ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.493.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 493/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. dubna 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2008, č. j. 6 To 350/2008-265, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 18/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2008, č. j. 6 T 18/2008-240, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 13. 10. 2006 kolem 16:10 hod. v O. – M. H., jako řidič tramvajové soupravy, při jízdě ve směru na O. – P., si počínal neopatrně, nepřizpůsobil své jednání situaci v provozu na pozemní komunikaci, nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem silničního provozu, zejména vyznačenému přechodu pro chodce, před kterým stálo osobní vozidlo Opel Astra, a za ním kolona dalších vozidel, přičemž řidička MUDr. H. S. umožňovala nezletilému chodci D. F., přechod přes vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce před přední částí svého stojícího vozidla a přímo rukou mu dala pokyn ke vstupu a k přejití vozovky, při nepřiměřené rychlosti jízdy kolem 48 km/h již nestačil s tramvají zastavit a na přecházející dítě najel přední částí prvého vozu a způsobil mu zranění, kterému na místě podlehlo“. Za to byl obviněný podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch do výroku o trestu též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2008, č. j. 6 To 350/2008-265, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 10. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu je podle dovolatele nutno spatřovat v tom, že byl uznán vinným trestným činem podle §224 odst. 1 tr. zák., ačkoli v daném případně nebyl naplněn základní formální znak dané skutkové podstaty, a to zavinění ve formě nedbalosti (§5 tr. zák.). Podle názoru dovolatele soudy v rámci svých skutkových zjištění nedocenily počínání nezletilého účastníka dopravní nehody, jehož náhlý vstup do jízdní dráhy tramvaje byl ve skutečnosti bezprostřední a základní příčinou inkriminované dopravní nehody. Dovolatel zdůraznil, že o existenci nezletilého chodce na přechodu nevěděl a ani vědět nemohl, protože v tomto prostoru se nacházela různá vozidla, která mu bránila ve výhledu. Dovolatel pak řídil tramvaj s vědomím, že její rychlost nepřevyšuje zákonem povolenou hranici 50 km/h, tzn. jel rychlostí dovolenou, a dále s vědomím toho, že chodec je podle §54 odst. 3 poslední věty zákona č. 361/2000 Sb. povinen dát tramvaji přednost. Podle názoru dovolatele žádný zákon řidiči tramvaje zároveň neukládá, aby před přechodem pro chodce musel snižovat rychlost. V posuzovaném případě mohl navíc chodce na přechodu předpokládat jen hypoteticky, neboť poblíž se nacházející vozidla mohla zůstat stát i z jiných důvodů.
Dovolatel dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 43/2002 SbRt., z něhož plyne, že počíná-li si poškozený chodec v rozporu s ustanovením zákona č. 361/2000 Sb. a vyvolá tak nebezpečnou situaci, je z hlediska případného nedbalostního zavinění obviněného nezbytné vyhodnotit, zda mohl takové chování účastníka silničního provozu předpokládat a počítat s ním. V rozhodnutí se zároveň zdůrazňuje, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Podle Nejvyššího soudu může o zavinění z nedbalosti jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
V posuzovaném případě to podle dovolatele znamená, že pokud jako řidič tramvaje reagoval na stávající konkrétní dopravní situaci správně a přiměřeně, nemohl zároveň porušit potřebnou míru opatrnosti, jak mu vytýkají oba soudy. Jestliže nehodový děj byl ve skutečnosti vyvolán jinými faktory (především počínáním poškozeného), které nijak ovlivnit nemohl, nelze mu podle jeho názoru po subjektivní stránce přičítat nedbalostní zavinění jenom proto, že střetu s nezletilým chodcem nezabránil.
Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatele i v postupu soudu prvního stupně, který přihlédl k důkazu znaleckým posudkem č. 13-07 vypracovaným znalcem Ing. M. Š. přede dnem 28. 5. 2007, tedy ještě předtím, než obdržel usnesení o zahájení trestního stíhání. To je však v rozporu se zákonem a je proto vyloučeno, aby k takovému posudku byl následně vypracován doplněk, který by mohl být použitelný jako důkaz. Dovolatel přitom poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 346/01, podle nějž vypracuje-li znalec posudek za podmínek, jež odporují zákonu, jeho opětovné přibrání k témuž znaleckému posouzení zakládá důvodnou pochybnost o jeho podjatosti s ohledem na jeho poměr k věci, jež je dána skutečností, že svůj názor již vyjádřil, a to za podmínek rozporných se zákonem. Za podstatné však dovolatel považuje to, že o přibrání znalce ke zpracování znaleckého posudku nebyl vyrozuměn a poučen o právu vznést proti osobě znalce námitky, čímž došlo ke zkrácení jeho práva podle §105 odst. 3 tr. ř. a tedy i práva na obhajobu. Ačkoliv následně prostřednictvím obhájkyně námitky proti osobě znalce i formulaci k němu směřovaných otázek podal, policejní orgán o nich v rozporu s §105 odst. 3 tr. ř. nerozhodl a teprve k opakované námitce byl obhajobě doručen přípis státního zástupce, že zvolený postup umožňovalo ustanovení §158 odst. 3 tr. ř. Tento postup orgánů činných v přípravném řízení pak podle přesvědčení dovolatele vedl k situaci, kdy bez řádně vypracovaného znaleckého posudku nepodjatým znalcem nemohly být objektivně posouzeny a objasněny konkrétní skutečnosti důležité pro posouzení jeho jednání.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2008, č. j. 6 To 350/2008-265, zrušil a současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 6 T 18/2008, a v souladu s §265l tr. ř. rozhodl tak, že se přikazuje Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že námitka dovolatele, že soudy obou stupňů nesprávně a v jeho neprospěch vyhodnotily rozhodné skutkové okolnosti týkající se subjektivní stránky trestného činu a v důsledku toho učinily nesprávný závěr o jeho nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.) je z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní. Zároveň však poukázala na to, že s prakticky totožnou argumentací se řádným způsobem vypořádal již odvolací soud v rámci řízení o žádném opravném prostředku. Při své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečně obsáhlé dokazování, přičemž provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a respektoval přitom pravidla formální logiky. Na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zároveň přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se rozsudečného výroku o vině a v důsledku jakých úvah považuje námitky obviněného o absenci jeho zavinění a tedy subjektivní stránky trestného činu za nedůvodné. Současně vzal v úvahu i to, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Krajský soud podle státní zástupkyně rovněž případně vyložil, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, a proč za zjištěných skutkových okolností jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.
Státní zástupkyně současně poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které opakuje-li obviněný v dovolání námitky, jež použil v řízení před soudem prvního resp. druhého stupně a se kterými se soudy dříve rozhodující ve věci dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. T 408). Tak tomu podle státní zástupkyně bylo i v nyní posuzovaném případě. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že pod uplatněný hmotně právní (ale ani pod jiný) dovolací důvod nelze obsahově podřadit ryze procesní námitku směřující k posouzení možnosti využití znaleckého posudku znalce Ing. Š. jako účinného důkazu, ačkoliv tento posudek byl v dané věci podle názoru dovolatele „vypracován v rozporu se zákonem“. Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že dovolatel uvedenou procesní otázku učinil též předmětem svého řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž soud druhého stupně ji neponechal bez povšimnutí a náležitě se s ní vypořádal na str. 2 svého rozhodnutí.
Pokud obviněný v další části dovolání namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily zjištěné skutkové okolnosti a v důsledku toho učinily nesprávný závěr o jeho nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.), přestože podle dovolatele tento formální znak skutkové podstaty v jeho případě naplněn nebyl, jde o námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti (§5 tr. zák.) způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je vždy nezbytné, aby zavinění pachatele zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, zákonem předpokládaný následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je zapotřebí otázku zmiňované příčinné souvislosti nejprve v obecné rovině podrobněji vyložit se zdůrazněním toho, že souvislost mezi protiprávním jednáním a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele proto může mít povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Pokud jde o nedbalostní zavinění (§5 písm. a/, b/ tr. zák.), jež je jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., je třeba si uvědomit, že hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič) schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (zde srov. především rozhodnutí publikované pod č. 43/2002 SbRt., na které dovolatel poukazuje ve svém mimořádném opravném prostředku).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů výše uvedené zásady neporušily.
Zjištěný skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí obou soudů lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) si počínal s vědomím toho, že podle zákona musí chodec dát přednost tramvaji, a za těchto okolností předpokládal, že kritickým úsekem může projet jím zvolenou rychlostí, tj. 48 km/h, která nebyla vyšší než 50 km/h a byla tedy rychlostí v obci (městě) dovolenou. Ke snižování rychlosti přitom nepřistoupil ani přesto, že se v jeho jízdním koridoru nacházel přechod pro chodce, na němž podle zjištění soudů byla značně nepřehledná situace, což obviněnému (dovolateli) muselo být zřejmé. Především se zde vyskytovala stojící vozidla, přes která na celý přechod dobře neviděl. Ve směru jízdy obviněného (dovolatele) zastavila před vyznačeným přechodem pro chodce svůj automobil jako první svědkyně MUDr. H. S., která umožňovala nezletilému chodci D. F. přechod vozovky. Nezletilý se pak pohyboval přes přechod na druhou stranu, blížící se tramvaj zřejmě v důsledku nedostatečné pozornosti vůbec nezaregistroval a vstoupil přímo do její jízdní dráhy. Ačkoliv na něj obviněný (dovolatel) ihned po jeho spatření reagoval intenzivním brzděním, nedokázal vzhledem k rychlosti jím řízené soupravy již zastavit, chlapce srazil a na místě usmrtil. Z posudku technického znalce pak soudy zjistily, že pokud by obviněný (dovolatel) stejným způsobem reagoval z rychlosti do 28,6 km/h, byl by schopen včas nehodě zabránit, tj. řízenou tramvajovou soupravu ubrzdit ještě před místem střetu.
Soudy pak ve svých rozhodnutích uvedly, které konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdy účinném znění, obviněný (dovolatel) porušil. V tomto směru lze na odůvodnění předmětných rozhodnutí odkázat. Z hlediska nedbalostního zavinění dovolatele je podle Nejvyššího soudu podstatné to, že se spoléhal na svůj volný jízdní koridor a povinnost chodců dát tramvaji přednost, aniž by vzal v úvahu celkovou dopravní situaci před sebou. Především podcenil skutečnost, že ve směru jeho jízdy stojí před přechodem pro chodce z nějakého důvodu vozidla a že přes ně vpravo na přechod pořádně nevidí. Přitom jako řidič musel vědět, že účastníky silničního provozu bývají děti i starší osoby, jež se právě na přechodech pro chodce pravidelně vyskytují a vůči nimž je vždy třeba dbát zvýšené opatrnosti. Pokud neměl o situaci na přechodu jasno, musel logicky počítat i s touto eventualitou a přizpůsobit jí své chování. To platí především o přizpůsobení rychlosti jízdy těmto předvídatelným okolnostem (viz. §18 odst. 1 cit. zák.), neboť i rychlost dovolená může být za určitých okolností rychlostí nepřiměřenou. Ačkoliv by po obviněném (dovolateli) bylo sotva možno chtít, aby před přechodem zastavil, což zákon ostatně po řidiči tramvaje ani nepožaduje, na druhé straně bylo za daných okolností jeho povinností počínat si opatrně a rychlost jízdy snížit alespoň po dobu, kdy neměl o celkové dopravní situaci před sebou dostatečný přehled. Podle zjištění soudů to bylo plně v jeho technických možnostech. Za předpokladu, že by se připravil na možné komplikace, s jejichž existencí bylo za daných okolností možno počítat (např. s výskytem náhlé překážky směřující do jeho jízdní dráhy z míst na přechodu, kam v té době ještě nemohl vidět), a to především tím, že by rychlost přiměřeně snížil (zde by postačilo na hodnotu kolem 25 km/h), objektivně mohl střetu s přecházejícím dítětem zabránit.
Na výše uvedeném základě lze soudy učiněná skutková zjištění shrnout po právní stránce tak, že vedle pochybení (neopatrnosti) nezletilého dítěte bylo zároveň i jednání dovolatele jako řidiče tramvaje dostatečně významnou příčinou následku předpokládaného v trestním zákoně, i když se stupeň spoluzavinění jednotlivých osob (účastníků silničního provozu) nemusel zcela shodovat. Dovolatel zároveň znal všechny rozhodné skutečnosti (viz shora). To umožňuje přinejmenším dovodit, že sice nejednal s vědomím (nevěděl), že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, avšak na druhé straně to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům (tj. kvalifikaci řidiče, u něhož se předpokládá znalost dopravních předpisů) vědět měl a mohl. Je proto dáno jeho zavinění z nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Tato forma zavinění a posouzení menší míry dovolatelovy viny se pak odráží i ve výroku o trestu, který se v daném případě jeví jako velmi shovívavý, zvláště je-li brán v úvahu způsobený neodčinitelný následek (smrt).
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná. Dovolání obviněného J. N. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části je Nejvyšší soud neshledal jakkoliv opodstatněným.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler