ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.754.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 754/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovolání obviněného R. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 9 To 36/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 109/2004, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného R. H. se podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. č á s t e č n ě zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 9 To 36/2009, ohledně obviněného R. H. a za přiměřeného použití §261 tr. ř. též ohledně obviněného P. B., rozeného Š., a to v rozsahu, v němž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 109/2004, ponechán nedotčený výrok o povinnosti těchto obviněných společně a nerozdílně nahradit poškozenému V. F. škodu ve výši 6.990,- Kč, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 109/2004, a to ve výroku o povinnosti obviněných R. H. a P. B., roz. Š., společně a nerozdílně nahradit poškozenému V. F. škodu ve výši 6.990,- Kč.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 za použití §265 tr. ř. se poškozený V. F., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 1 T 109/2004, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že
společně s obviněným P. Š. a O. K. dne 16. 2. 2004, v době kolem 14:30 hodin, odjeli vozidlem značky Škoda Fabia, které řídil obžalovaný H., z P. do Ř., ulice S., kde K. před domem č. 36 s kuklou na hlavě udeřil pěstí za užití tzv. „boxeru“ do obličeje náhodně procházejícího chodce poškozeného V. F., přitom mu z ruky odcizil mobilní telefon zn. Sony Ericsson T 610, přičemž obžalovaný Š. jistil K. a obžalovaný H. čekal s vozidlem v postranní ulici, odkud všichni obžalovaní odjeli zpět do P. a kde obžalovaný Š.zastavil mobilní telefon v bazaru P., čímž tak svým jednáním způsobili poškozenému škodu ve výši 6.990,- Kč odcizením mobilního telefonu a způsobili mu zranění spočívající v tržné ráně na nose.
Obviněnému byl za tento skutek uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §60a odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 let za současného výkonu dohledu nad jeho řádným životem prostřednictvím Probační a mediační služby, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák., mu byl výkon uloženého trestu odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Tímto rozsudkem byl obviněný R. H. rovněž podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další útok pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. a dále byl zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea druhá tr. zák.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 9 To 25/2007, rozhodoval o odvolání obviněného R. H. a spoluobviněného L. K., rovněž také o odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 8 podaného mimo jiné v neprospěch obviněného H., přičemž podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně všech tří obžalovaných, a to v odsuzující části pouze ve výrocích o trestech, ve zprošťující části v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž odvolání obviněného R. H. i obviněného L. K. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozhodoval ve věci podruhé, a to rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 1 T 109/2004. Vynesl naprosto shodný rozsudek jako v původním řízení, přičemž pokud šlo o výrok o vině, šlo o výrok nadbytečný, neboť pokud odvolací soud dne 21. 2. 2007 rozhodl o zrušení rozsudku nalézacího soudu ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 1 T 109/2004, ve shora uvedeném rozsahu, nezrušil výroky o vině. Tedy je zřejmé, že z původního rozsudku nabyla právní moci odsuzující část původního rozsudku, a to celý výrok o vině týkající se obviněného R. H. i dalších obviněných tak, jak jsou popsány v odsuzující části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 T 109/2004, ze dne 24. 3. 2006. I přes tuto skutečnost Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém novém rozsudku ze dne 17. 12. 2007 o těchto útocích znovu rozhodl.
Také proti v pořadí druhému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
17. 12. 2007, sp. zn. 1 T 109/2004, podali odvolání obviněný R. H., obviněný L. K. a v neprospěch obviněných obvodní státní zástupce pro Prahu 8. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 9 To 104/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž reagoval na citované pochybení nalézacího soudu spočívající v redundantním výroku o vině. Důvodem vrácení věci byla i skutečnost, že nalézací soud se v rámci svého rozhodování neřídil pokyny odvolacího soudu vyslovenými v jeho předcházejícím rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 8 proto ve věci rozhodoval potřetí, a to rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 109/2004. Obviněný H. jím byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §60a odst. 1, 2 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, za současného výkonu dohledu nad jeho řádným životem prostřednictvím Probační a mediační služby, podle §60a odst. 2 tr. zák. mu výkon tohoto trestu byl odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 T 202/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Předmětným rozsudkem byl obviněný R. H. rovněž zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován pokračující útok trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. a podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea druhá tr. zák. Nalézací soud současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost obviněnému R. H. společně a nerozdílně s obviněným P. B., roz. Š., uhradit poškozenému V. F. škodu ve výši 6.990,- Kč.
Proti posledně uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podal odvolání jen obvodní státní zástupce pro Prahu 8, avšak pouze do výroku o uložených trestech v neprospěch všech obviněných, tedy i obviněného R. H., s tím, že uložené tresty považoval za nepřiměřeně mírné. Městský soud v Praze poté rozhodl rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 9 To 36/2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u všech obviněných toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl o trestech. Pokud jde o dovolatele R. H., odsoudil jej podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, přičemž obviněného podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 T 202/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Proti rozsudku městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, a dále protože v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný svým dovoláním napadl jak výrok o vině a náhradě škody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 2006 a ze dne 20. 11. 2008, tak výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009.
Obviněný vyjádřil nesouhlas s právním hodnocením skutku jako „účastenství ve formě spolupachatelství“. Je přesvědčen, že jeho jednání mohlo být nanejvýš kvalifikováno jako trestný čin nepřekažení trestného činu, jelikož jak skutková zjištění prokázala, žádného útoku loupeže se nedopustil. Navíc je toho názoru, že odvolací soud pochybil, pokud ve výroku svého rozsudku odkázal toliko na ust. §234 odst. 1 tr. zák. a neuvedl odkaz na spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák.
Dále obviněný zpochybňuje výrok o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru soud obešel ustanovení §60 odst. 3 tr. zák., které stanoví, že bylo-li soudem vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, má se na pachatele hledět jako by nebyl odsouzen. Podle dovolatele proto není správné, pokud mu soud uložil přísnější trest jen na základě skutečnosti, že posuzované trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, ač bylo již soudem rozhodnuto, že se ve zkušební době osvědčil. Naopak správně podle něj rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8, který mu za stejný delikt původně uložil podmíněný trest odnětí svobody za současného vyslovení dohledu.
Obviněný rovněž napadá výrok o náhradě škody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 109/2004, kterým mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému V. F. škodu ve výši 6.990,- Kč za uloupený mobilní telefon, ačkoliv předmětný telefon byl poškozenému dne 30. 4. 2006 vrácen, jak vyplývá z usnesení policie na č. l. 341.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se podle §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila.
K námitce obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho jednání uvádí, že je zjevně neopodstatněná, když míra jeho zavinění byla správně posouzena jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Je toho názoru, že úspěšnost provedení předmětné loupeže byla podmíněna součinností všech na ní zúčastněných spolupachatelů. Má za to, že součinnost obviněného R. H. byla nesporná, i když sám obviněný v dovolání tuto skutečnost popírá. Dále uvádí, že skutečnost, že se obviněný dopustil činu jako spolupachatel nemusela nalézt odraz ve výslovné citaci tohoto ustanovení ve výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu.
Dle mínění nejvyšší státní zástupkyně byl výrok o trestu a výrok o náhradě škody obviněným napaden důvodně. Je toho názoru, že odvolací soud při svém rozhodování nesprávně aplikoval ustanovení §60 odst. 3 tr. zák., neboť pokud rozhodoval
o přísnějším trestu, pak uvedená okolnost, že obviněný se dopustil trestného činu
v době podmíněného odsouzení, neměla sehrát žádnou roli, a to v důsledku existence fikce neodsouzení. S ohledem na skutečnost, že usnesení o osvědčení ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. bylo vydáno a nebylo v žádném řízení zrušeno, bylo třeba k jeho účinkům přihlédnout. Odvolací soud zcela zjevně pochybil, pokud ignoroval účinky ustanovení §60 odst. 3 tr. zák. a výlučně pouze touto skutečností odůvodnil výrok o přísnějším trestu. Pokud by odvolací soud i za situace, pokud by respektoval ustanovení §60 odst. 3 tr. zák., hodlal obviněnému uložit přísnější druh trestu, bylo namístě takové rozhodnutí adekvátně odůvodnit.
Rovněž výrok o náhradě škody nepovažuje za správný, neboť nalézací soud postupoval v rozporu s §442 a násl. obč. zák., když je zřejmé, že poškozenému byl mobilní telefon vrácen. V tomto směru odkazuje na usnesení Policie ČR, kterým bylo o vrácení telefonu rozhodnuto.
Z výše uvedených důvodů v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 109/2004, zrušil, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným R. H. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V daném případě dovolatel uvádí, že výrok o vině odvolacího soudu je neúplný, aniž by blíže specifikoval, v čem má jeho neúplnost spočívat. Pokud snad je neúplnost spatřována v tom, že Městský soud v Praze svým rozsudkem sp. zn. 9 To 36/2009 ze dne 18. 2. 2009 rozhodl toliko o trestu, učinil tak v souladu se zákonem, když o vině obviněného H. bylo již rozhodnuto v předchozím stádiu řízení, když městský soud svým usnesením ze dne 21. 2. 2007 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 1 T 109/2004, toliko ve výroku o trestu, takže výrok o vině trestným činem loupeže tím nabyl právní moci. Pokud snad dovolatel spatřoval neúplnost výroku napadeného rozsudku městského soudu v tom, že při odkazu na výrok o vině z rozsudku obvodního soudu necitoval ust. §9 odst. 2 tr. zák., pak ani to nepředstavuje žádné pochybení. Fakt, že obviněný se dopustil činu jako spolupachatel, není nutné vyjadřovat ve výroku citací ust. §9 odst. 2 tr. zák., neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V případě tohoto dovolacího důvodu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Pokud tedy obviněný vznášel námitky proti skutkovým zjištěním soudů v tom směru, že netušil, že se spoluobvinění chystají na loupežné přepadení, nejedná se o námitku proti právnímu posouzení skutku, takže jejím prostřednictvím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel nenaplnil. Závěr soudů, že se v posuzovaném případě jednalo o realizaci předem dohodnutého plánu na zmocnění se cizí věci za použití násilí, v němž obviněný vědomě přijal určenou roli, vyplynul z hodnocení důkazů v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř. (především výpovědi spoluobviněného O. K.), které logicky vyústilo v právní posouzení jeho jednání jako spolupachatelství trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Jak již bylo řečeno výše, odkaz na ust. §9 odst. 2 tr. zák. přitom není obligatorní náležitostí výroku o vině.
Další námitka obviněného brojící proti údajnému obcházení ustanovení §60 odst. 3 tr. zák. pak deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z katalogu dovolacích důvodů vypočtených v ust. §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňovala. Nešlo totiž o výhrady vůči výkladu pojmu, „ač již byl pro takový čin odsouzen“, které by bylo možno za námitku proti právnímu posouzení skutku považovat. Obviněný napadal fakt, že spáchání činu ve zkušební době podmíněného odsouzení použil městský soud jako důvod pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, jinými slovy jako relevantní kritérium pro ukládání trestu dle §23 odst. 1 tr. zák. a zejména dle §31 odst. 1 tr. zák. (Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti činu, k možnosti nápravy pachatele a poměrům pachatele). Konstantní judikatura však zastává jednoznačné stanovisko (srovnej č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), že takovými námitkami dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g), ale ani dle písm. h) tr. ř. naplnit nelze.
Nicméně nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud uvádí, že dovoláním napadená argumentace městského soudu porušení ust. §60 odst. 3 tr. zák. stejně nepředstavuje.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu nevyplývá, že by při ukládání trestu obviněnému vycházel z toho, že byl odsouzen, nýbrž z toho, že čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení (srov. str. 7 rozsudku městského soudu). Důvodně tak vyzdvihl to, že uložením podmíněně odloženého trestu v případě předchozího odsouzení byla obviněnému H. dána možnost nápravy s tím, že postačí pouhá pohrůžka trestem. Pokud však v této zkušební době takovou možnost zjevně ignoroval a zapojil se do plánovaného loupežného přepadení, městský soud důvodně dovodil, že je již nutno na něj působit trestem zahrnujícím i represivní funkci. Oprávněně přitom přihlédl i k tomu, že nešlo zdaleka o první konflikt obviněného se zákonem a že k jeho osvědčení za předposlední odsouzení došlo v podstatě jen vinou nedopatření. Nejvyšší soud přitom znovu vyzdvihuje, že znak „ačkoliv již byl odsouzen“ nelze zaměňovat s argumentem „dopustil se činu ve zkušební době podmíněného odsouzení“, který je legitimním a nikoli nevýznamným kritériem pro ukládání trestu (obdobně viz např. č. 10/1974, č. 6/1975, č. 40/1981, str. 205 Sb. rozh. tr.). Lze tedy spolehlivě dovodit, že u obviněného H. nešlo v posuzovaném případě o nějaký exces z jeho jinak řádného způsobu života, nýbrž o další z řady jeho konfliktů se zákonem, které vykazují gradaci, pokud jde o jejich závažnost, a setrvalé sklony obviněného k protispolečenskému chování.
Nejvyšší soud však shledal dovolání důvodné v části napadající výrok o náhradě škody. Obviněnému totiž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena společně a nerozdílně se spoluobviněným P. B., roz. Š., povinnost k náhradě škody poškozenému V. F. ve výši 6.990,- Kč. Uložení takové povinnosti bylo v rozporu s ust. §442 a násl. obč. zák. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že došlo k vrácení dle §80 odst. 1 tr. ř. uloupeného mobilního telefonu značky Sony Ericsson T 610 poškozenému V. F., a to usnesením Policie České republiky, O. ř. P., S. k. p. a v. ze dne 30. 4. 2006. Ze záznamu na čl. 342 spisu pak plyne, že poškozený odcizený mobilní telefon osobně převzal. Za této situace proto nebyly splněny podmínky pro vyslovení povinnosti shora jmenovaných k náhradě škody za tento mobilní telefonu.
IV.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 9 To 36/2009, v rozsahu, v němž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 109/2004, ponechán nedotčený výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému V. F., a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 109/2004, ve výroku o povinnosti obviněných nahradit škodu tomuto poškozenému.
Je přitom zřejmé, že důvody, pro které byla v řízení o dovolání zrušena rozhodnutí soudů, týkající se obviněného R. H., prospívají i již pravomocně odsouzenému P. B., roz. Š. Podle §261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch (zásada beneficium cohaesionis). Městskému soudu v Praze přitom nic nebránilo, aby takto rozhodl i z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou jmenovaných. Ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. ukládá Nejvyššímu soudu použít ustanovení §261 tr. ř. přiměřeně, což tento aplikoval ve vztahu k té části výroku o náhradě škody týkající se spoluobviněného P. B., roz. Š.
V souladu s ust. §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušené části rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr