ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1319.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1319/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněného E. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 4 To 103/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 162/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 162/2008, byl obviněný E. L. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Obviněnému byl podle §238 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 4 To 103/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného E. L. vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že
dne 17. 5. 2008 v obci B., v okrese N. J., jako vlastník parcely po otevření vstupní branky v oplocení, od které měl klíče, kovovou tyčí rozbil dřevěnou zábranu zbudovanou V. F. těsně za vstupní brankou k zamezení vstupu na pozemek neoprávněným osobám, vnikl na oplocenou parcelu přilehlou kolem rodinného domu majitelů V. a L. F., a následně na tomto pozemku napojil potrubí k čerpání vody ze zde umístěné studny, ačkoliv mu bylo nejméně od 6. 12. 2006 známo, že sice nedošlo k zániku práva odpovídajícího věcnému břemenu, avšak toto právo přestalo být u soudu vynutitelné a nadále se jedná pouze o tzv. naturální obligaci, a proto nelze vykonávat dané právo - užívání studny, včetně vstupu na pozemek, bez souhlasu majitelů pozemku, což vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 5. 2005, č.j. 16 C 257/2003-234, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2006, č.j. 11 Co 543/2005-254, a z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 8. 2006, č.j. 13 C 232/2003-191, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2006, č.j. 42 Co 522/2006-223.
Obviněnému krajský soud uložil podle §238 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl tento trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný E. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů a k vadnému právnímu posouzení věci, neboť právní kvalifikace skutku neodpovídá provedeným důkazům. To platí zejména o subjektivní stránce trestného činu. Uvádí, že v žádném případě neměl úmysl spáchat výše uvedený trestný čin, neboť sám byl vnitřně přesvědčen, že mu náleží právo odpovídající věcnému břemeni k předmětným pozemkům. Domnívá se, že jeho jednání nenaplnilo ani objektivní stránku skutkové podstaty daného trestného činu, navíc soudy rozhodovaly zcela v rozporu s ustanovením §88 odst. 1 tr. zák., jelikož přihlédly k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ač pro to podle přesvědčení dovolatele nebyly splněny zákonné podmínky.
Obviněný dále uvádí že, když vstupoval na pozemek poškozeného, byl přesvědčen, že nadále existuje jeho právo odpovídající věcnému břemeni a že je tudíž může vykonávat. Podle dovolatele to, jak sám vnímal závěry vyslovené ve výroku uvedených civilních rozhodnutích, je stěžejní pro posouzení, zda došlo z jeho strany k naplnění subjektivní stránky trestného činu.
V další části dovolání rekapituluje závěry, ke kterým dospěly civilní soudy. Ve věci pod sp. zn. 16 C 257/2003 vystupoval jako žalobce předchozí vlastník nemovitosti, která je nyní ve vlastnictví poškozeného, a domáhal se zrušení věcného břemene zřízeného ve prospěch oprávněné nemovitosti ve vlastnictví obviněného smlouvou z roku 1953. Toto věcné břemeno bylo zřízeno ke studni nacházející se blíže k pozemku obviněného. Z této studny čerpali vodu až do roku 1953, kdy na základě žádosti předchůdkyně poškozených začali čerpat vodu ze vzdálenější studny, ke které později vybudovali sací potrubí, a to až do roku 2003, kdy se obviněný domáhal svého práva odpovídající právu z věcného břemene k bližší studni. Obviněný má za to, že postupem času vydržel věcné břemeno spočívající v právu chůze přes pozemek poškozených za účelem čerpání vody ze vzdálenější studny. Domnívá se, že tuto otázku existence práva vstupu na pozemek si měl soud v trestním řízení vyřešit jako otázku předběžnou, významnou pro rozhodnutí, což ale neučinil. Dále upozorňuje na to, že civilní soudy žalobě předchůdce poškozených nevyhověly. Z toho musel nabýt přesvědčení, že věcné břemeno nadále existuje a právem k věcnému břemeni disponuje on jako vlastník oprávněné nemovitosti.
V dalším civilním sporu pod sp. zn. 13 C 232/2003 se dovolatel domáhal, aby mu bylo umožněno využívat věcné břemeno v rozsahu stanoveném smlouvou z roku 1923. Právní předchůdce poškozených se vzájemnou žalobou domáhal toho, aby byla obviněnému uložena povinnost zdržet se neoprávněného vstupu na daný pozemek, jakož i neoprávněného užívání bližší studny. Všechny tyto žaloby civilní soud zamítl, když vzal za prokázané, že odsouzenému náleží právo z věcného břemene k bližší studni, které nyní existuje ve formě tzv. naturální obligace, tzn. že právo existuje, ale je již promlčeno a nemůže být na majiteli povinného pozemku vynuceno. Obviněný uvádí, že po přečtení tohoto rozhodnutí, kdy mu bylo touto formou sděleno, že právo z věcného břemene trvá a zároveň nebylo vyhověno žalobě předchůdce poškozených na zákaz vstupu, nejednal v úmyslu neoprávněně vniknout na povinný pozemek. Je proto přesvědčen, že svým jednáním nemohl naplnit znaky žádného trestného činu, neboť u něj chybí obligatorní znak skutkové podstaty, kterým je zavinění. Navíc upozorňuje na fakt, že se žádný soud nevypořádal s otázkou, zda faktickým výkonem právo na vstup na povinný pozemek nevydržel.
Obviněný dále namítl, že svým jednáním nenaplnil ani objektivní stránku trestného činu porušování domovní svobody dle §238 tr. zák., kterým byl uznán vinným. Domnívá se, že pojem „dům“ a „byt“ nelze vykládat natolik extenzivně, jak to provedly v této věci soudy. Obviněný vstoupil na pozemek poškozených, který sice obklopuje jejich dům, ale netvoří jeho příslušenství Pojem „dům“ nelze podle dovolatele vykládat natolik extenzivně, aby se vztahoval i na pozemek, resp. studnu, nacházející se sedm metrů od domu.
Obviněný poukazuje rovněž na to, že odvolací soud se zabýval otázkou, zda jeho jednání vůbec naplnilo materiální stránku trestného činu, tedy zda stupeň jeho společenské nebezpečnosti byl vyšší než nepatrný. Z toho dovolatel vyvozuje, že soud o stupni společenské nebezpečnosti jeho činu pochyboval, ale i přesto jej poté uznal vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou podle §238 odst. 2 tr. zák. Obviněný má naproti tomu za to, že překonání překážky v tomto případě podstatně nezvyšovalo stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, jak to vyžaduje ust. §88 odst. 1 tr. zák.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
V úvodu svého vyjádření rekapituluje podrobně rozhodnutí občanskoprávních soudů v předmětné věci včetně hlavních argumentů jejich odůvodnění. Z nich muselo být podle jejího názoru i obviněnému zřejmé, že jeho právo z věcného břemene existuje pouze ve formě naturální obligace a je tudíž u soudu nevynutitelné. Nejednal tedy podle ní v bezvýhradném přesvědčení výkonu svého oprávnění, jak tvrdí. Nemohl tudíž ani vydržet právo vstupu na předmětný pozemek, nebyla splněna ani formální podmínka platnosti uvedeného nabývacího titulu a naplnil tím podle nejvyšší státní zástupkyně znak skutkové podstaty „neoprávněně“. V další části vyjádření odkazuje na str. 8 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o výklad pojmu „dům“, resp. na str. 9-10, pokud jde o naplnění znaku „překonání překážky“.
V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného E. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Dovolatel především namítal, že nemohl jednat v úmyslu neoprávněně vniknout do domu jiného, jelikož byl přesvědčen, že mu svědčí věcné břemeno. K naplnění skutkové podstaty tak podle něj chyběl znak úmyslného zavinění. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jde o obhajobu obviněného, na níž setrvává v průběhu celého trestního řízení. Okresní i krajský soud se jí zevrubně zabývaly a důvodně dospěly k závěru, že tato obhajoba byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Nejvyšší soud sdílí závěr soudů, že je vyloučeno, aby se obviněný poté, co se seznámil se shora uvedenými rozhodnutími civilních soudů, mohl i nadále domnívat, že může nezávisle na vůli poškozených V. a L. F. vstupovat na oplocenou parcelu přiléhající k jejich domu. Dovolatel se ve své argumentaci odvolává na některé z výroků civilních rozhodnutí, záměrně však přehlíží stěžejní pasáže jejich odůvodnění. Krajský soud se podrobně zabýval citovanými rozhodnutími civilních soudů viz str. 5, 6 jeho rozsudku) a opodstatněně vyzdvihl především rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 232/2003, které uvádí, že v daném případě bylo věcné břemeno ke studni promlčeno, přičemž nedošlo k zániku práva, ale to se stalo pouze tzv. naturální obligací, které je nevynutitelné na majiteli zatíženého pozemku, tzn. může být vykonáno pouze s jeho souhlasem. Shodně rozhodl také krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 42 Co 522/2006. Dovolatel vytrhuje z kontextu odůvodnění tohoto rozhodnutí jediný odstavec, kde se uvádí, že jeho právo na vstup na pozemek stále trvá. Současně však zcela ignoruje jeho navazující pasáže, v nichž se mimo jiné uvádí, že veškeré námitky uplatněné žalobcem (v tomto případě obviněným L.) byly shledány zjevně neopodstatněnými a dále, že se nemůže domáhat ochrany práva k věcnému břemeni, neboť to bylo promlčeno a žalovaný se promlčení dovolal (viz str. 4 rozhodnutí).
Lichou shledal Nejvyšší soud i další námitku dovolatele, podle níž vydržel právo vstupu na předmětný pozemek. Jak správně uzavřel Okresní soud v Novém Jičíně v rozhodnutí sp. zn. 13 C 232/2003 na str. 5 rozsudku (č.l. 46), to, že žalobce (obviněný) a jeho právní předchůdce čerpali 50 let vodu z druhé studny, lze charakterizovat pouze jako výprosu, kterou může majitel pozemku kdykoli odvolat. Poukázat lze i na ustálenou občanskoprávní judikaturu Nejvyššího soudu z níž vyplývá, že k vydržení nestačí pouhé chování, které by mohlo být obsahem takového práva (např. přecházení přes cizí pozemek, odběr vody ze sousedovy studny). Chování, které má vést k vydržení, musí být vykonáváno jako právo a ten, kdo se takto chová, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je subjektem vykonávaného práva. Dobrá víra držitele se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 2 Cdon 1178/96, sp. zn. 22 Cdo 2241/2005 z 25. 10. 2006). Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném pod C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu se konstatuje, že skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přecházení přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Poukázat lze rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/87, podle něhož jestliže vlastník s výkonem tvrzeného práva souhlasil jako s tzv. výprosou (tj. vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo) nebo úsluhou, může kdykoliv svůj souhlas odvolat.
Lze tedy shrnout, že v posuzovaném případě se zjevně jednalo o výprosu, která nemohla být v žádném případě vydržena, jelikož u ní chyběla oprávněná držba obviněného.
Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatele, že nespáchal trestný čin porušování domovní svobody, když k domu poškozených přilehlý pozemek nenaplňuje znaky „domu nebo do bytu jiného“, jak to vyžaduje §238 odst. 1 tr. zák. Jak to již uvedly v odůvodněních svých rozhodnutí oba soudy (okresní na str. 6 rozsudku, krajský na str. 8), podle konstantní judikatury se pod pojmem „dům jiného“ rozumí i k domu přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se na ní nacházejí (viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Přesně tak tomu bylo podle skutkových zjištění učiněných soudy v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud se konečně neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že jeho jednání nevykazovalo vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.). Oba soudy v tomto ohledu správně poukázaly na to, že samotnému útoku popsanému ve výroku předcházely četné spory a incidenty zahrnující i fyzické napadení mezi obviněným a poškozenými. Intenzita sporů gradovala, přičemž obviněný postupoval způsobem popsaným ve výroku rozsudku přesto, že byl o nezákonnosti svého postupu opakovaně informován z předchozích rozhodnutí občanskoprávních soudů i rozhodnutími v přestupkovém řízení.
Lichá je konečně i námitka nesplnění podmínek uvedených v §88 odst. 1 tr. zák. pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle §238 odst. 2 tr. zák. spočívající v „překonání překážky“. Jak bylo zjištěno, obviněný v projednávaném případě překonal dřevěnou zábranu, kterou poškození instalovali speciálně vůči němu jako reakci na jeho předchozí chování, aby mu tak zabránili v dalších neoprávněných vstupech na jejich zahradu, když jejich jednoznačně vyjádřený nesouhlas s tímto vstupem opakovaně nerespektoval. Obviněný přitom k jejímu překonání užil relativně intenzivního násilí – rozbil poškozenými vyhotovenou zábranu z prken údery železnou tyčí. Tyto okolnosti i dle Nejvyššího soudu pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, jak to vyžaduje ust. §88 odst. 1 tr. zák. pro použití přísnější trestní sazby.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného E. L. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr