ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.135.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 135/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 168/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č.j. 1 Co 337/2006-135, takto:
Řízení o dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2006, č.j. 37 C 168/2004-110, se zastavuje.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č.j. 1 Co 337/2006-135, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se odmítá.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č.j. 1 Co 337/2006-135, se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 50.000,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2006, č.j. 37 C 168/2004-110, výrokem I. žalovanému uložil zřetelně do mikrofonu na nejbližším zasedání zastupitelstva Městské části Prahy 1 pronést omluvu ve znění: „Omlouvám se členu zastupitelstva Městské části P., panu B. V., za svůj nepravdivý výrok pronesený dne 8. listopadu 2004 při jednání zastupitelstva Městské části P., kterým jsem za jeho bývalou profesi uvedl profesi S.“. Výrokem II. žalobu zamítl (pokud omluva mělo obsahovat slova), „že zároveň se panu B. V. omlouvám za újmu, která mu pronesením tohoto mého nepravdivého výroku vznikla. Tvrzení, že pan B. V. byl před rokem 1989 zaměstnán, resp. byl ve služebním poměru ke S. b., se nezakládá na pravdě“; zároveň byla žaloba zamítnuta, pokud žalobce požadoval, aby žalovaný uveřejnil na vlastní náklady přesné znění omluvy v nejbližším vydání měsíčníku Městské části P. Výrokem III. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedené rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně odůvodnil mimo jiné především zjištěním, že žalovaný je (byl) starostou Městské části P., zatímco žalobce je (byl) činný jako člen zastupitelstva této městské části. Při jednání (tohoto) zastupitelstva dne 8. listopadu 2004 v rámci diskuse uvedl žalovaný o žalobci tento výrok: „rozumím vaší bývalé profesy S., ale myslím si, že sem a do tohoto bytu to moc nepatří. Paní Š. odpoví, jestli o tom ví.“. Tomuto jednání byli přítomni zastupitelé Městské části P. V řízení bylo prokázáno, že žalobce v minulosti před rokem 1989 pracoval na Ministerstvu vnitra, byl zařazen v odboru S. v. a. F. (S.). Tento útvar byl v lednu 1989 uváděn v organizační struktuře S. Přesto však nebyla složkou rovnocennou s ostatními složkami S. b. Žalobce pak nebyl zařazen k plnění úkolů, které jednoznačně souvisely s plněním úkolů S. Žalobce je držitelem osvědčení, že nebyl evidován v materiálech bývalé S. jako osoba uvedená v ustanovení §9 odst. 1 lustračního zákona. V řízení tak podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že se jednalo o výrok nepravdivý a způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Proto dovodil existenci nároku žalobce na satisfakci podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. Pokud žalobce požadoval finanční satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., soud dopěl k závěru, že nejde o požadavek důvodný. Zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce byl sice značný, avšak podle soudu je přiznaná morální satisfakce postačující. Připomněl, že žalobce vstoupil do politiky, účastnil se veřejného života a jako takový je povinen snést i větší míru kritiky a musí počítat s tím, že jeho soukromí není takovým způsobem chráněno, jako soukromí osob, které v politice nepůsobí. S ohledem na to, že v minulosti pracoval na Ministerstvu vnitra, musel po vstupu do politiky počítat s tím, že jeho činnost bude vystavena eventuální kritice ze strany veřejnosti, která obecně vnímá minulou práci na Ministerstvu vnitra jako činnost v S. Proto v této části žalobu zamítl.
O odvolání obou sporných stran rozhodl dne 10. května 2007 pod č.j. 1 Co 337/2006-135 Vrchní soud v Praze rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve věci samé (výroky I. a III.) změnil tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci 50.000,- Kč; jinak jej potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V případě přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustavení §13 odst. 2 o.z. odvolací soud dovodil, že se jednalo
ze strany žalovaného o citelný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, který byl objektivně způsobilý přivodit závažnou újmu na jeho cti a důstojnosti chráněné článkem 10 listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 o.z. pro značně difamační charakter výroku; spojení jakékoliv fyzické osoby s bývalou S. je vnímáno jako pohoršující a zavrženíhodné. Nadto žalovaný předmětný výrok pronesl jako starosta Městské části P., což této informaci dodalo značnou dávku váhu důvěryhodnosti, což mohlo vést k negativnímu hodnocení osoby žalobce. S přihlédnutím k intenzitě neoprávněného zásahu a k okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu došlo, měl soud za to, že spolu s přisouzenou omluvou
je způsobilá zmírnit způsobenou újmu žalobci i přisouzená náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč (§13 odst. 2 a 3 o.z.).
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalovaného dne 7. srpna 2007, a téhož dne nabyl právní moci.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č.j. 1 Co 337/2006-135, žalovaný napadl dovoláním (adresovaným Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Městského soudu v Praze), které podal k poštovní přepravě ve středu dne 4. října 2007, a tedy ve lhůtě vymezené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Má zato, že dovolání je přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadá jím všechny výroky uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel dále výslovně zdůrazňuje, že dovolání současně podává
do výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze. Jako dovolací důvody uvádí,
že rozhodnutí soudů vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), a dále, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel poukazuje na to že v průběhu řízení odkazoval na skutečnost, že S. S. byla řazena do struktury S., takže sám jako řadový občan po právu uvedl bývalou žabcovu profesi jako profesi S. Žaloba proto měla být zamítnuta v celém rozsahu. To, že S. nebyla složkou rovnocennou s ostatními složkami S. není podle dovolatele pro objektivní posouzení žalobního návrhu směrodatné. I tato složka byla obecně vnímána jako jedna z těch, která napomáhala zdokonalovat činnost S. Soud se pak měl vztahem S. k S. zabývat komplexně. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
K dovolání se vyjádřil žalobce osobně sepsaným podáním ze dne 17. ledna 2008 a požádal o spravedlivé posouzení věci.
Bylo již uvedeno, že dovolání výslovně napadá mimo jiné též rozsudek Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně. V této souvislosti je třeba uvést, že podle ustanovení §236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Procesní předpis v tomto případě nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.
Jestliže žalovaný v označené věci přesto výslovně napadl odvoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto je nezbytné řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99).
Pokud dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pak dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Pokud se týče otázky jeho přípustnosti, bylo třeba diferencovat mezi výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pokud jimi byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a mezi výrokem, kterým byl tento rozsudek změněn a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. ve výši 50.000,- Kč.
Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodoval o odvolání proti výrokům I.
a III. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Takto byl potvrzen výrok I., kterým byla žalobci soudem přisouzena omluva podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. a dále výrok III. v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 150.000,- Kč žalobcem požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích. Z ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. vyplývá,
že posledně uvedeným výrokem žalovaný nedoznal jakékoliv újmy na svých právech, takže nebyl v této části k dovolání legitimován. Dovolání žalovaného proto bylo v tomto rozsahu odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b) o.s.ř.
U výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. o přisouzené omluvě žalobci, dovolací soud vychází ze skutečnosti, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá v tomto výroku po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o.z. (především však ustanovení §13 odst. 1 o.z.), odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 909/2006, nebo usnesení
ze dne 31. května 2005, sp.zn. 30 Cdo 1153/2005). Jestliže pak z obsahu dovolání vyplývá, že těžištěm výtek žalovaného je fakticky především uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání proto bylo v tomto případě odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení
s §218 písm. c/ téhož zákona (odůvodnění výroků, jimiž bylo dovolání odmítnuto vychází z ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn,
a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části je toto dovolání důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však zjištěny nebyly.
Pokud dovolání žalovaného vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004,
str. 163 a 180 násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak
z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Jak morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit
a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. relativně sanovat nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Je faktem, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích (za současného předpokladu, že přiznání této náhrady je namístě) lze zjišťovat (jen) značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To však napadené rozhodnutí (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) v dotčeném výroku v zásadě nečiní možným.
První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře. Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti jako závažnou.
Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Z rozhodnutí odvolacího soudu však (na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně) nevyplývá, že tyto okolnosti se v plném rozsahu promítly do jeho úvah. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že posuzovaný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce byl značný, avšak přiznaná morální satisfakce je postačující, když připomněl, že žalobce vstoupil do politiky, účastnil se veřejného života a jako takový je povinen snést i větší míru kritiky a musí počítat s tím, že jeho soukromí není takovým způsobem chráněno, jako soukromí osob, které v politice nepůsobí. Žalobce v minulosti pracoval na Ministerstvu vnitra, (takže) musel po vstupu do politiky počítat s tím, že jeho činnost bude vystavena eventuální kritice ze strany veřejnosti, která obecně vnímá minulou práci na Ministerstvu vnitra jako činnost v S. Odvolací soud se v napadeném rozsudku s touto argumentací Městského soudu v Praze (která je ostatně ve své podstatě v souladu i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu – analogicky srovnej např. rozsudek NS ČR ze dne 31.08.2006, sp.zn. 30 Cdo 2796/2005) ani v nejmenším nevypořádal, a zcela ploše a paušálně, a aniž by se vyrovnal s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu, pouze připomněl, že výrok pronesený žalovaným jako starostou Městské části Praha 1 (což podle soudu mělo dát informaci značnou váhu) mohl vést ze strany osob, před nimiž byl pronesen k negativnímu hodnocení osobnosti žalobce, když spojení jakékoliv fyzické osoby s bývalou S. je společností vnímáno jako pohoršující a zavrženíhodné.
Protože tedy rozsudek odvolacího soudu nelze ve výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, posuzovat jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí v uvedeném výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu