ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1457.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1457/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání podaném obviněným J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, č. j. 3 To 234/2009-434, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 255/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2009, č. j. 12 T 255/2008-382, byl obviněný J. B. v bodě ad 1/ výroku uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „v době nejméně od 31. 7. 2007 do 6. 9. 2008 s výjimkou období září do prosince 2007, kdy došlo k poslednímu útoku, v B. ve společně obývaném bytě na ul. J., opakovaně s různou četností několikrát týdně bez zjevné příčiny verbálně napadal svoji družku M. M., kdy ji urážel těmi nejhrubšími a nejvulgárnějšími výrazy, vyhrožoval, že je všechny pozabíjí, že pohlavně zneužije její nezletilou dceru S., a fyzicky ji napadal tak, že ji fackoval, pěstí ji tloukl do obličeje, kopal do nohou, rozbíjel nábytek a zařízení domácnosti, přičemž takovéto jeho jednání bylo důvodem zásahu Policie ČR ve dnech 31. 7. 2007 a 17. 9. 2007, a ve dnech 7. 1., 9. 4. a 12. 5. 2008 a při posledním útoku dne 6. 9. 2008, po kterém byl zadržen a následně vzat do vazby, poškozené opět nadával hrubými vulgárními výrazy, uhodil ji do tváře a bil ji po celém těle a bránil jí v odchodu z bytu, posléze když se poškozené podařilo z bytu utéci, aby přivolala policii, tak ji dostihl u telefonní budky na ul. V., napadl ji fackami, škrcením, a když byla na zemi, tak ji kopal, v důsledku tohoto zlého nakládání poškozená M. Ř. trpí posttraumatickou stresovou poruchou“, a v bodě ad 2/ trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v době nejméně od poloviny září 2007, kdy se vrátil do bytu na ul. J., do kterého mu byl zakázán vstup na základě rozhodnutí soudu, do 6. 9. 2008 v B. a jinde s četností několikrát týdně, slovně a fyzicky napadal nezletilé děti své družky M. Ř., a to S. Ř., , a J. B., kterého osvojil. Dětem nadával a urážel je těmi nejhrubšími a nejvulgárnějšími výrazy a fyzicky napadal S. a J., naposledy S. napadl dne 31. 8. 2008 při návštěvě v ozdravovně v K., a to tím způsobem, že ji klackem uhodil přes záda a vulgárně ji urážel, nezletilého J. fyzicky ztrestal proto, že byl poškozený v okně se psem a kamarád ho pochválil či ho ztrestal za to, že mu údajně zašpinil tričko, a to tak, že nezletilého opakovaně udeřil, přičemž děti byly neustále vystaveny jeho neurvalému chování, kterého se dopouštěl vůči jejich matce, což mělo za následek narušení a vážné ohrožení jejich psychického vývoje“. Za výše uvedené trestné činy byl obviněný podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o jeho povinnosti nahradit poškozené ZP MV ČR, pobočce se sídlem B., C., škodu ve výši 860,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 3 To 234/2009-434, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 1/), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté sám ve věci nově rozhodl tak, že na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal obviněného vinným toliko trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, obviněnému podle §215 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stejně jako rozsudkem soudu prvního stupně uložena povinnost nahradit poškozené ZP MV ČR, pobočce se sídlem B. C., škodu ve výši 860,- Kč.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve připomněl obsah rozhodnutí soudů v dané trestní věci. Své konkrétní námitky pak směřoval vůči výroku ad 2/ soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve vztahu k poškozené S. Ř. a který ponechal odvolací soud beze změny. Dovolatel poukázal na to, že s matkou nezletilé žil v druhovském poměru a její dceru tak mohl vychovávat ve smyslu §215 tr. zák. pouze za předpokladu, že by k tomu byl matkou pověřen a sám s tím souhlasil. Ze zákona (§33 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) by byl k výchově nezletilé povinen jen jako manžel její matky, pokud by žil ve společné domácnosti. Skutečnost, že nebyl výchovou nezletilé pověřen, podle něj dokládá jednak výpověď poškozené M. Ř., která v hlavním líčení uvedla, že ho k výchově dcery nepověřila, a jednak výpověď svědkyně M. P. (sestry M. Ř.), která uvedla, že se sestra domlouvala s učitelem, aby nebral v potaz nějaké omluvy obviněného (dovolatele), protože ten není zákonný zástupce nezletilé. Tím byla dle názoru dovolatele prokázána neexistence souhlasu matky, aby dceru S. vychovával. Nejednalo se tedy o osobu, která byla v jeho výchově. Závěr soudu prvního stupně o tom, že měl S. Ř. svěřenu do výchovy „s tichým souhlasem matky“, je proto třeba považovat za nesprávný.
Dovolatel soudům dále vytknul, že stran souhlasu či svěření nezletilé do jeho výchovy se nevypořádaly s otázkou náležitostí tohoto právního úkonu. Poukázal na to, že náležitosti souhlasu či svěření dítěte do výchovy zákon o rodině speciálně neupravuje, a proto je nutno ve smyslu §104 cit. zákona podpůrně vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Z úpravy obsažené v ustanoveních §34 a násl. občanského zákoníku (o právních úkonech) přitom vyplývá, že pod sankcí absolutní neplatnosti musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně a musí být určitý a srozumitelný. Tyto náležitosti souhlasu matky, aby se podílel na výchově nezletilé, podle přesvědčení dovolatele v řízení prokázány nebyly. Dokazování ve věci pak soudy nevedly ani tím směrem, zda a kdy byl případně existující souhlas matkou odvolán, přičemž v období po odvolání takového případného souhlasu by opět jeho jednání ve vztahu k nezletilé nemohlo být posuzováno jako trestný čin podle §215 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 234/2009, ze dne 3. 6. 2009 zrušil v celém rozsahu a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 30. 11. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na výše rozvedený obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. lze dovodit, že obviněný jej právně relevantně uplatnil námitkou, že soudy ho uznaly vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odstavec 2 písm. b) tr. zák. bez zřetele na existenci pochybnosti nevzbuzujícího (vážně míněného) pověření či souhlasu M. Ř., aby se podílel na výchově její nezletilé dcery S., a dále na to, že mu dceru ani žádným právním úkonem nesvěřila do péče.
Při posuzování opodstatněnosti argumentace obviněného pak dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině připomenout, že trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který týrá osobu, jež je v jeho péči nebo výchově. Přímým pachatelem tohoto trestného činu může být tedy jen ten, kdo vykonává ve vztahu k týrané osobě péči nebo výchovu. Mohou to být nejen rodiče, resp. jeden z nich, ale i příbuzní, učitelé, vychovatelé, ošetřovatelky, sportovní trenéři, přátelé a známí rodičů týrané osoby a také další osoby, jejichž vztah k týranému je založen zcela nahodilým úkonem (např. faktickým převzetím péče). Může to být tedy i manžel matky dítěte, který není jeho rodičem, nebo druh matky nezletilého dítěte, který s nimi žije ve společné domácnosti.
Ačkoliv má předmětný trestný čin ve svém názvu termín „svěřená osoba“, není pojem „svěření“ zahrnut mezi zákonné znaky skutkové podstaty podle §215 odst. 1 tr. zák. Pro naplnění znaků tohoto trestného činu („týral osobu, která je v jeho výchově“) tedy není nutné, aby tu byl nějaký zvláštní akt, jímž by osoba byla výslovně svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Vztah mezi pachatelem a týranou osobou je v dikci ustanovení §215 odst. 1 tr. zák. vymezen jako péče nebo výchova. Takový vztah se přitom může fakticky vytvořit i neformálně na konkludentním základě. Konkrétní způsob svěření týrané osoby pachateli zde není zákonným znakem uvedeného trestného činu. Proto - pokud jde o způsob jeho vzniku - není k naplnění dané skutkové podstaty nutno, aby tu byl nějaký zvláštní akt, jímž by týraná osoba byla výslovně svěřena do péče nebo do výchovy pachatele. Není tedy vyloučeno, aby pachatelem tohoto trestného činu byl druh matky nezletilých dětí, který není jejich otcem, ale žije s nimi ve společné domácnosti. Tato skutečnost se z jeho strany může mimo jiné projevovat např. v hrazení potřeb nezletilých dětí a v uplatňování výchovných opatření vůči nim, a to bez ohledu na neexistenci výslovné dohody s matkou nezletilých dětí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 28/2006, pod T 920/1).
V projednávané věci soudy při svém rozhodování shora uvedené zásady neporušily.
Podle zjištění soudů obviněný (dovolatel) žil v inkriminovanou dobu ve společné domácnosti nejen se svojí družkou M. Ř., ale i s jejími dětmi, vůči kterým (včetně nezletilé S. Ř.) uplatňoval výchovná opatření, jimiž reagoval na jejich chování, usměrňoval je a ovlivňoval jejich chování i duševní vývoj. Toto jeho postavení mělo přinejmenším podklad v nevýslovné dohodě s jeho družkou jako matkou dětí a za těchto okolností lze zároveň dovodit, že předmětná dohoda vznikla jako konkludentní akt.
V tomto směru lze jako obiter dictum připomenout, že ostatně sám obviněný např. před Městským soudem v Brně dne 9. 9. 2008 vypověděl, že se s družkou starají o její děti společně a že když se přistěhoval k nim, musel se postarat o vše, zařídit pro děti lékaře, vše je učit, a protože neměly žádnou sociální výchovu, učil je zdravit, chodit do školy atd. Sám také vyjádřil lítost nad tím, že nemá k dispozici dopis, který mu děti měly rok předtím napsat na rozloučenou a v němž bylo uvedeno, že sice dokázal zařvat, ale že je vychoval a za to že mu děkují (viz protokol na č. l. 45 spisu). Ve své výpovědi při hlavním líčení konaném soudem prvního stupně dne 4. 2. 2009 opět mimo jiné uvedl, že o domácnost se s družkou starali dohromady, ale protože družka pořád spala, když přišla ráno z práce, „tak se skoro o všechno staral on“. Zmínil také, že když měla nezletilá S. problémy s učením, tak to byl on, kdo se s ní učil. Na třídní schůzky, „když byly nějaké problémy ve škole“, chodil také on, jinak na ně chodila matka dětí, a to „jen někdy“. A konečně ve své výpovědi zdůraznil, že k dětem má vztah „hodně vzácný a hodně silný“ a bere je jako by byly jeho vlastní (viz protokol o hlavním líčení, č. l. 296 spisu).
Soudy učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nepochybně svědčí pro závěr, že vztah mezi dovolatelem a dětmi jeho družky, S. Ř. nevyjímaje, byl vztahem, v jehož rámci měl děti v péči a výchově ve smyslu ustanovení §215 odst. 1 tr. zák. Námitkám obviněného uvedeným v dovolání proto nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení nejsou zatíženy dovolatelem vytýkanými vadami. Trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. byl proto uznán vinným právem, pokud bylo současně i zjištěno, že v páchání činu pokračoval po delší dobu. Skutečnost, že se soudy výše naznačenými právními otázkami v odůvodnění svých rozhodnutích podrobněji nezabývaly, nic nemění (pokud jde o skutek ad 2/) na věcné správnosti napadeného rozsudku. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler