ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.328.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 328/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. dubna 2009 o dovolání obviněného J. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 To 127/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 38/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2008, sp. zn. 1 T 38/2008, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že
„dne 18. 1. 2008 kolem 23:00 hodin v P., na schodišti objektu bowling baru N. Ch. v ulici A. J. č., po předchozí hádce a vzájemném fyzickém napadání mezi dvěma rozdílnými frakcemi skinheads, jako stoupenec neonacistické části skinheads a z nepřátelství k odlišné frakci skinheads S. odmítající rasismus, úmyslně zasadil stoupenci této frakce poškozenému J. K., velkou silou útočným vojenským nožem o délce čepele 18 cm, který nosil v pouzdře na opasku, dvě rány a způsobil mu tak bodnořeznou ránu v levé tříselné krajině, pronikající do dutiny břišní s bodnořezným poraněním společné levé pánevní tepny a žíly s masivním smíšeným krvácením, s poraněním esovité kličky tlustého střeva s únikem stolice do dutiny břišní a bodnořeznou ránou levé zádové krajiny, zasahující do svalstva, nepronikající do dutiny hrudní, přičemž poškozený J. K. v důsledku krvácivého šoku po velké ztrátě krve s globální poruchou srážlivosti po nadměrné ztrátě krve dne 20. 1. 2008 ve 4:33 hodin zemřel“.
Podle §222 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí zajištěného útočného vojenského nože s opaskem a pouzdrem. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podal krajský státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného směřující proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze z podnětu tohoto odvolání rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 To 127/2008, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 tr. zák.
Toho se podle vrchního soudu dopustil tím, že „dne 18. ledna 2008 kolem 23:00 hodin v P., na schodišti objektu bowling baru N. Ch. v ulici A. J. č., po předchozí hádce a vzájemném fyzickém napadání mezi dvěma rozdílnými frakcemi skinheads, frakce neonacistů, jejímž stoupencem byl, a frakce S. úmyslně zasadil poškozenému J. K., velkou silou útočným vojenským nožem o délce čepele 18 cm, který nosil v pouzdře na opasku, dvě rány a způsobil mu tak bodnořeznou ránu v levé tříselné krajině, pronikající do dutiny břišní s bodnořezným poraněním společné levé pánevní tepny a žíly s masivním smíšeným krvácením, s poraněním esovité kličky tlustého střeva s únikem stolice do dutiny břišní a bodnořeznou ránou levé zádové krajiny, zasahující do svalstva, nepronikající do dutiny hrudní, přičemž poškozený J. K. v důsledku krvácivého šoku po velké ztrátě krve s globální poruchou srážlivosti po nadměrné ztrátě krve dne 20. 1. 2008 ve 4:33 hodin zemřel“.
Za to uložil vrchní soud obviněnému podle §219 odst. 1 tr. zák. shodně jako krajský soud trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 3 tr. zák. a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. též trest propadnutí zajištěného vojenského nože s opaskem a pouzdrem. Shodně pak rozhodl i o povinnosti obviněného k náhradě škody.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy byl sice správně zjištěn skutkový stav, ale byl jimi nesprávně právně posouzen, takže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel napadá především závěr soudů o jeho nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. poškozeného usmrtit, neboť ten podle jeho přesvědčení nemá oporu v provedených důkazech. V této souvislosti zdůrazňuje, že takový úmysl nikdy nedoznal. Tvrdí, že to, že poškozeného bodl, zjistil podle krve na své ruce až poté, co opustil místo střetu. Vyslovuje dále nesouhlas se závěry soudů, že měl považovat konflikt mezi oběma skupinami za skončený a přesto verbálně i gesty vyzýval k dalšímu střetu. Poukazuje na obsah kamerového záznamu zachycujícího situaci předcházející jeho střetu s poškozeným s tím, že on sám zůstal na podestě schodiště stát a v pronásledování příslušníků druhé skupiny nepokračoval. Z toho lze podle jeho mínění dovozovat, že žádný útok vést nechtěl. Za zcela zásadní pak považuje, že nůž proti tělu poškozeného použil až poté, co byl poškozeným sám fyzicky napaden. V důsledku dvou úderů pěstí od poškozeného ztratil brýle a byl jím sražen do hlubokého předklonu. Nůž do této doby nepoužil, ač mu v tom nic nebránilo. Obviněný dále tvrdí, že byl v době napadení poškozeným držen pod krkem, takže útok nožem nevedl cíleně, nýbrž pouze do míst, kam mu to jejich vzájemné postavení dovolovalo. V této souvislosti zdůrazňuje, že první bodná rána byla vedena do levé zádové krajiny a teprve druhá rána způsobila poškozenému zranění v levé tříselné krajině. To podle jeho přesvědčení vylučuje závěr, že by jeho útok byl cílený. Poukazuje rovněž na závěry znaleckého posudku o vyšetření jeho duševního stavu, z nichž vyplývá, že mohl jednat ve stavu silného rozrušení a že jeho motivací bylo zastavit probíhající útok poškozeného.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr soudů, že jeho útok byl veden na životně důležité partie poškozeného a to s ohledem na vzájemný kontakt obou aktérů a fakt, že celý skutek se odehrál během dvou vteřin. Bodné rány byly podle mínění obviněného vedeny náhodným směrem. Všechny shora zmíněné skutečnosti tak podle něj spíše nasvědčují závěru, že jeho cílem mohlo být toliko způsobení zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Dovolatel opakuje svou obhajobu, že pokud s nožem v ruce vystoupal na podestu schodiště, jeho úmyslem bylo toliko odstrašit skupinu protivníků od dalšího fyzického napadání. Vyzdvihuje, že poškozenému zasadil bodné rány v době, kdy jím byl svírán a napaden, ocitl se na schodišti bez možnosti ústupu a navíc nemohl tušit, zda se k poškozenému nepřidají další členové jeho skupiny.
Tyto své námitky dovolatel shrnuje do závěru, podle něhož přetrvávají pochybnosti o formě jeho zavinění, zejména ve vztahu ke způsobenému následku. Je proto přesvědčen, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., nýbrž jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák.
V petitu svého dovolání navrhnul, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
V úvodu svého vyjádření shrnuje námitky uplatňované dovolatelem s tím, že tyto do značné míry opakují argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby, které však vrchní soud přezkoumal. Jeho závěry považuje nejvyšší státní zástupkyně za logické, takže nevidí důvod se od nich odchylovat. Poukazuje dále na to, že část dovolatelem uplatněných námitek je skutkové povahy, takže je nelze podřadit pod dovolatelem deklarovaný dovolací důvod.
Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že s ohledem na charakter obviněným použité zbraně, intenzitu druhé z bodných ran a její lokalizaci si musel být obviněný vědom, že způsobený následek se neomezí jen na zranění v podobě těžké újmy, ale byl u něj dán i nepřímý úmysl ve vztahu k usmrcení poškozeného. Závěr vrchního soudu o zavinění obviněného považuje za zcela správný, odpovídající výsledkům provedeného dokazování.
Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které svým obsahem naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými zpochybňoval některá dílčí skutková zjištění soudů ohledně průběhu celého konfliktu, i když stěžejní fakt, že poškozenému zasadil na podestě schodiště dvě bodné rány vojenským nožem, doznával. Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nepřihlížel, neboť obviněný se jejich prostřednictvím domáhal částečné změny učiněných skutkových zjištění (motiv jeho vydělení se ze skupiny, jeho postavení při potyčce). Námitkami tohoto typu však dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud stěžejní námitku dovolatele, podle níž lze u něj ve vztahu ke způsobení smrti poškozeného K. dovodit zavinění toliko ve formě nedbalosti, takže je namístě jeho jednání kvalifikovat nikoli jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., nýbrž jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák.
Nejvyšší soud však shledal dovolání obviněného v tomto směru zjevně neopodstatněné, neboť jak krajský soud, tak po něm následně ještě zevrubněji vrchní soud se otázkou jeho zavinění ve vztahu k jím způsobenému následku zabývaly. Závěry vrchního soudu se nakonec právě v tomto ohledu odlišily od závěrů soudu krajského. Nejvyšší soud se s argumentací vrchního soudu rozvedenou především na str. 4-6 odůvodnění rozsudku ve všech ohledech ztotožnil a především pro přehlednost ji v podstatě opakuje se zaměřením na jednotlivé námitky uplatněné obviněným J. F. v jeho dovolání.
Vrchní soud v Praze uzavřel, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (viz str. 6 odůvodnění rozsudku).
O nepřímý úmysl se jedná tehdy, když pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem v tomto zákoně uvedeným (v projednávaném případě usmrtit jiného), a pro případ, že je způsobí, je s tím srozuměn.
Obviněný tvrdil, že se na rozhodující část incidentu, tj. zasazení bodných ran, nepamatuje, byť svědek S. uvedl, že se mu měl obviněný svěřit, že „bodnul nějakého kluka“ (viz jeho výpověď v hlavním líčení č. l. 389). Soud tak neměl k dispozici vyjádření obviněného, z něhož by bylo možno při formování závěrů o jeho zavinění vyjít. To však samo o sobě neznamená, že by u něj nebylo možno dovodit úmyslné zavinění, soud však musí vycházet ze všech průvodních okolností činu, tj. ze všech dalších důkazů, které má k dispozici (srovnej č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Musí tedy zkoumat mimo jiné okolnosti, za nichž k činu došlo, motivaci obviněného, vlastní provedení činu, použitý nástroj, v případě útoku nožem vzít v úvahu intenzitu bodných ran, jejich eventuální cílení atp. (obdobně viz č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Přesně tímto způsobem vrchní soud postupoval.
Nyní k jednotlivým námitkám uplatněným dovolatelem. Tento především namítal, že:
- zůstal na podestě schodiště stát, příslušníky druhé skupiny nepronásledoval, byť mu v tom nic nebránilo. Z toho je zřejmé, že žádný útok vést nechtěl.
Oba soudy opodstatněně dovodily, že skupina příslušníku hnutí S. jednoznačně upustila od pronásledování členů skupiny, k níž patřil i obviněný poté, co jim svědek L. S. pohrozil pistolí a obviněný vyjmul z pouzdra u opasku bojový nůž a třímal jej v ruce. Její členové se stáhli do horní části schodiště a zvažovali další postup. V této fázi to byl obviněný, kdo se vydělil z druhé skupiny, vystoupil o několik schodů výše na podestu a slovně („tak pojď“) i gestem (zřetelně patrným i na videozáznamu z bezpečnostní kamery) vyzýval členy druhé skupiny k souboji. Vrchní soud proto zcela opodstatněně dovodil, že obviněný naopak za situace, kdy členové druhé skupiny ustoupili, měl sám v úmyslu v násilném střetu pokračovat a proto je vyzýval k souboji. Sám tedy inicioval počátek potyčky, která následovala.
- nůž použil proti tělu poškozeného až poté, co byl poškozeným sám fyzicky napaden, jinak mohl vést útok již dříve.
Zde nutno znovu opakovat, že obviněný konflikt s poškozeným vyvolal, očekával jej a byl na něj připraven (ze znaleckého posudku z odvětví psychologie vyplynulo, že obviněný se cítil být „bojovníkem“ a na obdobné střety se dlouhodobě připravoval). I tak však nezabránil poškozenému K., který k němu po jeho výzvě bleskově přiskočil, aby mu zasadil dvě rány pěstí. Nicméně závěr, že obviněný fyzický atak jako reakci na své předchozí výzvy očekával, lze dovozovat i z jeho postoje, kdy ruku s nožem držel poněkud za tělem, zjevně proto, aby vyloučil její uchopení soupeřem a mohl jej při kontaktu se soupeřem užít proti němu, což také okamžitě učinil.
- obviněný byl držen poškozeným pod krkem, byl v předklonu, ztratil brýle, nemohl tudíž vést útok nožem cíleně. Pro cílení útoku nesvědčí ani sled ran a místa, která jimi byla zasažena.
Je pravdou, že poškozený udeřil obviněného dvakrát pěstí pravé ruky, zatímco levou rukou si jej snažil přidržovat. Znovu je však nutno zdůraznit, že obviněný měl pravou ruku s nožem staženu za tělem, a i když se dostal do částečného předklonu, vzápětí zasadil poškozenému první ránu nožem do zad, a ihned poté, co se částečně od poškozeného odtáhl, druhou ránu do jeho podbřišku. Zejména v zasazení druhé rány mu již poškozený nijak nebránil, nalézal se v jeho bezprostřední blízkosti. Obviněný vedl druhou bodnou ránu směrem proti jeho trupu, zásah do jeho spodní části - podbřišku vyplýval z toho, že obviněný se v důsledku úderů poškozeného částečně přikrčil. Závěr krajského soudu (viz str. 30 odůvodnění rozsudku), který převzal i vrchní soud, že samotná ztráta brýlí nevylučovala možnost obviněného vést ránu cíleně na spodní část trupu poškozeného a že poškozený byl v jeho zorném poli, se jeví zcela logický. To, že vidí bez větších problému i bez brýlí, doznal sám obviněný (viz jeho výpověď v hlavním líčení č. l. 372 spisu).
- podle znaleckého posudku mohl obviněný jednat ve stavu silného rozrušení, jeho motivací bylo zastavit probíhající útok, obviněný neměl možnost ústupu kvůli mříži za zády, nemohl vyloučit útok dalších osob.
Oba soudy na podkladě znaleckého posudku o vyšetření duševního stavu obviněného konstatovaly, že i kdyby se činu dopustil pod vlivem určitého rozrušení v podobě zlobného afektu, což nebylo vyloučeno, byť obviněný nic takového neuváděl, jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti v době činu by i tak byly zachovány. Obviněný se ve své výpovědi při popisu incidentu nezmiňoval, že by se cítil ohrožen, jeho jednání naopak nese známky snahy vyvolat konflikt v době, kdy jeho soupeři ustoupili a s ohledem na zbrojní převahu soupeřů disponujících nožem a pistolí s pokračováním v potyčce váhali. V tomto momentě vystupuje obviněný ze své skupiny, jde blíže ke skupině soupeřů a vyzývá je k souboji. Jeho další jednání nelze rozhodně hodnotit jako odrážení útoku, ale jako snahu zvítězit v souboji, který cíleně vyvolal a podstoupil s vědomím, že je ozbrojen velice účinnou a nebezpečnou zbraní, zatímco jeho soupeři žádnou zbraní nedisponují. Nelze tedy u něj hovořit o obraně, která by měla aspekty nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. (obviněný ostatně své dovolání tímto směrem ani nezaměřil). Z videozáznamu vyplývá, že obviněný nebyl poškozeným zatlačen k mříži, jak tvrdil v dovolání, v době střetu měl za sebou volné schodiště. Z videozáznamu je rovněž zřejmé, že nikdo další ze skupiny poškozeného nebyl v jejich blízkosti ani nejevil snahu se v této chvíli do souboje zapojit. Obviněný byl přitom v kontaktu s druhou skupinou delší dobu před tímto střetem, věděl, že nikdo z potenciálních soupeřů nedisponuje zbraní, zatímco on i jeho druh svědek Sláma ano.
- z provedených důkazů nelze dovodit srozumění obviněného s následkem jeho jednání v podobě smrti poškozeného.
Jak vrchní soud důvodně konstatoval, i když inteligence obviněného je podle znaleckého vyšetření jeho duševního stavu na podprůměrné úrovni, k posouzení možných fatálních důsledku bodnutí jiné osoby do břicha nožem o délce čepele 18 cm je zcela dostačující. Vrchní soud výstižně poukázal na charakter nože obviněného – šlo o bojový nůž užívaný příslušníky armády konstruovaný tak, aby sloužil efektivně k usmrcení nepřítele v případě osobního souboje. Obviněný parametry nože znal, byl jeho držitelem po delší dobu, nosil ho na opasku. Nejvyšší soud shodně s vrchním soudem opakuje, že bylo prokázáno, že obviněný poškozeného tímto nožem bodl dvakrát velkou intenzitou a s nápřahem tak, že druhou ranou zasáhl poškozeného celou délkou 18 cm čepele nože. To, že zasazení tak hluboké bodné rány do břicha může vést ke smrti poškozeného, si musel být obviněný vědom i při své snížené inteligenci.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledává postup, kterým vrchní soud dospěl k závěru, že obviněný se dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchaný se zaviněním ve formě nepřímého úmyslu dle §4 písm. b) tr. zák. přesvědčivě odůvodněný a v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného J. F. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr