ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.140.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 140/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání obviněného J. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 8 To 27/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 18/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 1 T 18/2006, byl obviněný J. F. uznán vinným jednak trestným činem vydírání podle §235 odst.1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Těch se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
dne 13. 1. 2005 ve večerních hodinách v P., S., v sídle společnosti D. G., a. s., spolu s nejméně třemi dalšími dosud neustanovenými muži ozbrojenými pistolemi nezjištěných typů napadli a násilně odvezli postupně dvěma nezjištěnými vozidly (první typu Defender Tip 110) spoutaného poškozeného J. F., do neznámé budovy na neurčité místo, kde jmenovaného bitím – ranami do hlavy, ledvin, ramene a holeně, přikládáním elektrického paralyzéru přes oděv na tělo, několikerým vyražením dechu a dále vyhrůžkami na adresu poškozeného, jeho ženy a dcery nutili sdělit přístupová hesla k jeho počítači a mobilnímu telefonu, které používal ve společnosti D. G., a. s., čímž mu způsobili otřes mozku, pohmoždění hlavy, podvrknutí krční páteře a pohmoždění břicha, přičemž tato újma na zdraví znesnadňovala poškozenému obvyklý způsob života po dobu delší jednoho týdne.
Obviněnému byl uložen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí elektrického paralyzéru Scopy Max a pout z bílého kovu.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 1 T 18/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Konečně podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. F. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 8 To 27/2008, jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Proti usnesení městského soudu (a rozsudku obvodního soudu) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a současně na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž takto brojí proti výroku o vině i trestu.
V úvodu dovolání namítá, že nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy, neboť podle jeho přesvědčení ho neusvědčují a nevedou ke spolehlivému prokázání jeho viny. Podle jeho názoru svědecké výpovědi, z nichž soudy vycházely, byly rozporné. Následně dovolatel provádí vlastní analýzu některých důkazů. Například vyzdvihuje tu část výpovědi svědka K., který kritického večera vykonával v areálu bezpečnostní službu, podle níž byli ve vozidle obviněného pouze dva muži, když na zadních sedadlech nikdo neseděl. To podle obviněného vyvrací výpověď poškozeného. Pokud by poškozený byl z budovy vyveden postranním vchodem, muselo by to dle obviněného být zachyceno policejní kamerou, která byla v kanceláři umístěna na žádost obviněného v maketě dětské hračky. Protože obviněný o umístění kamery věděl, riskoval by, že bude kamerou zaznamenán. Takový důkaz však předložen nebyl. Dokazování má obviněný za nedostatečné, když soud ani nezjišťoval, co bylo zmíněnou kamerou zachyceno.
Soud založil závěr o jeho vině na výpovědi svědkyně P., kterou však dovolatel považuje za zcela neurčitou. Rozporně podle něj vyznívá i výpověď poškozeného F. Podle dovolatele z ní soudy vyšly přesto, že se její části ukázaly jako zjevně nepravdivé. Podle obviněného je nepravdivá i v dalších ohledech, když například popis údajného násilí vůči poškozenému nemá s výjimkou jediného hematomu oporu v lékařských zprávách.
Pokud pak soudy označily za nevěrohodné výpovědi svědkyně D. R., bývalé manželky obviněného, svědka B. a svědkyně M., kteří vypovídali v jeho prospěch, jde podle názoru dovolatele jen o nepodloženou dedukci.
Výrazem nejistoty je podle něj i to, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci potřetí, a přestože v důkazní situaci k žádnému posunu nedošlo, dospěl v posledním případě k odlišnému závěru než v případech předchozích. Podle dovolatele šlo jen o respektování pokynu odvolacího soudu, který k věci přistupoval jednostranně a provedl hodnocení důkazů sám. V tomto kontextu se mu jeví jako nepřiměřený i uložený trest, zejména s přihlédnutím k tomu, že nebyl předtím trestán.
Právně vadný je podle přesvědčení dovolatele i výrok o náhradě škody, když poškozený uplatnil nárok na náhradu škody za skutek, ohledně něhož byl obviněný obžaloby pravomocně zproštěn. Poškozený tak podle jeho názoru neměl být se svým nárokem na náhradu škody v novém hlavním líčení vůbec připouštěn.
Dovolatel dále soudům vytýká, že provedené dokazování bylo nedostatečné. Podle něj mělo být dokazování doplněno výslechem těch svědků, jejichž výpovědi trpěly zjevnými rozpory. Měla být rovněž provedena konfrontace svědkyně P. s ostatními zaměstnanci a doplněn výslech svědka D. Š. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že ve věci podal návrh na obnovu řízení, kterému bude podle jeho očekávání vyhověno.
Své dovolání uzavírá konstatováním, že předmětný skutek nebyl podle jeho přesvědčení vyšetřován a souzen objektivně, i nadále v něm přetrvávají pochybnosti, takže při respektování zásady in dubio pro reo měl být obviněný stejně jako v předchozích případech obžaloby zproštěn.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek obvodního soudu i usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Ve vyjádření zastávala názor, že obviněný namítá nedostatečný rozsah dokazování, nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů a dovození nesprávných skutkových závěrů, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Jeho další námitky brojící proti údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, který však byl uložen v rámci odpovídající trestní sazby, nelze podle ní rovněž napadat prostřednictvím dovolání. Ani obviněným uplatněné námitky proti výroku o náhradě škody, které jsou procesního rázu, nelze podle jejího názoru podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněného F. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo zákonodárcem koncipováno tak, že není prostředkem dalšího úplného přezkumu napadeného rozhodnutí, nýbrž přezkumu z důvodu taxativně vymezených v ust. §265b tr. ř., mezi kterými přezkum skutkových zjištění nefiguruje (blíže k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/03, III. ÚS 282/03 nebo IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud však konstatoval, že obviněný J. F. ve svém dovolání žádné námitky proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, neuvedl. Jeho námitky směřovaly výhradně proti způsobu, jakým obvodní a městský soud přistoupily k hodnocení provedených důkazů a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Prostřednictvím svého dovolání tedy nenapadal žádná pochybení při právním posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, nýbrž způsob aplikace procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., upravujících rozsah prováděného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Svými námitkami tak neusiloval o změnu právního posouzení zjištěného skutku, ale o odlišný pohled na kvalitu a věrohodnost provedených důkazů, který by vyústil v jiné skutkové závěry, než že se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku obvodního soudu. Se závěry obou soudů polemizoval v tom, jakou váhu přikládaly jednotlivým důkazům, které z nich měly za věrohodné a v tom, zda provedené důkazy byly dostatečné k posouzení jeho viny.
V důsledku toho Nejvyšší soud shledal, že obviněný J. F. sice ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadající právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nenaplnil [k výkladu mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obdobně č. 36/2004, str. 298 Sb. rozh. trest.].
Judikatura Ústavního soudu připouští ojediněle průlom do tohoto pojetí dovolání v případech, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé zjevně panoval extrémní nesoulad.
O takovou situaci se však v projednávaném případě nejednalo. Nejvyšší soud nepřehlédl, že Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci rozhodoval potřetí, když v prvých dvou případech byl obviněný obžaloby pro tento skutek zproštěn. Nelze však souhlasit s námitkami dovolatele, že obvodní soud v posledním případě rozhodl diametrálně odlišně, ačkoli důkazní situace se nezměnila. Obvodní soud doplnil dokazování šetřením k datu promítání filmu A. V. v kině L., které mělo zásadní dopad na vyvrácení alibi obviněného. Obvodní soud se také nově v odůvodnění svého rozsudku vypořádal se všemi logickými rozpory, kterými trpěla odůvodnění předchozích rozsudků a na které důvodně poukázal městský soud ve svých usneseních. Městský soud pak v rámci projednání odvolání zaujal logické a přesvědčivé stanovisko ke všem námitkám uplatněným v odvolání. Nejvyšší soud proto konstatuje, že stávající právní závěry obou zmíněných soudů, podle nichž se obviněný dopustil trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. jednoznačně vyplývají ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku obvodního soudu, na které komplexně navazuje argumentace obsažena v odůvodnění obou rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nebyl naplněn ani výhradami dovolatele vůči výši uloženého trestu. Ty se vázaly především na jeho tvrzení, že jednání, kterým byl uznán vinným, se nedopustil, dílem i k faktu, že dosud nebyl trestán.
V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že výši uloženého trestu odnětí svobody lze napadat dovoláním pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To ovšem pouze tehdy, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo sazbu stanovenou trestním zákonem na čin, jimž byl uznán vinným (k tomu viz č. 3/2002 Sb. rozh. trest.). O takový případ se v přezkoumávané věci zjevně nejednalo, když trest byl ukládán jako souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. v rámci sazby nejpřísněji trestného činu - tj. v rámci trestní sazby na trestný čin vydírání podle §235 odst. 2 tr. zák., která činí dva až osm roků odnětí svobody.
Ryze procesní byla i námitka dovolatele vůči postupu soudů ve vztahu k poškozenému J. F. Ten neměl být podle přesvědčení dovolatele jako poškozený se svým nárokem k trestnímu řízení vůbec připuštěn, takže obvodní soud pochybil, když jej s tímto nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. Ani tato námitka ze shora uvedených důvodů deklarovaný dovolací důvod nenaplňovala.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr