ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1105.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1105/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinová a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. S., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 85/1996, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2008, č.j. 1 Co 122/2008-89, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou v označené věci se žalobce proti žalovanému domáhal ochrany své osobnosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 1996, č. j. 23 C 85/96-4, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 1997, č. j. 1 Co 15/97-13, bylo řízení ve věci přerušeno.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. prosince 2007, č. j. 23 C 85/1996-61, výrokem I. rozhodl, že v (dosud přerušeném) řízení bude pokračováno, výrokem II. řízení zastavil a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrok II. o zastavení řízení odůvodnil zjištěním, že žalovaný dne 10. prosince 1999 zemřel. S odkazem
na ustanovení §107 odst. 5 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) konstatoval, že žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení, jehož předmětem
je žaloba na ochranu osobnosti. Vzhledem k povaze tohoto řízení nelze za popsaného stavu v řízení pokračovat.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. dubna 2008, č. j. 1 Co 122/2008-89, v napadených výrocích II. a III. usnesení soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaný v průběhu řízení zemřel a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jedná se o řízení o ochranu osobnosti, jehož povaha neumožňuje pokračovat v řízení s dědici (s procesními nástupci), neboť případné povinnosti, které mohly být žalovanému uloženy, jsou vázány výlučně na jeho osobu. Povaha věci tak neumožňuje v tomto řízení pokračovat (§107 odst. 5 věta první o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 28. května 2008 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 25. června 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Má za to, že v řízení mělo být po úmrtí žalovaného pokračováno s K. s. z. v O., resp. s M. s. České republiky. Poukazuje též na to, že v řízení došlo k neodůvodněným průtahům. Žalobci tak bylo odňato právo jednat před soudem a došlo k porušení čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod, a nebyla dodržena Evropská úmluva o lidských právech a právo na spravedlivý soudní proces. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Po té napadené usnesení odvolacího soudu přezkoumal se závěrem, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Podle ustanovení §107 o. s. ř jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odst. 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odst. 2). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odst. 5 věta první).
Pro postup v předmětném řízení a pro určení, zda a případně s kým v něm bylo možno pokračovat, je rozhodné posouzení povahy uplatněného nároku, kterým je ochrana osobnosti žalobce ve smyslu ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Podle §11 o. z. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle §13 odst. 1 o. z. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Právo na zadostiučinění podle §13 o. z. je svou povahou úzce spjato jak s postiženou fyzickou osobou, tak s osobou, která do práva na ochranu osobnosti této fyzické osoby zasáhla; má osobní charakter především proto, že cílem této satisfakce je v rámci zásahem do osobnostních práv vzniklého vztahu mezi subjekty všeobecného osobnostního práva (tj. mezi oprávněným subjektem a povinným subjektem) přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě na její osobnosti; satisfakční účel může splnit pouze zadostiučinění, které poskytne výlučně sama osoba, která do osobnosti oprávněné fyzické osoby zasáhla. Smrtí povinné osoby proto povinnost poskytnout zadostiučinění zaniká, neboť tato povinnost je osobně vázána
na tuto osobu, takže nepřechází na další osoby. Procesním důsledkem toho je, že zemře-li v průběhu soudního řízení o ochranu osobnosti povinná osoba, která se měla dopustit zásahu do osobnostní sféry oprávněné fyzické osoby, musí být řízení podle §107 odst. 1 a 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci nelze v soudním řízení pokračovat.
Jestliže v průběhu řízení před soudem prvního stupně v této věci ochrany osobnosti žalovaný zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, neumožňovala povaha posuzované věci v řízení pokračovat. Z této skutečnosti odvolací soud opodstatněně vycházel. Vzhledem k důvodům podaného dovolání je tak napadené usnesení odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.), aniž by bylo třeba se zabývat dalšími výtkami dovolání, které nejsou způsobilé tento závěr zvrátit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu