ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1188.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1188/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. V., a 2) A. V., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 703.011,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 77/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 19 Co 168/2006-448, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 21. 12. 2001 (poté, co byla částečně vzata zpět a řízení bylo v rozsahu zpětvzetí žaloby zastaveno) zaplacení částky 703.011,65 Kč. Tvrdil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu v P., každý id. 1/3. Správu domu vykonávala na základě pověření od 1. 6. 1996 do 31. 5. 2000 firma I. s.r.o., následně D. v.o.s. Po převzetí správy domu žalovanými od 1. 6. 1993 dům a jeho finance nebyly spravovány řádně, o správě domu a vedení účetnictví nebyl informován. Teprve ke konci roku 1999 a k 1. 6. 2000 zjistil, že dům v předcházejícím období vykazoval čistý zisk. Žalovanou částku požadoval s tím, že jde o jeho podíl na zisku z pronájmu domu za léta 1997 až 2000, o který se žalovaní bezdůvodně obohatili.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č. j.
11 C 77/2002-441, uložil žalovaným v zákonné lhůtě povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 233.513,- Kč se 7,5% úrokem od 21. 12. 2001
do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částky 469.895,65 Kč s 16% úrokem
od 21. 12. 2001 do zaplacení a žalobu o zaplacení 8,5% úroku z prodlení z částky 233.513,- Kč od 21. 12. 2001 do zaplacení. Žalobci uložil povinnost zaplatit České republice náklady ve výši 23.120,- Kč, vyslovil, že se žalovaným vrací částka 3.539,- Kč složená na účet soudu po právní moci rozsudku a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 17.179,- Kč.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že každý z účastníků je 1/3 podílovým spoluvlastníkem nemovitosti č. p. 1875 v katastrálním území Nové město. Účetnictví domu je přístupné tak, že žalobci je na jeho žádost umožněno nahlédnout do peněžních deníků, eventuelně i do ostatních účetních dokladů. S ohledem na vznesenou námitku promlčení se soud prvního stupně nejprve zabýval její důvodností. Vzhledem k tvrzení žalobce, že koncem roku 1999 (tj. nejpozději 31. 12. 1999) zjistil, že pronájem z domu vykazuje čistý zisk, dovodil, že tímto okamžikem získal vědomost o tom, že vzniklo žalovaným na jeho úkor bezdůvodné obohacení. Od tohoto data začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Za situace, kdy žaloba byla podána dne 21. 12. 2001, žalobci lze přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu dvou let před tímto datem. Předmětem řízení, pokud jde o nepromlčený nárok, je tak období
od 21. 12. 1999 do 31. 12. 2000 s tím, že nároky za dobu před tímto časovým úsekem jsou promlčeny. Následně vzal za prokázané ze znaleckého posudku, jeho doplňků
a vyjádření znaleckého ústavu, že částka, která žalobci jako 1/3 podíl na odůvodněném zisku z pronájmu domu náleží, činí za dobu od 21. 12. 1999 do 31. 5. 2000 134.346,- Kč a za dobu od 1. 6. 2000 do 31. 12. 2000 99.167,- Kč, celkem tedy 233.513,- Kč. Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §451 obč. zák.
a uzavřel, že žalovaní na úkor žalobce získali za dobu od 21. 12. 1999 do 31. 12. 2000 bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve výši 233.513,- Kč, a proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Žalobci přiznal i úrok z prodlení z této částky
od podání žaloby ve výši stanovené podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 19 Co 168/2006-488, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 233.513,- Kč s 2% úrokem od 13. 8. 2003 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku potvrdil, co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně 7,5% úrok z částky 233.513,- Kč od 21. 12. 2001 do 12. 8. 2003 a 5,5% z částky 233.513,- Kč od 13. 8. 2003 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). V zamítavých výrocích o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.307,40 Kč (výrok III.), žalobce zavázal zaplatit České republice náklady řízení ve výši 24.172,20 Kč (výrok IV.), rozhodl, že žalovaným se vrací částka 3.016,20 Kč (výrok V.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry s tím, že se lišil pouze v názoru, od kdy se žalovaní dostali do prodlení s plněním.
K odvolacím námitkám žalovaných odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně posuzoval správně promlčení na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §107 obč. zák., tzn. zjišťoval, kdy se žalobce dozvěděl, že k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil. Žalobce již v žalobě tvrdil a své tvrzení zopakoval i v dalším podání, že již ke konci roku 1999 zjistil, že pronájem z domu vykazuje zisk, věděl, že mu podíl na zisku není vyplácen, tedy že na jeho úkor dochází k bezdůvodnému obohacení. Musel vědět i to, kdo se na jeho úkor obohacuje, neboť podíl na zisku náleží spoluvlastníkům. Tedy jediní, kdo se na jeho úkor mohli obohatit byli žalovaní, přičemž není nutné, aby žalobce již od počátku měl vědomost o přesné výši bezdůvodného obohacení. Pokud žalobce v průběhu dalšího řízení a v odvolání své původní stanovisko přehodnocuje a snáší argumenty k tomu, že se o ziskovosti domu dozvěděl později, jeho námitky se jeví jako účelové, s cílem zvrátit pro něj nepříznivé následky promlčení. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce se může domoci podílu
na zisku za dobu od 21. 12. 1999 do 31. 12. 2000 a že nárok za období tomuto časovému úseku předcházející je promlčen, je správný. Námitka žalobce, že k promlčení jeho nároku by mohlo dojít jen v rámci objektivní tříleté, resp. desetileté promlčecí doby, není opodstatněná. Za situace, kdy ode dne, od kterého se žalobce dozvěděl
o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo za ně odpovídá, uplynuly do uplatnění práva více než dva roky, právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo, byť objektivní promlčecí doba (je nerozhodné, zda tří či desetiletá) ještě neuběhla.
K dalším odvolacím námitkám směřujícím k výši bezdůvodného obohacení odvolací soud konstatoval, že zjištění výše zisku bylo objektivně možné jedině na základě znaleckého posudku, o jehož úplnosti, správnosti a objektivitě nemá důvod pochybovat. Proto považuje rozhodnutí založené na jeho závěrech za správné.
Odvolací soud pouze vytkl soudu prvního stupně, že přiznal žalobci úrok z prodlení za dobu od podání žaloby. Žalobce ani netvrdil, ani neprokazoval, že by žalované jinak než žalobou požádal o vydání konkrétního bezdůvodného obohacení, potom žalobu je třeba považovat za výzvu k plnění a žalovaní se dostali do prodlení s plněním ode dne následujícího po dni, kdy jim byla žaloba doručena (§563 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce výslovně do všech jeho výroků dovolání. Jeho přípustnost dovozuje proti potvrzujícím výrokům z ustanovení §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a proti měnícímu výroku z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které spatřuje v chybném posouzení otázky promlčení. Zejména namítá, že dvouletá subjektivní promlčecí doba nemohla počít běžet, neboť nebyly splněny ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. Mohla plynout pouze tříletá (popř. desetiletá) objektivní promlčecí doba počítaná ode dne podání žaloby dnem 21. 12. 2001 (tj. do 21. 12. 1998). Účetní rok 1998 je nutno hodnotit
jak účetní celek, neboť účetní uzávěrku roku 1998 bylo možno vystavit až v roce 1999
a předat žalobci až k 30. 3. 1999. Znalec ve své výpovědi uvedl, že nárok na vyplacení zisku z pronájmu domu vzniká až po uplynutí kalendářního roku. Nárok na zisk
z pronájmu domu v roce 1998 bylo možné teoreticky žalovat 1. 1. 1999 a nárok toto právo uplatnit se promlčel v objektivní tříleté lhůtě 31. 12. 2001. Pokud tedy žaloba byla podána 21. 12. 2001, byl nárok na podíl na čistém zisku za celý rok 1998 uplatněn v promlčecí době i v případě tříleté promlčecí doby.
Žalobce se domnívá, že činností žalovaných je prokázáno úmyslné obohacení
a že je relevantní promlčecí doba deset let ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. Předložené účetnictví není průkazné. Žalovaní se neoprávněně a nepřípustně zvýhodňovali a samozřejmě psali do svých peněžních deníků, co chtěli a co jim účelově vyhovovalo. Úmyslné „poškozování“ žalobce žalovanými je průkazné nejen z auditivní zprávy firmy T. a.s., ale i z potvrzení žalovaných patrného z jimi předloženého dopisu I. s.r.o z 13. 6. 2000, kde potvrzují, že jejich dřívější právní zástupce firma I. „naplnila skutkovou podstatu trestného činu“ krádežemi a zpronevěrou. Za její činnost a následky jsou vůči žalobci zodpovědní pouze žalovaní. Žalovaní prokazatelně platili ze společných prostředků různé výdaje jejich osobní spotřeby jako např. členství v golfovém klubu, náklady na koupi valut, letenky a pronájmy camping-auta, privátní advokátní honoráře, hotely a benzin na S. atd.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
[§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky
[§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně či nikoli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 99). V případě, že rozhodnutím soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva, je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Jinak je dovolání nepřípustné pro nedostatek subjektivní legitimace dle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.
Je nepochybné, že dovolání směřující proti potvrzující části výroku I. o věci samé rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo žalobci vyhověno, je nepřípustné pro nedostatek subjektivní legitimace.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně 7,5% úrok z částky 233.513,- Kč od 21. 12. 2001 do 12. 8. 2003 a 5,5% z částky 233.513,- Kč od 13. 8. 2003 do zaplacení změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta, je třeba vycházet z toho, že bylo rozhodnuto celkem o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou (až „do zaplacení“), kdy se neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2006). Vzhledem k tomu, že oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků ohledně těchto úroků z prodlení dospěly ke shodným závěrům, je rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené této části výroku I. z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. potvrzujícím rozsudkem. Přípustnost dovolání proto nemůže být, jak se mylně domnívá žalobce, založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobce proti části výroku I., ve které bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, a proti potvrzujícímu výroku II. o věci samé rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§242 odst. 3 o. s. ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
I když žalobce odůvodňuje dovolání nesprávným právním posouzením věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, ve skutečnosti žádné výhrady neuplatňuje. Z uvedeného je zřejmé, že takto vymezený dovolací důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti této části napadeného rozhodnutí.
Dovolací námitky směřující proti výroku II. o věci samé napadeného rozsudku, jimiž dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávné posouzení promlčení podle ustanovení §107 obč. zák. s tím, že uplatněný nárok se mohl promlčet jen v objektivní tříleté (popř. desetileté) promlčecí době, nejsou způsobilé zpochybnit správný závěr odvolacího soudu, který v souladu s ustanovením §107 dovodil, že za situace, kdy ode dne, od kterého se žalobce dozvěděl o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo za ně odpovídá, uplynuly do uplatnění práva více než dva roky, právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo v subjektivní dvouleté promlčecí době, byť objektivní promlčecí doba (je nerozhodné, zda tří či desetiletá) ještě neuběhla. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod vymezený žalobcem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – nesprávné právní posouzení věci týkající se ustanovení §107 obč. zák. – není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li dovolatel, že činností žalovaných je prokázáno úmyslné obohacení a že je relevantní promlčecí doba deset let ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 obč. zák., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podstatou jeho námitek je skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud žalobce dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu