednictvím namítla, že takto získané finanční prostředky mohly přejít do jejího majetku, neboť je považovala za zálohu na péči (vyplývající z dovolatelkou uváděných smluv o péči nebo smlouvy zprostředkovatelské dle občanského zákoníku), a v případě, že do jejího majetku skutečně přešly, nemohly být dle konstantní judikatury předmětem zpronevěry. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo prokázáno, že žádná úmluva v tom smyslu, že uvedené finanční prostředky měla poškozená v úmyslu dovolatelce poskytnout jako zálohu na péči, prokázána nebyla, nemohly tedy tímto uvedené finanční prostředky v žádném případě přejít do majetku dovolatelky a tato se tedy takto svěřené cizí věci zmocnila ve smyslu §248 tr. zák.
V další části dovolání namítla, že z odůvodnění (citovaného) usnesení krajského soudu vyplývá, že některé důkazy hodnotil zcela zkresleně a deformovaně (informaci o velikosti bydlení, úvahy dovolatelky a jejího manžela o práci v zahraničí, okolnosti následného prodeje jejich domu manželům P.). Ačkoli se jedná o námitky, kterými dovolatelka napadá způsob, jakým soudy hodnotily důkazy a jako takové jsou tyto námitky v rámci dovolání nepřípustné, dovolací soud (jako obiter dictum) uvádí, že je nutno připustit, že jisté nepřesnosti a špatně interpretované údaje se ohledně těchto okolností v odůvodnění usnesení krajského soudu skutečně nacházejí, avšak pochybení krajského soudu není natolik závažného charakteru, aby Nejvyšší soud na jeho základě citované usnesení soudu druhého stupně zrušil. Jedná se pouze o podpůrná tvrzení, když dovolatelka je spolehlivě usvědčována řadou dalších, velmi přesvědčivých důkazů, a to, že se dopustila jí přisuzovaného trestného činu, bylo jimi nade vší pochybnost prokázáno.
Pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ani ta část námitek, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje svědectví dcery poškozené, svědkyně C. a vytkla soudu, že svědectví 5 svědků svědčících v její prospěch vyhodnotil jako účelové. Soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě a srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě dovolatelky a naopak proč uvěřily poškozené, jak hodnotily které (jednotlivé) svědecké výpovědi a důkazy a proč vzaly za prokázaný skutkový stav, tak jak je uveden ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Takto vedené námitky tedy nespadají pod deklarovaný dovolací důvod, ani pod žádný jiný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, když i tyto jsou námitkami ryze skutkovými. Souhrnně potom ve vztahu k námitkám směřujícím proti nesprávnosti učiněných skutkových zjištění, případně k jejich nesouladu s právními závěry z nich soudy vyvozených je na místě uvést, že Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, když pouze tento jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž zjevně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a tedy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry z nich vyvozených na straně druhé.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání je nepřípustné, je-li podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. V ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně uvedeny trestné činy, u kterých lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), pouze se souhlasem poškozeného. Mezi tyto trestné činy se řadí i trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), je tedy podmíněno souhlasem poškozeného. V ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. stojí, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. V daném případě se tedy jedná o vztah babička - vnučka a dané ustanovení se vztahuje na tento příbuzenský vztah. Jak se podává ze spisu (č. l. 43) tento souhlas byl poškozenou V. J. udělen, tato námitka je tedy, ač uplatněna právně relevantně, zjevně neopodstatněná.
Dovolatelkou uplatněný důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatelka uplatnila tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, s tím, že již v řízení, které předcházelo zamítnutí jeho odvolání, byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a trestní stíhání proti ní bylo vedeno, ač nebylo ze zákona přípustné. Vzhledem k tomu, že, jak je výše uvedeno, argumentaci vedenou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou, nemohlo dojít ani k naplnění dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka