ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1341.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1341/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce S. m. O., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. T. a.s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 201.122,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 178/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006, č. j. 35 Co 383/2006-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006, č. j. 35 Co 383/2006-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. února 2005, č. j. 26 C 178/2004-31, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. února 2005, č. j. 26 C 178/2004-31, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 201.122,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 22. 7. 2002 do zaplacení, to vše od tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně zavázal žalovaného povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 42.795,- Kč (výrok II.).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že první jednání ve věci bylo nařízeno na den 25. 2. 2005. K tomuto jednání se žalovaný bez předchozí řádné
a včasné omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání k tomuto jednání doručeno postupem dle §47 odst. 4 ve spojení s §45a o. s. ř. Žalovaný byl poučen o následcích nedostavení se k jednání a o možnosti vydat v takovém případě rozsudek pro zmeškání. Zástupkyně žalobce, která se k jednání dostavila, navrhla ve věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky
pro vydání rozsudku pro zmeškání. Tvrzení žalobce obsažená v žalobě považoval
za nesporná a žalobě v plném rozsahu vyhověl podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně uložil žalovanému nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 20.052,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud po doplnění dokazování k odvolací námitce žalovaného, že na jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku, nebyl řádně obeslán, vycházel z následujících zjištění: Předvolání k jednání na den 25. 2. 2002 a žaloba byly žalovanému doručeny na adresu, tedy na adresu jeho sídla uvedenou v obchodním rejstříku. Pošta zásilku zaslala do O., kde došlo k oznámení zásilky na adrese a následně k jejímu uložení „na přání adresáta,“ a to dne 13. 2. 2004. Druhou výzvu učinila pošta 23. 12. 2004. Dne 29. 12. 2004 byla zásilka jako nevyžádaná vrácena soudu prvního stupně. Obdobně bylo postupováno poštou již dříve, a to v souvislosti s doručováním žaloby, platebního rozkazu a výzvy k vyjádření. Tyto skutečnosti byly prokázány obálkami založenými
ve spise na č. l. 27 a 29. Žalovaný uvedl, že se v době od 11. 11. 2004 do konce roku 2004 zdržoval ve svých nemovitostech v O. Na adrese O., měl od roku 2005 zajištěn „administrativní servis pro vyřizování korespondence“.
Odvolací soud neshledal námitku žalovaného důvodnou a dovodil, že mu bylo doručováno postupem dle §47 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2004,
na adresu sídla uvedenou v obchodním rejstříku. Pošta pak k jeho žádosti písemnost doslala na adresu O. a zde uložila. Uplynutím lhůty deseti dnů od uložení došlo k doručení předvolání, a to i za situace, že se adresát o uložení nedozvěděl (§47 odst. 3 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2004). Odvolací soud uzavřel, že k vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny i všechny ostatní předpoklady stanovené ustanovením §153b o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žalovaný zejména namítá,
že v daném případě nedošlo k náhradnímu doručení žaloby a předvolání k prvnímu jednání ve věci do vlastních rukou žalovaného ve smyslu ustanovení §153b odst. 1
o. s. ř. Nebyly tak splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání soudem prvního stupně. Žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v daném případě bylo při doručování předvolání k jednání na den 25. 2. 2002 a žaloby postupováno v souladu s ustanovením §47 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2004, když pošta zásilku adresovanou soudem prvního stupně na adresu sídla žalovaného zapsaného v obchodním rejstříku na tuto adresu nedoručovala. Namísto toho pošta doslala zásilku údajně k žádosti žalovaného na jinou adresu, nejednalo se však o adresu kterou
by žalovaný sdělil soudu. Za této situace nemohlo ani dojít k náhradnímu doručení uložením na poště „na přání adresáta“ ve smyslu ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. s tím,
že žalovaný se v době doručování na adrese svého sídla nezdržoval. Tím, že odvolací soud posoudil otázku doručení zásilky žalovanému podle ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř., zatímco soud prvního stupně doručení posuzoval dle ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř., odvolací soud pochybil, pokud žalovaného nevyzval k vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Žalovaný navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu
o věci samé žádný vliv.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti jako relevantní dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalovaný v dovolání nastoluje právní otázku, zda je splněn předpoklad řádného doručení žaloby
a předvolání k jednání podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §47 odst. 1 a 3 o. s. ř., ve znění platném do 31.12.2004, jestliže nebyla žalovanému doručena zásilka na adresu jeho sídla ani na adresu, kterou by žalovaný sdělil soudu.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45a) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2004, právnickým osobám se písemnost doručuje na adresu jejich sídla. Jestliže právnická osoba o to požádá, doručuje se jí písemnost na adresu, kterou sdělila soudu.
Podle ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2004, nebyl-li na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost převzít, ačkoliv se právnická osoba v místě doručování zdržuje, písemnost se uloží a právnická osoba se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedla. Nevyzvedne-li
si zásilku ten, kdo je oprávněn písemnost převzít, do tří dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje
se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že účastníku, který je právnickou osobou, soud doručuje písemnosti v prvé řadě na adresu jeho sídla, kterým je podle ustanovení §2 odst. 3 obch. zák. adresa zapsaná jako jeho adresa v obchodním rejstříku nebo jiné v zákoně uvedené evidenci. Účastník, který je právnickou osobou, ovšem může kdykoliv během řízení požádat soud, aby mu písemnosti doručoval na jinou adresu, než je adresa jeho sídla. Touto žádostí je soud vázán, s výjimkou situace, žádá-li právnická osoba se sídlem v České republice o doručování písemností na jinou adresu mimo území České republiky. V ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. je upraveno náhradní doručení uložením té právnické osobě, která se v místě doručování zdržuje. Jestliže i přes splnění této podmínky orgán provádějící doručování na adrese sídla nebo na adrese, kterou soudu právnická osoba sdělila v době doručení nezastihne žádnou z fyzických osob, které jsou oprávněny za právnickou osobu převzít zásilku, lze tuto zásilku uložit. Z uvedeného je zřejmé, že podmínkou řádného náhradního doručení dle ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. je doručení zásilky doručujícím orgánem na adresu sídla právnické osoby nebo na adresu, kterou soudu právnická osoba sdělila.
V daném případě z hlediska skutkových zjištění odvolacího soudu předvolání k jednání na den 25. 2. 2002 a žaloba byly žalovanému soudem doručovány na adresu jeho sídla uvedenou v obchodním rejstříku P., která prováděla doručování, však k žádosti žalovaného zásilku doručila (doslala) na adresu O., kde došlo k oznámení zásilky a následně k jejímu uložení na poště na přání adresáta. Z uvedeného ovšem nelze dospět k závěru učiněnému odvolacím soudem, že zásilka byla doručena žalovanému na adresu jeho sídla, když byla doručena na jinou adresu, která nebyla ani adresou sdělenou žalovaným soudu. Za této situace nemohlo dojít ke splnění předpokladu řádného doručení žaloby a předvolání k jednání podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §47 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu