ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1464.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1464/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněného R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 5 To 337/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 88/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 T 88/2009, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
dne 3. 3. 2009 v době kolem 17.00 hod. v Č. T., okres K., na ul. T., vedeni záměrem získat násilným způsobem finanční prostředky, po předchozím sledování A. T., od budovy nádraží ČD, stanice Č. T., tohoto dostihli při otevírání vstupních dveří do domu č.p., R. P. jej uchopil zezadu kolem ramen a druhou rukou mu přikryl ústa, načež jej V. O. prohledal a z vnitřní náprsní kapsy saka mu vzal peněženku s finanční hotovostí nejméně 8.000,- Kč a 2.000,- Sk, občanský průkaz a další písemnosti, včetně dvou klíčů a náhradního čipu ke vstupu do domu, načež z místa utekli, peníze si rozdělili a použili pro vlastní potřebu, čímž A. T. způsobili škodu ve výši nejméně 9.800,- Kč.
Obviněnému P. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 5 To 337/2009, zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a sám znovu rozhodl tak, že uznal obviněného P. vinným toliko trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. na stejném skutkovém základě jako okresní soud. Podle §234 odst. 1 tr. zák. pak obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže.
Obviněný vyzdvihuje, že se ke spáchání svého jednání vůči poškozenému přiznal a že nebyl iniciátorem přepadení. Svého jednání lituje. Je přesvědčen, že neomezil výrazněji osobní svobodu poškozeného a působil proti němu jen tím, že jej držel za ruce a chvíli za ústa. Domnívá se, že tak nenaplnil znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Konstatuje, že obviněný argumentuje shodně jako v odvolacím řízení, přičemž s jeho námitkami se odvolací soud dostatečně zabýval. Vzal je v potaz při svém rozhodování, když jeho jednání neposoudil po materiální stránce jako čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou.
Nejvyšší státní zástupkyně dále uvádí, že uchopení obviněným sice nebylo nikterak razantní a netrvalo dlouho, ale to i díky tomu, že vyšší intenzita násilí nebyla k překonání odporu poškozeného ani potřeba.
V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli námitky vznášené dovolatelem R. P.lze považovat za některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Dovolatel prostřednictvím svého obhájce relevantně tento dovolací důvod naplnil námitkou, že zjištěné jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však shledal tuto námitku lichou s tím, že jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku vykazuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Námitky menší intenzity jím použitého násilí vůči poškozenému a jeho druhořadé úlohy při realizaci trestné činnosti uváděl obviněný již v řízení před soudem druhého stupně. Odvolací soud se jimi podrobně zabýval (viz str. 3 – 4 odůvodnění jeho rozsudku) a promítlo se to i do jeho rozhodnutí, když jednání obviněného na rozdíl od soudu okresního neposoudil jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Poukázal přitom právě na menší intenzitu útoku na poškozeného, hodnocení obviněného z vazby a z předchozího výkonu trestu.
Nejvyšší soud však zcela sdílí závěr obou nižších soudů, že jednání obviněného naplnilo jak po formální, tak po materiální stránce znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. I když v posuzovaném případě nebyla intenzita násilí vyvinutého obviněným vůči poškozenému vysoká a násilí trvalo poměrně krátce, šlo o jednání předem naplánované, vůči vytipované osobě, kdy si jeho aktéři předem rozdělili své úlohy, aby tak útok učinili co nejvíce účinným. To stupeň nebezpečnosti jednání obou obviněných naopak výrazně zvyšovalo. Konečně, jak výstižně uvedla nejvyšší státní zástupkyně, vyšší intenzitu útoku ani okolnosti činu nevyžadovaly, když poškozený se útoku s ohledem na moment překvapení a svůj vysoký věk prakticky nebránil.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného R. P. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr