ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1393.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1393/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovolání podaném obviněným Ing. B. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 3 To 11/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 6/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 3 To 11/2008, zrušuje ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Ing. B. V., nebere do vazby.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2007, č. j. 5 T 6/2006-2895, byl obviněný Ing. B. V. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním (skutkem) podrobně popsaném ve výroku o vině. Za tento trestný čin byl podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Soud současně zrušil ohledně obviněného výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 5. 2006, č. j. 3 T 72/2006-706, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného Ing. B. V. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 3 To 11/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného na zčásti modifikovaném skutkovém základě uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dohledem. Odvolací soud současně zrušil ohledně obviněného výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 5. 2006, č. j. 3 T 72/2006-706, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného pro část skutku zastaveno. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. 6. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti výroku o trestu ze shora citovaného rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. B. V. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že ačkoliv od spáchání skutku, jímž byl uznán vinným, do jeho pravomocného odsouzení uplynula doba více než deseti let, Vrchní soud v Praze mu přesto uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Tím jednak nezohlednil účel trestu podle §23 tr. zák. a jednak porušil obecné zásady vymezené v ustanovení §31 a násl. tr. zák. a judikované ve výkladové a rozhodovací praxi vyšších soudů k otázce porušení práva obviněného na spravedlivý proces a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a důsledků z něj plynoucích. V dalším textu dovolání pak obviněný zrekapituloval některé konkrétní příklady z judikatury Nejvyššího soudu České republiky a především Ústavního soudu (zejména jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 554/2004) k otázkám délky řízení, a namítl, že odvolací soud při ukládání trestu v jeho případě nezohlednil všechny faktory, které je třeba posuzovat a které jsou mimo jiné stanoveny ve výše zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval možností uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Dovolatel vyslovil názor, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je - s ohledem na výše konstatované důvody - v rozporu se zájmem na ochraně společnosti i s veřejným zájmem na potrestání pachatele. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu a věc mu přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný svým mimořádným opravným prostředkem výslovně napadá pouze výrok o trestu, přičemž speciálním dovolacím důvodem pro takový případ je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod však obviněný neuplatnil a ani v odůvodnění dovolání nenamítal, že by mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že by byl postižen sankcí, která svou výměrou překračuje trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení podle státního zástupce v dovolatelově věci konečně ani nedošlo.
Státní zástupce dále poukázal na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze námitkami vůči uloženému trestu právně relevantně uplatnit pouze tehdy, jestliže pochybení soudu je spatřováno v nesprávné aplikaci těch konkrétních ustanovení hmotného trestního práva, jež regulují zvláštní případy rozhodování o trestu (zejména jde o §29, §35 až 37a, §40 až 44 tr. zák. a některé další), nikoli však v nesprávné aplikaci obecných ustanovení (pravidel) pro ukládání trestu. Právě na údajné porušení ustanovení trestního zákona o účelu trestu (§23) a o obecných zásadách pro ukládání trestu (§31 a násl.) však obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje.
K námitce obviněného, že odvolací soud při ukládání trestu v jeho případě nerespektoval judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ani rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 554/2004, státní zástupce připomněl, že rozhodnutí soudů v konkrétních věcech nejsou pramenem českého práva (s výjimkou zrušení protiústavní právní normy Ústavním soudem) a tím méně pak mohou být chápána jako normy hmotně právní povahy, jejichž aplikace se týká dovolatelem deklarovaného dovolacího důvodu. Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu tudíž nemůže stanovit žádnou obecně závaznou normu řešící rozhodování o trestu v trestním řízení, jak by se mohlo chápat z dovolatelovy argumentace. Význam tzv. judikatorního soudního rozhodnutí spočívá v tom, že řeší konkrétní trestní věc relativně novým způsobem, jenž může být aplikovatelný na obdobné trestní věci, vždy však jde o individuální akt moci soudní, nikoli akt moci zákonodárné. Argumentace rozporem napadeného rozhodnutí s judikaturou je proto při uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní.
Pokud jde o věcnou stránku argumentace obviněného, státní zástupce připustil, že ve zcela extrémních případech lze neúměrně dlouhou dobu trvání trestního řízení vedeného pro skutky, na jejichž přísném postihu není nezbytné trvat, kompenzovat radikální moderaci trestní sankce. Vzhledem k povaze této trestní věci, jak ji v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval soud druhého stupně, se však případ obviněného nejeví do té míry výjimečným, aby vyžadoval ještě výraznější zmírnění trestního postihu. Výměra trestu byla obviněnému navíc vyslovena v rámci trestu souhrnného, jenž mu byl uložen též za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 3 T 72/2006, a opomíjet nelze podle názoru státního zástupce ani tu skutečnost, že obviněný nemohl být uznán vinným pro část trestného jednání, jehož se nepochybně dopustil, avšak v důsledku pochybení soudu při formulaci skutku nemohla být tato část zahrnuta do odsuzujícího výroku a v tomto rozsahu došlo k zastavení trestního stíhání.
Za nepřípustné pak státní zástupce označil podané dovolání rovněž v té části, kde dovolatel brojil proti tomu, že se soud druhého stupně nezabýval v odůvodnění svého rozhodnutí možností uložení podmíněného trestu odnětí svobody, ačkoliv vzhledem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nelze dovoláním napadat odůvodnění rozhodnutí.
Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §§265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný Ing. B. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obdobně nelze v dovolání namítat ani uložení trestu v rozporu s účelem ve smyslu §23 tr. zák. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňuje ta část dovolací argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím namítal uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku odvolacím soudem v rozporu se zásadami uvedenými v §23 tr. zák. resp. §31 a násl. tr. zák.
Dále je však nutno poznamenat, že určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu, který Nejvyššímu soudu rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku v rámci svých rozhodnutí opakovaně vytknul, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu, jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, na který dovolatel poukazuje, vyslovil názor, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), resp. kompenzace jeho porušení může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).
V rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/2003 a sp. zn. II. ÚS 445/98 je poukazováno na to, že při posuzování „přiměřenosti doby řízení“ je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, především pak stěžovatele. Na tomto místě je třeba připomenout i některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dané problematiky (např. ve věch sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I, sp. zn. 8 Tdo 596/2005).
Je-li dovolání obviněného Ing. B. V. posuzováno výlučně z výše uvedených hledisek, je třeba vycházet z toho, že bylo podáno právně relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl závěru, že dovolání bylo podáno též důvodně.
Z rozsudku soudu prvního stupně (str. 35) i z napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 12) vyplývá, že oba soudy v případě obviněného (dovolatele) vzaly při ukládání trestu v úvahu časový odstup od spáchání trestné činnosti. Odvolací soud pak po provedené změně právní kvalifikace stíhaného skutku obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří a půl roku, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby podle §148 odst. 3 tr. zák., která činí jeden rok až osm let.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů však zároveň není zřejmé, jakým způsobem posuzovaly faktory významné z hlediska délky řízení, jež v posuzovaném případě představuje od zahájení trestního stíhání usnesením policejního orgánu ze dne 4. 3. 2002 (č. l. 485 spisu) do pravomocného rozsudku odvolacího soudu (6. 6. 2008) dobu šesti let a tří měsíců, tedy dobu delší šesti let, kterou Evropský soud pro lidská práva uznal jako přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány toliko ve výjimečných případech (rozhodnutí Pretto versus Itálie ze dne 8. 12. 1983), avšak v jiných případech již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevyplývá, že by se jakkoliv zabýval délkou trestního stíhání z hlediska případných prodlev způsobených orgány trestního řízení, zejména těmi fázemi řízení, kde případně zůstávaly příslušné orgány po delší dobu zcela nečinnými, tj. kdy jimi nebyly prováděny žádné procesní úkony. Zároveň bylo třeba posoudit rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení (složitost věci) a v neposlední řadě také počínání obviněného (tj. zda svým chováním sám ovlivnil dobu trvání řízení) i rozsah zátěže, jíž byl vystaven v souvislosti s délkou řízení. Jedině za předpokladu, že by odvolací soud shora naznačeným způsobem postupoval, mohl vyřešit otázku, zda předmětné mnohaleté řízení mělo v případě obviněného (dovolatele) za následek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě projednána v přiměřené lhůtě. Teprve na tomto základě pak mohl v případě ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), jinak obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04).
Protože odvolací soud v napadeném rozhodnutí nespecifikoval, proč samotné řízení trvalo tak dlouhou dobu, nemohl se vypořádat ani s tím, zda za případné, dovolatelem nezaviněné průtahy řízení mu měla být poskytnuta kompenzace ve formě zmírnění trestu, s výslovným uvedením toho, že se tak děje vzhledem k porušení práva na přiměřenou délku řízení (k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva /dále jen „Soud“/ ve věci Eckle v. SRN ze dne 15. 7. 1982, nebo v právní nauce též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení, Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13; dále srov. rozhodnutí Soudu ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko, v němž Soud uvádí, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li tato podmínka splněna, Soud dospívá k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výrok o trestu odnětí svobody, jak byl dovolateli uložen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 3 To 11/2008, jako soudu odvolacího, je založen na vadách, pro které nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto k dovolání obviněného Ing. B. V. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Vrchní soud v Praze bude muset znovu zabývat otázkou uloženého trestu se zřetelem nejen k době, která uplynula od spáchání trestného činu, ale též s ohledem na délku trestního řízení vedeného proti dovolateli v dané věci. V novém řízení o této věci, v němž je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám, a to s odkazem na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu či Soudu vydaná v analogických případech, ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy povinen odstranit vytýkané vady a v tomto rámci posoudit, zda v případě obviněného Ing. B. V. skutečně došlo k jím nezaviněným dlouhodobým průtahům v řízení a v důsledku toho zároveň k porušení jeho základních práv garantovaných mu Listinou či Úmluvou (viz výše). Na tomto základě pak zváží způsob tomu odpovídající případné kompenzace, které - jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje - lze dosáhnout i prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu. Dovodí-li odvolací soud, že došlo k porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení, bude muset pro případ uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody hodnotit, jaký zásah do osobní svobody obviněného, který jinak zákon předvídá a dovoluje, je v posuzovaném případě (s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem i k osobě obviněného) ještě zásahem proporcionálním. Jinými slovy, zda sledovaného cíle lze či nelze dosáhnout mírnějšími prostředky (trestem), než jaké odvolací soud v daném případě použil. Své závěry ke shora naznačeným relevantním právním otázkám pak soud ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení platí i na nyní posuzovaný případ, neboť zrušením pozbyl napadený výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu právní moci i vykonatelnosti a ve výkonu uloženého trestu proto nelze pokračovat. Nejvyšší soud o vazbě obviněného (dovolatele) rozhodl podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že se do vazby nebere, když z předloženého spisu nevyplývají žádné skutečnosti, jež by zakládaly některý z důvodů vazby podle §67 tr. ř.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
V Brně dne 11. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler