ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.970.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 970/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovolání podaném obviněným J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2009, č. j. 6 To 62/2009-77, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 158/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 10. 2008, č. j. 2 T 158/2008-53, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „ dne 4. 6. 2008 okolo 06.40 hod. v katastru obce F. p. R., okres N. J., na silnici II. třídy ve směru na obec T., řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo zn. VW Golf, majitele svého zaměstnavatele B. B.n, s. r. o., přičemž poblíž restaurace N. Ž. během řízení uvedeného vozidla krátce usnul a v levotočivé zatáčce sjel vpravo mimo komunikaci, kde došlo k převrácení vozidla na střechu, kdy zranění neutrpěl, avšak poškodil předmětné vozidlo, přičemž se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel, kdy hladina alkoholu v jeho krvi odebrané mu dne 4. 6. 2008 v 07.20 hod. činila 1,28 g/kg“. Za to byl podle 201 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost B. B., s. r. o., se sídlem D., B., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 2. 2009, č. j. 6 To 62/2009-77, tak, že z jeho podnětu zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 27. 2. 2009 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích o vině a trestu i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. následně dovoláním, jež se skládalo z několika samostatných podání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V elektronicky učiněných podáních ze dne 2. 7. 2009, resp. 3. 7. 2009 dovolatel namítl, že mu byly uloženy tresty nepřiměřené okolnostem projednávaného případu a v rozporu s účelem trestu. Výměra trestů podle jeho přesvědčení popírá zásadu individualizace trestu a spíše byla soudy určena v zájmu maximalizace generální prevence za užití nepřípustného zobecnění a paušalizace jeho konkrétní odpovědnosti. Soudy se vůbec nezabývaly možností uložení peněžitého trestu namísto trestu odnětí svobody, byť s podmíněným odkladem výkonu, přičemž odvolací soud k dané otázce zcela nepřípustně argumentoval tím, že v řízení nebyly projednány a prokázány skutečnosti, které by umožnily stanovit výši případného peněžitého trestu. Zjištění těchto skutečností je však podle dovolatele jednoznačně povinností soudu a nikoli obviněného, což znamená, že absence takových rozhodných zjištění mu nemůže být kladena k tíži.
Uložené tresty podle názoru dovolatele nezohledňují ani zjištěné skutkové okolnosti případu ani skutečnosti vztahující se k jeho osobě. Na ty poukázal v písemném podání ze dne 7. 7. 2009, kterým doplňoval své prvotní písemné podání označené jako dovolání ze dne 25. 5. 2009. V „doplnění dovolání“ připomněl, že přes zjištěnou hladinu alkoholu v krvi nebyl při dopravní nehodě ve stavu zcela vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel, nikoho ani sebe při nehodě nezranil a ani reálně neohrozil. A konečně, soudy při rozhodování o trestu zcela pominuly i fakt, že dovolatel beze zbytku nahradil svému zaměstnavateli způsobenou škodu, což mělo zásadní dopad na jeho finanční poměry a samo o sobě vedlo k jeho úplné nápravě.
S poukazem na všechny výše zmíněné skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí odvolacího zrušil a věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V podání ze dne 7. 7. 2009 naproti tomu navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí ve věci sám rozhodl.
Opis dovolání (výše uvedených podání) obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 22. 7. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud vyhověl podanému odvolání obviněného pouze v části, v níž napadl výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, a tím fakticky vytvořil tentýž stav, jako by odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ve všech dalších výrocích zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
V posuzovaném případě opřel obviněný J. V. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitky, že soudy ve svých závěrech stran ukládaného trestu odnětí svobody nezohlednily v jeho prospěch skutečnost, že při dopravní nehodě nezpůsobil škodu na zdraví sobě ani jiné osobě, způsobenou hmotnou škodu na vozidle poškozeného (zaměstnavatele) již uhradil, což pro něj znamenalo citelný zásah do majetkové sféry a zároveň i dostatečné ponaučení, resp. záruku jeho nápravy do budoucna. V návaznosti na tom pak namítl nepřiměřenou tvrdost a tím i nezákonnost uložených trestů. V rámci dovolacích námitek zpochybnil též zjištění soudů, podle nichž se v době autonehody po předchozím požití alkoholických nápojů nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Zároveň však neuvedl žádnou přezkoumatelnou argumentaci, z jakého důvodu má vlastně za to, že i přes konkrétně zjištěnou hladinu alkoholu v jeho krvi i samotnou jím zaviněnou dopravní nehodu k řízení motorových vozidel v kritické době naopak způsobilý byl. Na tomto místě Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum poznamenává, že podle poznatků lékařské vědy, z nichž praxe soudů (obecně) vychází, není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu de facto nevytkl žádná hmotně právní pochybení, se kterými zákon uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojuje. Uplatněné námitky svým obsahem zároveň neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož podkladě lze napadat výrok o trestu, avšak výlučně v zákonem přesně (taxativně) vymezených případech, a sice jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V posuzovaném případě byl dovolatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., na který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí šest měsíců až tři léta nebo trest zákazu činnosti, přičemž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců (tedy výrazně při dolní hranici trestní sazby), navíc s podmíněným odkladem. Dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s vykonávanou činností, lze mu uložit trest zákazu činnosti ve výměře na jeden až deset let (viz §49 odst. 1 tr. zák.). Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, který byl dovolateli uložen, je tedy rovněž zákonný jak co do druhu, tak co do své výměry.
K podanému dovolání Nejvyšší soud závěrem dodává, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler