ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1459.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1459/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání MVDr. F. Š., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 752/2007 ze dne 13. 3. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 33/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 752/2007 ze dne 13. 3. 2008, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 4 T 33/2007 ze dne 25. 9. 2007, zrušují v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 4 T 33/2007 ze dne 25. 9. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
O odvolání MVDr. F. Š., CSc., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 6 To 752/2007 dne 13. 3. 2008, a to tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. jej nově uznal vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru ukončeným ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. a §249a odst. 2 tr. zák. Dle výroku tohoto rozhodnutí spočívalo jeho trestné jednání v tom, že jako vlastník bytových domů ve V. u B., k. ú. H. V., které zakoupil od P. F. Č. r. (dále jen P. f.) dle smluv uzavřených dne 10. 3. 2005 s účinností od 1. 4. 2005, ve kterých vzal za skutečnost, že v nemovitostech se nacházejí nájemní byty a jsou uzavřeny nájemní smlouvy s nájemníky I. B., V. B., M. D., V. Ch., E. Ch. J. K., S. K., A. K., nyní B., Z. L., I. L., L. M., E. O., H. P., J. P., M. P., M. R., nyní Z., L. S., I. S., E. S., Z. S., manželi V., J. V., a J. V., o užívání těchto bytů včetně dodávky služeb pronajímatelem, avšak ve snaze dosáhnout jejich vystěhování, jim jednostranně v rozporu s právními předpisy zvýšil nájemné a nezajistil dodávku služeb spojených s užíváním bytů, ač tak byl jako pronajímatel povinen, čehož dosáhl tím, že neuzavřel smlouvu o dodávce tepla a teplé užitkové vody pro dům od 1. 5. 2005 v domech, které mají vlastní kotelnu, nezajistil otop ani obsluhu kotelny, od 1. 5. 2005 a od 1. 7. 2005 neuzavřel smlouvy o dodávce vody pro všechny tyto obytné domy, od 1. 9. 2005 pro ně nezajistil dodávku elektrické energie, přičemž výše uvedené služby nájemníkům neposkytoval nejméně od června 2006, avšak k přerušení dodávek služeb nedošlo, neboť obec V. u B. zajistila dodávku těchto služeb kromě bytových domů, kde si dodávku tepla a teplé vody zajistili nájemníci na vlastní náklady, přesto v důsledku jednání obžalovaného, které mělo podstatně ztížit užívání bytů, se nájemníci V. Ch., J. K., A. K., nyní B., E. O., J. P., L. S. a manželé V., odstěhovali, neboť se obávali, že služby nebudou zajištěny.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal MVDr. F. Š., CSc., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil v podání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. V. B. ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř., v podání učiněném prostřednictvím Mgr. S. N. pak ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel v obou podaných dovoláních k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že nesouhlasí s posouzením skutku jako pokusu předmětného trestného činu, neboť orgány činné v trestním řízení a soudy obou stupňů nade vší pochybnost prokázaly, že za uživatele svých nemovitostí vždy hradil dodavatelům za služby jimi dodané a také, že na základě tohoto nikdy nemohlo dojít (a ani nedošlo) k přerušení jejich dodávek, ač věděl, že tyto finanční prostředky nikdy od uživatelů nevymůže. K přerušení dodávek tedy nedošlo, předmětné domy od zdrojů těchto služeb odpojeny nebyly a obyvatelé domů je tak trvale užívali. Na základě provedených důkazů nemohlo proto být dovozeno, že jeho úmyslem bylo odpojení a pozastavení dodávek služeb nájemníkům a tím bránění jim v řádném užívání bytů. Jeho úmyslem naopak bylo jenom to, aby si uživatelé domů dodávky služeb hradili sami, k čemuž učinil veškeré kroky, tj. informoval je i dodavatele o svém záměru a obyvatelům domů udělil plné moci k jednání s dodavatelskými společnostmi. K tomuto konání jej vedla skutečnost, že za minulé topné období zaplatil za uživatele 94.000,- Kč za spotřebované teplo a teplou vodu, což mu však nebylo uhrazeno a této úhrady se musel domáhat soudně, jakož i nerovné a nepřijatelné podmínky stanovené obcí V. v návrhu smlouvy na dodávky služeb na další období. Hlavním cílem tohoto jednání bylo jen to, aby si sami nájemníci s dodavateli uzavřeli smlouvy s podmínkami, na nichž by se dohodli, k čemuž také poskytl veškerou nezbytnou součinnost. Odvolací soud přitom pro nedostatek jiného odůvodnění opakuje dovolatelův údajný výrok, že „koupil domy a ne lidi“ (a proto se je snaží vystěhovat), což uvedla jen jedna svědkyně. Z tohoto může plynout jen to, že dovolatel se soustředil na péči o nemovitost a byl názoru, že péči o vlastní služby mohou za jeho součinnosti zajišťovat její obyvatelé sami. I za této situace měl přitom zajištěno, že nikdo z dodavatelů nepřestane dané služby do domů poskytovat, což bylo také splněno. Je sice pravda, že dodnes s dodavateli smlouvy na dodávky služeb neuzavřel, nicméně tyto jsou nadále dodávány mimosmluvně. Tak odvolací soud sice neprokázal úmysl nedodávat služby uživatelům staveb, ale prokázal, že dovolatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, když řádně, v plné výši a v termínech hradil služby spotřebované uživateli předmětných staveb. Za nesprávné právní posouzení věci nicméně považuje závěr, že správné je dodávání služeb pouze za stavu, kdy jsou uzavřené smlouvy s dodavateli těchto služeb, a pokud jsou dodávky uskutečňovány mimosmluvně, že jde o pokus daného trestného činu. Že je mu dáváno za vinu spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či nebytovému prostoru ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k §249a odst. 2 tr. zák. se navíc dozvěděl až dne 13. 3. 2008 při veřejném zasedání u odvolacího soudu. Jelikož z takového činu nebyl obviněn a nebyl za něj soudem prvního stupně ani odsouzen, neměl možnost se proti němu bránit v přípravném řízení ani před soudem. Je přesvědčen, že takovým postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu, přičemž poukázal na ustanovení §2 odst. 1 tr. ř., §176 odst. 2 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř., §160 odst. 5 tr. ř., §33 odst. 1 tr. ř., §165 tr. ř. a čl. 8 odst. 2 Listiny základní práv a svobod.
V této souvislosti upozornil dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 232/2003, dle kterého je spáchání předmětného trestného činu podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn užívat byt a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde tento uvádí, že „kolaudace bytů nebyla prokázána“, nicméně i přesto soud dovodil, že takové soubory místností jsou schopny nést právo nájmu bytu. Má za to, že uživatelé souborů místností v jeho domech neměli platně uzavřené nájemní smlouvy, nejsou tak nájemci bytů a nebylo proto ani možné, aby jim on v rozporu s právními předpisy zvyšoval nájemné. Takto odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2005, č. j. 11 Co 771/2004-53, jímž bylo rozhodnuto, že V. B. nebyla oprávněnou osobou z nájemního vztahu, i na množství dalších civilních sporů (s podobným výsledkem), které mezi ním a uživateli předmětných souborů místností probíhají u Okresního soudu v Bruntále (např. s I. S. či L. S.). K tomuto názoru dále uvedl, že na základě smluv o převodu nemovitostí z P. f. na dovolatele odvolací soud dovodil, že dovolatel domy převzal i s právními vadami, které je prý nucen akceptovat, a takto strpět, že byty v domech nejsou vůbec kolaudovány. S tím nesouhlasí a domnívá se, že tento závazek znamená jen to, že nabyvatel není oprávněn takové právní vady vytýkat převodci, nikoliv to, že by tímto závazkem takové vady byly zhojeny. Z řečeného tedy plyne pouze to, že jestliže v domech nebyly byty kolaudovány, nájem bytu nevznikl. Odvolací soud ale tvrdí opak, což je i v rozporu s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 400/2000). Nastalá situace tak odporuje právní jistotě dovolatele, který musí vědět, jaké jednání je trestné a jaké nikoliv, aby se ho mohl vystříhat. Jestliže tedy lze dospět k závěru, že nájemní vztahy k prostorám v jeho domě neexistují, nelze dle něj současně dovozovat úmysl porušit práva z těchto vztahů vyplývající. Soudy se proto nesprávně vypořádaly s předběžnou otázkou týkající se toho, zda osoby vystupující jako poškození jsou osobami oprávněnými k užívání bytů v jeho domech a tedy chráněny ustanovením §249a odst. 2 tr. zák., když při jejím posouzení měly vycházet právě ze zjištění a rozhodnutí citovaných soudů civilních.
Nesouhlasí ani se zjištěním, dle kterého si uživatelé souborů místností zajišťovali teplo a teplou vodu na vlastní náklady, neboť to byl on, kdo všechny tyto služby dodavatelům včas a v plné výši hradil, přičemž je doposud od údajných poškozených nemá uhrazeny a soudy proto nemohly dojít ani k názoru, že jeho jednání mělo podstatně ztížit užívání daných bytů a souborů místností. Od samého počátku navíc věděl, že obec V. nebyla oprávněna dodávat teplo a teplou vodu třetím subjektům, čímž porušila energetický zákon č. 458/2000 Sb., a proto s ní neuzavřel smlouvy na dodávku tepla a teplé vody do domu V., když tato skutečnost plyne i ze zjištění Policie České republiky (dále jen Policie). Podotkl, že soudy odmítly provádět jím navržené důkazy s tím, že tyto se vztahují až k současné situaci v jeho domech. Přitom ale ze spisu vyplývá, že jimi může být prokázáno, že stav se oproti 1. 5. 2005 a 1. 7. 2005 nezměnil, zůstává stále stejný a takto je tedy trestná činnost páchána stále. Orgány činné v trestním řízení však proti němu nezahájily trestní stíhání za další, stejný, trestný čin.
Pokud pak jde o jednostranné zvýšení nájemného v rozporu s právními předpisy, je přesvědčen, že fakticky k tomuto nedošlo, neboť nájemníci mu platili celou dobu jen nájemné stanovené dřívějšími nájemními smlouvami. V této souvislosti dále zdůraznil, že trestní právo má dle zásady „ultima ratio“ místo jen tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány, neúčinné či nevhodné. Otázka výše nájemného, resp. oprávněnost jeho zvyšování, patří však do pravomoci soudů civilních a soukromé právo pro to také obsahuje dostatek právních prostředků poskytujících ochranu oprávněným nájemníkům, kteří by se v případě nesouhlasu se zvýšením nájemného měli obracet především na ně. Přitom tvrzení soudů, že se snažil dosáhnout zvýšení nájemného protiprávně, je zcela v rozporu s desítkami nálezů Ústavního soudu ČR, který dospěl k závěru, že z důvodu neexistující právní úpravy možnosti zvyšování nájemného (což hodnotil jako mezeru v právu) se mají vlastníci domů v této problematice obracet na obecné soudy. Zda toto právo svědčilo i jemu, by musel zjistit civilní soud v případě, že by se dovolatel takového nájemného skutečně domáhal a uživatelé by jej platit odmítli. Podstatné však je, a odvolací soud to i sám zjistil, že žádný z údajných poškozených požadované (zvýšené) nájemné neplatil. Odmítnutými důkazy by přitom soud prokázal, že dovolatel supluje sociální politiku České republiky, když uzavírá nájemní smlouvy na pronájem bytů se sociálně slabšími občany za sociální nájemné ve výši např. 4.000,- Kč měsíčně, při jehož výši on hradí podstatnou část nákladů na bydlení uživatelů těchto prostor, kdy takto do daných nemovitostí investoval již cca. 1.400.000,- Kč, a to jen na udržení možnosti jejich užívání.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přitom dovolatel neoznačil žádné námitky, na základě nichž by bylo možno dospět k závěru, že jimi odůvodňuje vedení trestního stíhání proti jeho osobě za podmínek, že bylo nepřípustné.
Dovolací námitky z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. rozvedl dovolatel jen v podání prostřednictvím JUDr. B. Takto uvedl, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo páchání trestného činu specifikováno obdobím od dubna 2005 do června 2006. Ve výroku odvolacího soudu je však uvedeno, že „výše uvedené služby nájemníkům neposkytoval do června 2006“, a následující slova zní „avšak k přerušení dodávek služeb nedošlo“. Období páchání tvrzeného trestného činu je tak časově ohraničeno na období od 1. 5. 2005, od 1. 7. 2005 a od 1. 9. 2005, nejméně do června 2006, přičemž ve výrokové větě není již nikde uvedeno, že by páchání činu skončilo a že by byl soudem tvrzený a ničím neprokázaný úmysl ukončen.
Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, příp. i Okresního soudu v Bruntále a aby dále, nepřikáže-li věc soudu prvního stupně či jinému soudu ve smyslu §265k odst. 3 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, přímo rozhodl, že se trestný čin „nestal“.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že dovolatelem uváděné důvody pro podání dovolání (§265b odst. 1 písm. e/, g/, k/ tr. ř.) nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť obviněným uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom z dostupných spisových materiálů vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jeho jednání. Z obsahu všech smluv a příloh vyplývá, že obviněný nabyl vlastnické právo k bytovým domům s tím, že dále bude respektovat stávající nájemní smlouvy a poskytovat nájemníkům služby jako dřívější majitel bytových domů, čehož si musel být vědom. Topení a dodávku teplé vody v domech si museli nájemníci včetně zajištění otopu a obsluhy kotelny zajistit sami, kdy vzniklé náklady si mezi sebou rozúčtovali. Správně posoudil dle jejího názoru odvolací soud jednání obviněného jako pokus trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 k §249a odst. 2 tr. zák. Za této situace má tudíž za to, že dovolání MVDr. F. Š., CSc., je dovoláním podaným z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže by bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Vzhledem k tomu však, že z hlediska tohoto dovolacího důvodu dovolatel neuplatnil žádnou relevantní argumentaci, dovolací soud se přezkumem napadených rozhodnutí v tomto smyslu nezabýval, když zbývá dodat, že nebylo shledáno ani naplnění podmínek pro případnou aplikaci ustanovení §11 tr. ř. či §11a tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Ani v tomto případě však dovolatel neuplatnil žádné námitky, jež by bylo možné pod dané ustanovení podřadit, když v argumentaci, kterou k danému dovolacímu důvodu uvádí, není možné shledávat námitku, že by v napadeném rozhodnutí byl neúplný či chybějící výrok. Dovolatel fakticky namítá jen odlišné vymezení doby, po kterou měl být dle skutkových vět trestný čin páchán.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Na tomto místě dovolací soud toliko poznamenává, že dovolatel své dovolání doplnil ještě množstvím podání, která jsou však adresována Okresnímu soudu v Bruntále, Okresnímu státnímu zastupitelství v Bruntále a Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Další podání, která jsou adresována Nejvyššímu soudu, pak jsou podána buď po lhůtě k podání dovolání (podání ze dne 23. 10. 2008, 4. 12. 2008, 9. 12. 2008, 22. 12. 2008), či obsahují spisový materiál týkající se jeho případu. Tato podání Nejvyšší soud založil do spisového materiálu a podrobil je přezkumu v rámci rozhodování o dovolání.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušných výrocích rozsudku soudu prvního i druhého stupně dovolatel v dané věci namítl, že jeho jednání nebylo možné posoudit jako pokus trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či nebytovému prostoru dle §8 odst. 1 tr. zák. a §249a odst. 2 tr. zák., neboť nebyly naplněny příslušné znaky jeho skutkové podstaty. Má totiž především za to, že zde existují skutečnosti, které způsobují, že platně nevznikly takové právní vztahy, na základě nichž by bylo možné na uživatele jeho nemovitostí pohlížet jako na „osoby oprávněné“ a že obecně není možné jako trestné ve smyslu příslušné skutkové podstaty posuzovat jednání spočívající v jednostranném zvýšení nájemného ze strany pronajímatele, resp. vlastníka nemovitostí. Nesouhlasí dále s právním posouzením skutku jako pokusu daného trestného činu, neboť tvrdí, že učinil všechny kroky k tomu, aby právní vztahy ohledně dodávek služeb jednotlivým uživatelům jeho domů mohly vzniknout přímo mezi nimi a dodavateli, když navíc v situaci, kdy k tomuto nedošlo, služby byly i nadále dodávány a sám je za obyvatele svých domů i hradil. Námitky dovolatele posoudil dovolací soud jako právně relevantní a zároveň důvodné.
V daném případě posoudily soudy jako trestné dovolatelovo jednání, jímž měl bránit uživatelům svých nemovitostí ve V. (resp. bytů v nich), jako „oprávněným osobám“, v jejich řádném užívání, a to vypovězením smluv na dodávky služeb s konkrétními dodavateli a zvýšením nájemného. V této souvislosti je nutno poukázat na existující ustálenou judikaturu, která se danou problematikou zabývá, a to jak z hlediska práva trestního, tak občanského. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 232/2003 či sp. zn. 4 Tz 90/2007 je spáchání označeného trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. podmíněno právě zjištěním, zda poškozená osoba byla oprávněna užívat předmětné prostory (byt) a zda jí obviněný v tom bránil neoprávněně. Kdyby poškozené osobě v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání předmětných prostor, resp. pokud by tento právní důvod neexistoval s tím, že nájemní smlouva by byla absolutně neplatná, chyběla by v jednání dovolatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku pak bylo třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
Z uvedeného je tedy zjevné, že zásadním v daném případě je posouzení jednotlivých předmětů nájemních smluv jako „bytů“. To s tím, že dovolatel poukázal na skutečnost, že údajné byty v jeho třech nemovitostech nebyly nikdy zkolaudovány, což doložil zprávou Městského úřadu v B., odboru výstavby a územního plánování (č. l. 941), z níž plyne, že dovolatel teprve svým návrhem podaným dne 28. 1. 2008 zahájil kolaudační řízení ohledně bytových domů v obci V. (na základě přečíslování byly domy přečíslovány nově– viz výpisy z katastru nemovitostí na č. l. 6, 247). Je tak nutno souhlasit s dovolatelem, že pro posouzení jeho viny je zásadním vyřešení předběžné otázky spočívající v tom, zda vůbec vznikly (původní) platné nájemní smlouvy na byty mezi P. f. a jednotlivými nájemníky předmětných domů, které byly uzavírány v letech 1997-2004 ve smyslu ustanovení §685 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.; viz nájemní smlouvy na č. l. 34-240) a zda poté tyto smlouvy mohly jako platné nájemní smlouvy přejít na dovolatele v rámci převodu privatizovaného majetku (tj. označených nemovitostí) uskutečněného mezi ním a P. f. (viz smlouvy o převodu privatizovaného majetku na č. l. 27 – 31).
V tomto směru dovolatel odkázal na existující judikaturu Nejvyššího soudu, která se danou problematikou zabývá, a sice rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 400/2000, jež řeší problematiku platnosti nájemní smlouvy ve vztahu k existenci jejího předmětu a v němž je judikatorně řešen pojem „byt“. Citované rozhodnutí stanoví, že občanský zákoník - byť označuje byt za samostatný předmět občanskoprávních vztahů (§118 odst. 2) a upravuje některé právní vztahy k tomuto předmětu se vážící (např. právě vztah nájemní) - sám jeho definici nepodává; rovněž tak (po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů - srov. §878 bod 2. obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností k 1. 1. 1992) žádný jiný platný právní předpis obecně platnou legální definici daného pojmu neobsahuje. V právní praxi je však konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov.: Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v rozhodnutí ze dne 22. 10. 1999, č. j. 2 Cdon 1010/97, podle kterého vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák., zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž se uvádí, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu (obdobně srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2524/2003, 26 Cdo 4010/2007). V době uzavření některých z předmětných nájemních smluv obsahovala vymezení pojmu „byt“ vyhláška č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. a vyhlášky č. 376/1992 Sb. (zrušena k 1. 7. 1998). Podle jejího ustanovení §42 odst. 3, věty první, je bytem soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení. Nelze mít pochyb, že určením účelu užívání ve smyslu uvedené definice se míní určení užívání kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Toto lze dovodit z ustanovení §76 odst. 1 a §85 odst. 1, věty první, zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 103/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 262/1992 Sb. a č. 43/1994 Sb. (dále jen „stavební zákon“), z nichž vyplývá, že dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí. Shodně vymezuje pojem „byt“ i zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a to ve svém §2 písm. b), kde stanoví, že bytem se rozumí soubor místností, které jsou dle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Lze tak uzavřít, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je tedy právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby dle §76 odst. 1 stavebního zákona (příp. o změně účelu jejího užívání dle §85 stavebního zákona - v tomto směru lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97). Jestliže tedy v projednávané věci soudy zaujaly názor, že pro posouzení otázky, zda prostory, které byly předmětem nájemních smluv, jsou bytem, je rozhodný především faktický stav jejich užívání, resp. vůle účastníků nájemních smluv (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu), je jejich právní posouzení (nerespektující výše uvedené závěry) nesprávné.
Dovolací soud se při svém rozhodování dále opíral i o příslušná rozhodnutí soudů v občanskoprávních řízeních založená na č. l. 946 – 949. Z těchto se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 11 Co 771/2004, bylo rozhodnuto, že V. B. je povinna vyklidit byt v obytném domě v obci V. u B., neboť nájemní smlouva byla zrušena dohodou mezi ní a pronajímatelem (žalobcem) P. f. ke dni 30. 6. 2002, takže jmenovaná žalovaná po tomto datu byt užívala bez právního důvodu. Z usnesení Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 269/2007 ze dne 11. 4. 2008, jímž bylo rozhodováno o nároku dovolatele vůči žalované L. S., se pak podává, že v daném civilním řízení bylo prokázáno, že předmětný dům (V. č. p. 132 – dříve 130) nebyl doposud kolaudován, nájemní smlouva na byt v tomto domě uzavřená mezi předchozím vlastníkem, P. f., a žalovanou dne 1. 7. 2000 je tedy z důvodu nezpůsobilého předmětu nájmu neplatná. Obě jmenované žalované byly přitom výslovně jako poškozené také uvedeny ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně (a mělo by se tedy jednat „o osoby oprávněné“ ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák.).
Na základě výše zmíněného dospěl proto dovolací soud k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou obstát. Bude totiž nutno nejprve postavit najisto, které osoby, příp. zda vůbec nějaké, a to vzhledem k naznačené neplatnosti nájemních smluv, bylo možno v dané trestní věci považovat za osoby oprávněné, jimž dovolatel svým neoprávněným jednáním měl bránit v jejich právu užívat prostory (soubory místností) v předmětných nemovitostech. Vzhledem k tomu, že tato předběžná otázka je zásadní pro posouzení jednání dovolatele jako trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. a §249a odst. 2 tr. zák., když tato nebyla soudy prvního ani druhého stupně nepochybně (správně) vyřešena, zrušil dovolací soud na základě podaného dovolání obě jmenovaná rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí.
K námitkám týkajícím se subjektivní stránky daného trestného činu (tedy úmyslu bránit oprávněným osobám v užívání domu či bytu) je možno dále podotknout, že pokud dovolatel uvádí, že jednotlivým uživatelům jeho domů udělil plné moci, aby tito na jejich základě mohli uzavřít smlouvy na dodávky služeb přímo s jednotlivými dodavateli, je nutné vzít v úvahu, že dohoda o plné moci je dvoustranným právním úkonem (smlouvou), pro jejíž platný vznik je nutný souhlas obou stran. Dohodou o plné moci vzniká právní vztah, v němž zastoupený (zmocnitel, v tomto případě dovolatel) uděluje za účelem svého zastoupení při právním úkonu plnou moc zástupci (zmocněnci, v tomto případě jednotlivým obyvatelům). Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem, přičemž ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (tedy dovolateli, srov. §22 an. obč. zák.). Soud v novém řízení bude proto nucen posoudit, zda by tímto způsobem vůbec mohli jednotliví obyvatelé smlouvy znějící přímo na jejich osoby s dodavateli uzavřít, když z uvedeného plyne, že by (přijetím zmocnění) jednali jen jako zástupci dovolatele a smlouvy by tak uzavírali za něho. Soud bude muset posoudit i to, zda, pokud by dovolatel trval skutečně na tom, aby smlouvy byly uzavřeny přímo mezi obyvateli domů a dodavateli služeb, takový postup byl vůbec možný, přičemž bude brát v potaz též stanoviska jednotlivých dodavatelů služeb (např. společností S. V., a. s., jako dodavatele vody, či S., a. s., jako dodavatele elektrické energie), jakož i příslušné předpisy.
Tak zástupce společnosti S. V., a. s., uváděl, že společnost musela trvat na uzavření smlouvy s vlastníkem nemovitostí, když tuto povinnost jí stanoví zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění platném v době uzavírání smlouvy. Dle jeho §8 odst. 5 je vlastník, resp. provozovatel vodovodu povinen uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody s odběratelem. Dle §2 odst. 5 je odběratelem vlastník pozemku či stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, přičemž u budov, v nichž spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy, je odběratelem společenství vlastníků. Jelikož posledně jmenovaný právní stav v předmětných nemovitostech v roce 2005 neexistoval (a zřejmě neexistuje dodnes), mohl se dovolatel s dodavatelem vody (poté, co smlouvu na dodávky vody ke dni 30. 6. 2005 vypověděl) toliko dohodnout dle §8 odst. 6 citovaného zákona na tom, že odběratelem vody bude třetí osoba. K tomu však žádné kroky neučinil a až do února roku 2006, kdy udělil plnou moc k uzavření předmětné smlouvy svědkyni Š. (viz č. l. 413, 429, 464), toliko jmenované společnosti sděloval, že smlouvu uzavřít odmítá (č. l. 452-467). Pokud jde o dodávky elektrické energie, bude nutno vzít v úvahu i vyjádření S. e. i., dle níž není třeba souhlasu majitele nemovitosti k uzavření smlouvy na dodávku elektrické energie uživatelem bytu, nicméně tato může požadovat vyjádření zákazníka o tom, že majitel nemovitosti s dodávkou souhlasí (viz č. l. 667). Stejně jako v případě dodávek vody, i zde dovolatel uzavřel smlouvu jen do 31. 8. 2005 (viz č. l. 12) a dále udělil obyvatelům plné moci. I ohledně těchto dodávek bude tedy soud muset vyhodnotit - za předpokladu, že by došel k závěru, že obyvatelé domů jsou osobami oprávněnými k jejich užívání - zda jednotliví uživatelé předmětných domů byli či nebyli k uzavření jednotlivých smluv oprávněni a do jaké míry byla nutná součinnost dovolatele. Jestliže totiž dovolatel byl na základě nájemních smluv zavázán dodávky služeb jako vlastník nemovitostí zajišťovat, dovolací soud se domnívá, že k tomu, aby se obyvatelé mohli stát přímo subjekty předmětných smluvních vztahů, by muselo dojít nejprve mezi nimi a dovolatelem ke změně nájemních smluv dohodou ve smyslu §516 an. obč. zák. nebo k jejich zániku dohodou dle §570 an. obč. zák. (s tím, že by mezi sebou uzavřeli závazky nové) a teprve na základě takovéto změny by mohly být uzavírány smlouvy přímo mezi obyvateli bytů a dodavateli služeb.
Pokud se pak jedná o oprávněnost jednostranného zvýšení nájemného dovolatelem v jednotlivých případech, tento tvrdil, že výše nájemného placená jednotlivými uživateli na základě smluv uzavřených s P. f. neodpovídala podmínkám v době, kdy se stal vlastníkem předmětných domů. Dovolací soud zastává, shodně s dovolatelem, názor, že tato oblast nespadá do sféry trestního práva, když se jedná výlučně o problematiku, která je upravena právními předpisy práva soukromého (občanského). Pokud by tedy z důvodu zvýšení nájemného ze strany dovolatele vznikl spor mezi ním a obyvateli jeho domů, nepochybně tito mohli vzniklou situaci řešit v rámci řízení civilního, nikoliv v trestním řízení. Jeho kroky v tomto směru bude přitom v takovém případě nutno posuzovat v souladu s právní úpravou, která v dané době upravovala stanovení výše nájemného (viz vyhláška č. 176/1993 Sb. ve spojení s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03, Pl. ÚS 20/05, příp. příslušné cenové výměry Ministerstva financí ČR). Rozhodně není však možné takové jednání podřadit pod znaky skutkové podstaty daného trestného činu, když v něm není možné shledat naplnění ani jeho formální, ani materiální stránky. S ohledem na uvedené bylo namístě také velmi bedlivě posoudit stupeň nebezpečnosti dovolatelova jednání pro společnost a zároveň i to, zda za daných okolností přicházela v úvahu aplikace trestního práva jako krajního prostředku (zásada ultima ratio opakovaně připomínaná v rozhodnutích Ústavního soudu České republiky), když k popsaným sporům stran nájemného či způsobu placení jednotlivých náhrad spojených s užíváním bytu bylo jinak možno použít i standardních prostředků práva civilního. Zásadu (princip) ultima ratio je třeba zohledňovat jak při posuzování formální stránky činu, tak i při posuzování jeho konkrétní společenské nebezpečnosti (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 290/2000 ze dne 24. 1. 2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK pod T 38/2001). Ze shora uvedených hledisek se však soudy předmětnou věcí nezabývaly.
Vzhledem k řečenému považuje dovolací soud za předčasné zabývat se podrobně ostatními námitkami uplatněnými v dovolání, když jejich existence či opodstatněnost je vázána právě na vyřešení otázek výše naznačených.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo hmotně právními vadami, pro něž zároveň nemůže obstát. Ani odvolací soud při rozhodování o řádném opravném prostředku přitom tyto vady nezjistil a nenapravil, naopak se s právním názorem soudu prvního stupně zcela shodl. I jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného MVDr. F. Š., CSc., podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. 6 To 752/2007, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 4 T 33/2007. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když při novém rozhodování bude tento soud ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným MVDr. F. Š., CSc., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka