ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.325.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 325/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2009 o dovolání podaném A. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 13 To 190/2008 ze dne 24. 6. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 71/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 71/2007 ze dne 20. 3. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
O odvolání A. G. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 13 To 190/2008 ze dne 24. 6. 2008 tak, že jej dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal A. G. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud prvního stupně vzal za pravdivou a věrohodnou výpověď poškozené přesto, že obsahovala určité nesrovnalosti a nejasnosti. Tyto soud považoval za přirozené, ovšem v případě výpovědi svědka V. T. soud považuje všechny nepřesnosti za natolik závažné, že činí svědka nepřesvědčivým. Tento fakt odvolací soud nevzal v potaz a shodl se s názorem soudu prvního stupně, když považoval výpověď poškozené za pravdivou. Dále odvolací soud neshledal nezbytným provedení revizních znaleckých posudků poté, co dovolatel namítl, že znalci, jejichž posudky soud prvního stupně použil jako důkazní prostředky, mohli být při zpracování těchto posudků ovlivněni tím, že se seznámili se spisovým materiálem. Tyto posudky posoudil stejně jako soud prvního stupně, čímž došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. Odvolací soud také nepovažoval dle dovolatele za dostatečně podstatné posudky, vyhotovené pro potřeby civilně právního řízení znalkyněmi MUDr. R. a PhDr. F., které charakterizují poškozenou jako osobnost s psychastenickými sensitivními rysy, emočně méně zralou a labilnější. Tyto posudky docházejí ke zcela odlišným závěrům než posudky vypracované pro potřeby trestního řízení a podporují tvrzení dovolatele o mstivosti ze strany poškozené. Všechna tvrzení dovolatele o tom, že soužití neneslo žádné známky konfliktu a bylo harmonické, byla oběma soudy považována za nepodstatná a bylo v souvislosti s nimi poukazováno na „obecně známá“ fakta, týkající se omlouvání chování partnera, studu a pocitu sounáležitosti, čímž taktéž došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Odvolací soud, a před ním i soud prvního stupně, tak právně neadekvátně posoudil samotný skutek, pro který byl dovolatel odsouzen. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 3 Tdo 1160/2005 ze dne 14. 9. 2005 judikoval takto: „Pod pojmem „týrání“ osob uvedených v ustanovení §215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy.
Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě (dojde-li k zákonem předpokládanému následku /účinku/) i na právní závěr o souběhu trestného činu podle §215a tr. zák. s některým dalším trestným činem.“ Z výše uvedeného judikátu dle dovolatele vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. je nezbytné, aby jednání pachatele bylo takové intenzity, že může vyvolat stav, který postižená osoba pociťuje jako těžké příkoří, což však v řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nebylo spolehlivě prokázáno vzhledem k nesprávnému hmotně právnímu posouzení prováděných důkazů.
Na závěr navrhl, aby soud „napadené rozhodnutí odvolacího soudu a následně i soudu prvního stupně zrušil a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.“
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že totožnou argumentací dovolatele se zabýval již odvolací Krajský soud v Praze, který velmi podrobně přezkoumal provedené důkazy, když dospěl k závěru, že jak z výpovědí slyšených svědků, tak ze znaleckých posudků jednoznačně vyplynulo, že posouzení prokázaného jednání dovolatele po stránce právní jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. je zcela přiléhavé. Bylo totiž prokázáno, že dovolatel s poškozenou nakládal zlým způsobem, působil při soužití ve společné domácnosti opakovaně nejen na její psychiku, ale napadal ji různě také fyzicky, čímž u poškozené, která mu jinak byla dlouhodobě výrazně nakloněna, způsobil stav, který považovala nejméně za těžké příkoří. S ohledem na dostupný spisový materiál je tedy možné konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasila, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Dovolání tedy nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů atd.
Skutkový stav, který zjistily oba soudy, evidentně odpovídá zákonným znakům trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. Nesouhlas dovolatele s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, nelze považovat za dovolací důvod, neboť jsou to námitky skutkové, ve kterých dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, či jak postupovaly při jejich provádění. Co se týče jeho skutkové námitky, že soud prvého stupně i soud odvolací považoval výpověď poškozené za pravdivou, přestože v ní byly nesrovnalosti a nejasnosti a v případě výpovědi svědka V. T. soud považuje všechny nepřesnosti za natolik závažné, že činí svědka nepřesvědčivým. S touto námitkou se však vyrovnaly oba dva výše zmíněné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, kde se opírají o názory znalců z oborů zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru psychologie, které s tvrzením poškozené korespondují. S tím souvisí i další námitka dovolatele, že odvolací soud neshledal nezbytným provedení revizních znaleckých posudků poté, co dovolatel namítl, že znalci, jejichž posudky soud prvního stupně použil jako důkazní prostředky, mohli být při zpracování těchto posudků ovlivněni tím, že se seznámili se spisovým materiálem. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze (tedy odvolacího soudu) oba znalci – Doc. H. i Doc. L. – naprosto přehledně a logicky vysvětlili, kterak dospěli k závěrům, o jaké osobnosti se v případě dovolatele i poškozené jedná a jak dospěli ke svým závěrům. Nejen ze závěrů těchto znaleckých posudků, ale z jejich celkového znění nevyplývá, že by je znalci zpracovávali tendenčně ve prospěch poškozené a rozhodně jim nelze přičítat k tíži, že se seznámili s obsahem spisového materiálu a hodnotí věrohodnost poškozené a osobnost dovolatele ve vztahu k událostem, k nimž mělo docházet, neboť to je jejich povinností a může to být i jedním z činitelů, které by měli vzít ve svých závěrech v potaz. Co se týče námitky dovolatele, že odvolací soud nepovažoval za dostatečně podstatné posudky, vyhotovené pro potřeby civilně právního řízení znalkyněmi MUDr. R. a PhDr. F., i tímto se zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Osobnost poškozené je zde sice charakterizována poněkud odlišně od výše uvedených znaleckých posudků Doc. H. a Doc. L., avšak nelze odhlédnout od skutečnosti, že uvedené znalkyně zkoumaly osobnost dovolatele i poškozené ze zcela jiného úhlu pohledu, především ve vztahu k jejich úlohám jako rodičům. Osobnost dovolatele je zde hodnocena jako osobnost s rozumovými schopnostmi v pásu nadprůměru a současně jako osobnost nevyvážená s rysy úzkostnými a egocentrickými, což koresponduje i se závěry znalců v jeho trestní věci. Ani v tomto směru tedy odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování revizními znaleckými posudky. Mezi skutkové námitky patří i námitka, že všechna tvrzení dovolatele o tom, že soužití neneslo žádné známky konfliktu a bylo harmonické, byla oběma soudy považována za nepodstatná a bylo v souvislosti s nimi poukazováno na „obecně známá“ fakta, týkající se omlouvání chování partnera, studu a pocitu sounáležitosti. Uvedené tak patří mezi skutková tvrzení dovolatele, a jako takové bylo řádně posouzeno soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Oba soudy tak dospěly na základě hodnocení důkazů k názoru, že zjištěný skutkový stav je jiný, přičemž vycházely důsledně ze skutkových zjištění ve věci učiněných.
Co se týká námitky dovolatele, že oba soudy nesprávně posoudily samotný skutek, pro který byl dovolatel odsouzen (s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 3 Tdo 1160/2005 ze dne 14. 9. 2005), nelze ani této přisvědčit. To proto, že z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel zhruba od doby těhotenství poškozené s ní nakládal zlým způsobem, působil při soužití v domácnosti na její psychiku, vyvolával konflikty, poškozenou neustále ponižoval, fyzicky ji napadal, přičemž tyto konflikty výrazně snížily kvalitu života poškozené a vyústily v podání trestního oznámení a návrhu na rozvod manželství. Požadovanou intenzitu, tedy není možné spatřovat jen v dílčích útocích, které samy o sobě mohou a nemusí být příliš závažné, avšak soustavností, fyzickými útoky, ponižováním, kritizováním, vyvoláváním pocitů bezmoci a neschopnosti a neustálým psychickým nátlakem, kterému byla poškozená ze strany dovolatele dlouhodobě vystavována, a to i během těhotenství a později v přítomnosti nezletilého, když uvedené jednání dovolatele bylo dokazováním vedeným před soudem prvního stupně nepochybně prokázáno s tím, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §215a odst. 1 tr. zák. To i ve shodě s výše zmíněným judikátem, když právě z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že poškozená byla vystavena zlému nakládání, je dovolateli blízkou osobou (§89 odst. 8 tr. zák.), se kterou dovolatel žije ve společném bytě či domě, a toto jednání se současně vyznačovalo i určitou mírou trvalosti a dosahovalo takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy.
Nejvyšší soud se tedy v souladu s §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. zabýval pouze otázkou správnosti právního posouzení skutku podle skutkového stavu zjištěného oběma soudy, tedy soudem prvního stupně a odvolacím soudem, a nepřihlížel k té části dovolání, ve které se dovolatel snažil zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů (tedy námitky ohledně věrohodnosti svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, opačnému hodnocení rodinné situace ze strany manžela). Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tedy takové námitky, jimiž dovolatel poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů soudy a snaží se dosáhnout hodnocení jiného a změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolacím důvodem jsou pouze námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, tedy právní námitky, prostřednictvím kterých dovolatel namítá, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl obviněný shledán vinným.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než dovolání A. G. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka