ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1196.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1196/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. K., správce konkursní podstaty úpadce C. CZ a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované M. č. P., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 71.205.917,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 167/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2006, č. j. 53 Co 505/2005-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 98.270,20 Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 71.205.917,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 22.12.2002 do zaplacení. Svůj požadavek odůvodnil tím, že společnost C. CZ a.s., (dále “úpadce“) byla od září 1995 výlučným nájemcem komplexu budov Polikliniky N. B. Žalovaná dne 30. května 2000 objekt násilně vyklidila, úpadci neumožnila jej užívat a tyto prostory počala provozovat sama, přičemž neplatně vstoupila do právních vztahů se třetími osobami, s nimiž měl úpadce uzavřeny podnájemní smlouvy na jednotlivé prostory v komplexu budov, a svévolně namísto úpadce od nich vybírala nájemné. Žalovaná dala úpadci výpověď z nájmu komplexu budov poprvé v září 2002, kdy však dosud nebyl naplněn v nájemní smlouvě sjednaný výpovědní důvod, podle něhož žalovaná měla právo písemně zrušit nájemní smlouvu s okamžitou účinností, pokud by byl na majetek nájemce pravomocně prohlášen konkurz. Platně žalovaná nájem úpadce, který již byl v konkurzu, vypověděla dne 17. prosince 2002 a nájemní poměr proto z tohoto důvodu skončil. Za období od 1. června 2000 do 21. prosince 2002 se žalovaná na úkor úpadce obohatila o částku 71.205.917,- Kč, kterou neoprávněně vybrala na nájemném, které od jednotlivých podnájemníků náleželo úpadci.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č.j. 13 C 167/2004-57, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalobce je v řízení aktivně legitimován jako správce konkurzní podstaty úpadce. Na základě provedeného dokazování zjistil, že komplex budov Polikliniky N. B. byl doplňkem S. hl.m. P. svěřen dne 16. prosince 1993 do správy žalované. Ta dne 4. července 1997 uzavřela s úpadcem dohodu označenou jako “Dodatek ke smlouvě o nájmu komplexu budov Polikliniky N. B. a zajištění základních zdravotnických služeb ze dne 23. 9. 1994 ve znění dodatků ze dne 20. 2. 1995 a 23. 9. 1995 a ke kupní smlouvě ze dne 14. 10. 1994“, která obsahovala i ujednání, že žalovaná má právo zrušit písemně nájemní smlouvu s okamžitou účinností, pokud by byl na majetek úpadce pravomocně prohlášen konkurz. K této situaci skutečně došlo, když usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2002, č. j. 93 K 61/2000-96, které nabylo právní moci dne 26. listopadu 2002, byl v případě úpadce konkurz prohlášen. Současně byl správcem konkurzní podstaty ustanoven žalobce. Dne 16. září 2002 žalovaná doručila úpadci první výpověď předmětné nájemní smlouvy a následně uzavřela s jeho jednotlivými podnájemníky nové nájemní smlouvy týkající se jimi již užívaných prostor v komplexu budov Polikliniky N. B. Dne 17. prosince 2002 žalovaná doručila úpadci novou výpověď nájmu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že mezi úpadcem a žalovanou smluvně vznikl nájemní vztah ve smyslu ustanovení §663 násl. občanského zákoníku (dále jen “o.z.“), avšak ze smlouvy nevyplývá žádné právo na plnění podle žaloby. Žalované nevzniklo na úkor žalobce ani bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 1 o.z. Ač v době po prvé neplatné výpovědi nájmu žalovaná uzavřela se smluvními partnery úpadce absolutně neplatné smlouvy o pronájmu týchž prostor, které jim byly pronajaty úpadcem, pak však tím, že od jeho podnájemců vybírala nájemné, se mohla bezdůvodně obohatit toliko na jejich úkor, nikoliv však na vrub úpadce, který měl z titulu uzavřených podnájemních smluv právo na plnění vůči jednotlivým podnájemcům. Žalovaná úpadci neodpovídá ani za (případnou) škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 o.z., neboť i když mu znemožnila přístup do předmětu nájmu, tato skutečnost nebyla bez dalšího příčinou toho, že u něj nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný chod věcí. Ačkoliv žalovaná násilně převzala budovu Polikliniky N. B. a znemožnila žalobci její další užívání v dosavadní míře, nevytvořila svým jednáním překážku, která by mu bránila rozmnožit svůj majetek o podnájemné, které mu podle platných a řádně neukončených smluv, od jednotlivých podnájemců náleželo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2006, č.j. 53 Co 505/2005-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení placených státem a částečně jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dovodil, že žalovaná nemá povinnost zaplatit žalobci spornou částku, neboť úpadce měl možnost vymáhat platby nájemného na jednotlivých podnájemcích za období, kdy byl (dosud) nájemcem nemovitostí, přičemž vztah mezi ním a jednotlivými podnájemci byl platně smluvně založen. V této souvislosti jednáním žalované žalobci nevznikla ani škoda, ani se žalované nedostalo bezdůvodného obohacení na úkor úpadce, které se (naopak) projevilo ve vztahu k třetím osobám.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 2. listopadu 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 19. prosince 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen “o.s.ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Za důvod označuje naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [fakticky jsou však dotčeny i dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 téhož zákona]. Odůvodňuje je tím, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že po právní moci rozhodnutí soudu o konkurzu, bylo konkurznímu správci znemožněno, aby od nájemců, resp. podnájemců vybíral nájemné. Žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost a neumožnila žalobci užívání polikliniky v souladu s nájemní smlouvou. Naopak mu znemožnila přístup do objektu a písemně vyzvala všechny nájemce, resp. podnájemce k hrazení nájemného k jejím rukám. Po neoprávněném převzetí polikliniky žalovaná nevydala, resp. neoprávněně zadržovala veškeré nájemní smlouvy a podklady k tomu, aby žalobce mohl vybírat nájemné a aby mu vůbec mohlo být známo, kteří nájemci či podnájemci předmětné prostory užívají, přičemž tento postoj nezměnila ani
po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Žalobci nelze přičítat k tíži, že neuplatnil nároky vůči svým podnájemcům, resp. ve skutečnosti sice příslušné žaloby vůči nim podal, ale vzhledem k tomu, že neměl podklady osvědčující jeho nárok, v některých sporech u soudu prvního stupně podlehl, zatímco v jiných případech je byl nucen vzít zpět. Poukázal na to, že žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost vydat správci konkurzní podstaty veškeré podklady a dokumenty, které má v držení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 29. března 2007, ve kterém se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.].
V dané věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, kterým by byl soud prvního stupně rozhodl jinak. Přípustnost dovolání v označené věci by tak při splnění zákonných předpokladů mohla být založena tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak předpokládá ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení.
Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě výjimečnou povahu opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci - u tvrzené vady řízení nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tj. nejde o spor o procesní právo, a proto otázka této vady nemůže splňovat kritéria obsažená v §237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k vyloženému nemohou být významné z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. námitky žalobce, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neprovedl jím navržený důkaz výslechem žalobce jako správce konkurzní podstaty, resp. že oba soudy nepřihlédly k důkazům, které předložil, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., popř. §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud poté posuzoval, zda je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je vadné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil.
Podle §451 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §456 o.z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Podle §458 odst. 1 o.z. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 násl. o.z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.
Podle §559 odst. 1 o.z. splněním dluh zanikne. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dluh musí být splněn řádně a včas.
K přijetí plnění za účelem splnění dluhu je podle této úpravy zásadně oprávněn věřitel; tento úkon za něj může učinit též zástupce na základě plné moci, případně věřitelem k tomu zmocněná osoba podle §562 o.z. Plnil-li dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí, a to ani v případě, že o této skutečnosti nevěděl. V takovém případě se nic nemění na právním vztahu dlužníka a věřitele, jehož pohledávka nezanikla a jehož majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká. Bezdůvodné obohacení tedy vzniká osobě, která neoprávněně plnění přijala (její majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění), avšak nikoliv na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli splněním (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2002, sp.zn. 25 Cdo 413/2000).
Jak již bylo uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že žalovaná uzavřela neplatné nájemní smlouvy s podnájemci žalobce, od nichž neoprávněně vybírala nájemné až do doby, kdy byla nájemní smlouva s úpadcem žalovanou vypovězena platně. Tím se žalovaná bezdůvodně obohatila, avšak nikoliv na úkor žalobce, ale ve vztahu k jeho podnájemcům, jejichž závazek vůči žalobci nezanikl. Z ustanovení §457 o.z. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, kteří jsou povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostaly. Z uvedeného je zřejmé, že věcně legitimovány (ať už jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) jsou pouze smluvní strany, tedy účastníci smlouvy. Z této zásady soudy obou stupňů opodstatněně vycházely. Současně je nezbytné zdůraznit, že dovolání se ve své podstatě zabývá vesměs pouze vlastním náhledem na skutkové okolnosti případu (což platí i v případě žalobcem uplatňované alternativy náhrady škody), což, jak již bylo uvedeno, odpovídá uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Výklad významu těchto dovolacích důvodů při posuzování otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. byl podán výše.
Napadený rozsudek odvolacího sodu tak není možno kvalifikovat jako rozhodnutí, které má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam,
a proti němuž by tak bylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Ve věci tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto podané dovolání odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalované v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §3 odst. 1 bod 6 vyhlášky činí sazba odměny zástupce v této věci 329.109,- Kč. Protože však byl v tomto případě učiněn pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50%, tj. na částku 164.554,50 Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše odměny byla dále snížena o 50% na 82.277,25 Kč (§15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky), což činí po zaokrouhlení podle §16 odst. 2 vyhlášky 82.280,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení žalované spojené s jejím zastoupením advokátem tak činí 82.580,- Kč, resp. po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty 98.270,20Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu