ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.418.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 418/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného Ing. F. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 12 To 97/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 4 T 1/2008, byl obviněný Ing. F. V. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 5 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění městského soudu se jej dopustil tím, že
jako jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem N., V. n. V., požádal ˇC. z. a r. z., a. s., se sídlem P., J., o poskytnutí zvýhodněného úvěru na pořízení vybavení velkoskladu, kterou doložil fiktivní smlouvou o podnájmu nebytových prostor s tím, že dne 21. 2. 2006 uzavřel s touto bankou smlouvu o zvýhodněném úvěru, na jejímž základě byl společnosti A., s. r. o., poskytnut úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, účelově určený k zakoupení strojového a materiálového vybavení velkoskladu, takto obžalovaný předložil ve dnech 27. 2. 2006 a 14. 3. 2006 fiktivní faktury znějící na celkovou částku 3.610.000,- Kč, jež byla postupně proplacena, a dále dne 4. 5. 2006 předložil fiktivní faktury na celkovou částku 1.390.000,- Kč tak, aby vyčerpal celou částku 5.000.000,- Kč, tuto částku však banka již neproplatila.
Obviněnému byl podle §250b odst. 5 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Z podnětu odvolání podaného obviněným proti všem výrokům rozsudku soudu prvého stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne dne 16. 12. 2008, sp. zn. 12 To 97/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o uloženém trestu a sám podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 5 tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., Ing. F. V. odsoudil podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti roků se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák. Podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Dále podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 27. 6. 2008, č. j. 2 T 76/2008-28, jež byl obžalovanému doručen dne 8. 9. 2008 a nabyl právní moci dne 18. 9. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak odvolací soud ponechal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku o vině a náhradě škody).
II.
Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť má jednak za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že ačkoliv se ze zdravotních důvodů řádně omluvil z účasti u veřejného zasedání vrchního soudu, to se přesto konalo v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti vrchnímu soudu vytýká, že pokud část faxové zprávy o jeho pracovní neschopnosti nemohl přečíst, neměl ji automaticky považovat za neověřitelnou. Dále uvádí, že ačkoliv mu byly ošetřujícím lékařem povoleny vycházky, neznamená to, že by zvládl několikahodinovou cestu k soudu a zpět. Omluvu soudu doručit dříve nemohl, jelikož jeho zhoršený zdravotní stav byl zapříčiněn úrazem, který se mu přihodil krátce před nařízeným veřejným zasedáním. Je proto toho názoru, že se řádně omluvil a pokud vrchní soud jeho omluvu neakceptoval a jednal bez něj, došlo tím k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání.
Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 2, 5 tr. zák. V této souvislosti jim vytýká, že ve skutkové větě chybí popis skutečností charakterizujících znaky ustanovení §250b odst. 2 tr. zák., a sice že bez souhlasu věřitele použil úvěr na jiný účel. V popisu skutku je pouze uvedeno, že předložil fiktivní smlouvu a fiktivní faktury, ale nikde se neuvádí, jakým jednáním měl použít úvěr na jiný než určený účel.
Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr soudů o jeho úmyslném zavinění. V důsledku toho podle jeho mínění nedošlo k jednoznačnému souladu mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry.
V petitu dovolání se dovolatel domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil k novému posouzení a rozhodnutí. V případě, že by se Nejvyšší soud ztotožnil s námitkami dovolatele dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhuje, aby Nejvyšší soud věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vztahu k prvému dovolacímu důvodu uvádí, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně a dostatečně zabýval důvody k projednání věci v nepřítomnosti obviněného a důvodně dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro takový postup byly splněny.
Ve vztahu k druhé námitce dovolatele vyslovila názor, že popis skutku soudu prvního stupně je poněkud stručný a v důsledku toho ne zcela přesně popisuje znak předmětného trestného činu spočívající v tom, že obviněný bez souhlasu věřitele úvěr použil na jiný než určený účel. Uvádí, že na tento fakt lze však usoudit z údaje, že obviněný úvěrující bance předkládal za účelem čerpání úvěru fiktivní faktury, tedy že úvěr čerpal na jiný účel, než byl uveden na těchto fakturách, které poskytovatel úvěru akceptoval. V tomto směru nejvyšší státní zástupkyně vyzdvihuje, že ani sám obviněný nezpochybnil, že poskytnutý úvěr na určený účel nepoužil, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze spolehlivě zjistit, že namítaný znak skutkové podstaty bezesporu naplněn byl. Má proto za to, že popis skutku již není nutné nijak doplňovat.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. F. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které svým obsahem naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolatel Ing. V. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), a g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán v případě, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že se hlavní líčení nebo veřejné zasedání konalo v rozporu se zákonem v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pro posouzení tohoto dovolacího důvodu je relevantní, zda projednáním věci soudem bez přítomnosti obviněného nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo obviněného účastnit se řízení před soudem je rovněž dovozováno i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva jako jeden ze základních prvků práva na spravedlivý proces [čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb. a č. 114/2004 Sb.m.s.)].
Podle §233 tr. ř. odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Není-li jejich osobní účast nutná, postačí, že byly o konání zasedání řádně a včas vyrozuměny (§233 odst. 2 tr. ř.). Řízení u odvolacího soudu je blíže upraveno v ust. §263 tr. ř., které v odst. 4 upravuje omezení konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, což případ obviněného Ing. V. nebyl. Na konání zasedání v nepřítomnosti obviněného se pak v souladu s ust. §238 tr. ř. přiměřeně použijí ustanovení upravující veřejnost, počátek a odročení hlavního líčení.
Pokud Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že veškeré shora zmíněné podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání podaném obviněným byly splněny, Nejvyšší soud takový závěr shledává správný a v souladu se zákonem. Ztotožňuje se přitom zcela s argumentací vrchního soudu k této otázce, která je rozvedena na str. 3 odůvodnění jeho rozsudku.
Nejvyšší soud proto jen pro přehlednost opakuje, že z obsahu spisu nesporně vyplývá, že obviněný byl o konání předmětného zasedání vyrozuměn řádně a včas již dne 7. 11. 2008 (opakovaně pak spolu s vyrozuměním o ustanovení nového obhájce dne 9. 12. 2008). Obviněný se však k veřejnému zasedání konaném dne 16. 12. 2008 nedostavil, přičemž dne 15. 12. 2008 zaslal soudu faxem potvrzení o pracovní neschopnosti s nástupem dne 12. 12. 2008 spolu se žádostí o odročení veřejného zasedání. V ní uvedl, že žádá o odročení jednání, neboť mu chce být osobně přítomen a hodlá soudu přednést nové poznatky ve své věci (aniž by je blíže specifikoval).
Vrchní soud však tuto omluvu zcela opodstatněně neshledal řádnou a dostatečnou. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v obdobných případech je nutno pečlivě zkoumat, kdy důvodem omluvy obviněného jsou důvody, které mu skutečně v účasti u zasedání brání, na rozdíl od případů, kdy jde o zjevnou obstrukci, kdy by akceptování omluvy vedla ke zcela zbytečným průtahům trestního řízení.
V posuzovaném případě vrchní soud správně vyzdvihl, že samotná pracovní neschopnost neznamená současně nemožnost účastnit se veřejného zasedání. V této souvislosti důvodně vyzdvihl, že součástí potvrzení o pracovní neschopnosti bylo povolení vycházek v trvání 4 hodin. To jednoznačně svědčí pro závěr, že zdravotní stav obviněného, pokud by měl skutečně zájem se veřejného zasedání účastnit, jeho účast dovoloval.
Cestu ze Ž. do P. linkovým autobusem v trvání 100 minut, stejně jako samotné jednání v trvání 75 minut, nelze považovat za úkony, které by na obviněného kladly nároky jakkoli ohrožující jeho zdravotní stav. Přitom vrchní soud obviněného na to, že potvrzení o pracovní neschopnosti slouží k omluvě u zaměstnavatele, ale nikoliv u soudu ve vyrozumění o konání veřejného zasedání výslovně upozornil. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že v minulosti opakovaně judikoval, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 nebo sp. zn. 6 Tdo 932/2004).
Co se týče skutečnosti, že dovolatel odůvodňoval nutnost své osobní účasti u veřejného zasedání tím, že má nové poznatky k danému případu, které hodlá soudu sdělit, bylo na něm, aby je alespoň částečně konkretizoval, případně sdělil svému obhájci, což však, a to ani posléze, neučinil. I to lze proto považovat za součást jeho snahy konání veřejného zasedání bezdůvodně zmařit (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 648/05).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě konáním veřejného zasedání před odvolacím soudem bez účasti obviněného nedošlo k zásahu do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn nebyl.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Pokud soud prvního stupně ve skutkové větě uvádí, že k naplnění trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 2, 5 tr. zák. došlo díky tomu, že obviněný při sjednávání úvěru předložil fiktivní smlouvu o pronájmu a poté úvěr čerpal, resp. se snažil čerpat prostřednictvím fiktivních faktur, nutno z významu slova fiktivní dovozovat, zda vystihuje znaky uvedené skutkové podstaty.
Český ekvivalent pro cizí slovo „fiktivní“ je smyšlený, neexistující.
Jinými slovy to sice velmi stručně, ale jednoznačně vyjadřuje, že ve skutečnosti k uzavření žádné nájemní smlouvy nedošlo, resp. že úvěr byl čerpán na uhrazení transakcí, k nimž rovněž nedošlo. Detaily, které jednání obviněného v tomto směru specifikují, jsou obsaženy jak v odůvodnění rozsudku městského soudu (viz str. 6), tak ještě zevrubněji v odůvodnění rozsudku vrchního soudu (viz str. 10-11). Jestliže k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. se vyžaduje, aby pachatel použil úvěr na jiný než určený účel, budou tím spíše naplněny za situace, kdy úvěr použil na účel fiktivní, smyšlený, tj. kdy důvod k čerpání úvěru vůbec nenastal (a peníze, jak patrno z odůvodnění rozsudku, převedl na svůj soukromý účet). Obdobně lze z jazykového výkladu slova fiktivní – smyšlený dovodit i podvodný úmysl pachatele, což dovolatel rovněž zpochybňoval.
Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud považuje formulaci skutkové věty z rozsudku Městského soudu v Praze za dostatečně vystihující znaky trestného činu, jímž byl obviněný Ing. V. uznán vinným.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného Ing. F. V. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr