ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1423.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1423/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně V. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. A., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 99/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č. j. 1 Co 85/2006-140, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č. j. 1 Co 85/2006-140, ve výrocích ve věci samé, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a v tomto rozsahu se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání žalovaného odmítá.
Odůvodnění:
Žalobu na ochranu osobnosti žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaný neoprávněně zasáhl do jejích osobnostních práv výroky, které pronesl na mimořádné členské schůzi dne 14. května 2002 před sedmnácti členy družstva: „Vy lžete, ovlivňujete a falšujete výběrové řízení, máme důkazy, že berete úplatky, hrubě jste porušila stanovy družstva, z družstva vás vyloučíme, potáhnete z družstva i z baráku“. Protože tím byla ohrožena její pověst a vážnost nejen v domě, kde bydlí třicet dva let, ale i mezi členy družstva, když v té době byla předsedkyní, požadovala přisouzení omluvy (§13 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „o. z.“) a náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč (§13 odst. 2 téhož zákona).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2005, č. j. 32 C 99/2002-121, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným odvolat nepravdivá tvrzení o tom, že žalobkyně lže a bere úplatky, a to formou písemné omluvy ve znění: „Dne 14. května 2002 jsem na mimořádné členské schůzi Družstva S. obvinil paní V. J., že lže, ovlivňuje a falšuje výběrové řízení a že máme důkazy, že bere úplatky. Tato tvrzení jsou nepravdivá a paní V. J. se za ně tímto omlouvám“, a dále, aby zaplatil žalobkyni požadovanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů (mimo jiné zápisy ze dne 24. dubna 2002, ze dne 29. dubna 2002, ze dne 6. března 2002, vyšetřovacím spisem policie ČR, Obvodního ředitelství Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování Prahy 9, ČTS: OR III-7365/OHK-2004 a vyslechl svědky A. J., H. R., V. B., H. K. a M. M.). Na základě takto provedených důkazů dospěl k závěru, že nešlo o případ, kdy by žalovaný žalobkyni napadl bezdůvodně. Tehdy již delší dobu na všech schůzích (družstva) byly hlasitě vyměňovány názory mezi jeho tehdejším představenstvem, jehož předsedkyní byla žalobkyně, a ostatními členy, když se rozhodovalo o způsobu výměny oken v domě a o firmě, která ji provede. Byla ustavena komise pro výběr plastových oken, jejímž členem byl i žalovaný. Představenstvo družstva však zvolilo jiný postup, než jaký předpokládala komise, přičemž navrhlo nové členy komise. Není pravdou, že žalovaný napadl žalobkyni bezdůvodně, neboť reakce žalovaného na členské schůzi spočívající v tvrzení, že žalobkyně jako předsedkyně družstva lže, ovlivňuje a falšuje výběrové řízení, je přiměřenou kritikou, když bylo prokázáno, že všechny členské schůze v rozhodném období probíhaly oboustranně ve vzrušeném tónu, takže zvolené výrazy (tomu) byly adekvátně přiměřené.
U výroku, že žalobkyně měla brát úplatky, hrubě porušit stanovy družstva a že bude z družstva vyloučena, vzal soud za prokázané, že žalobkyně skutečně stanovy družstva porušila, přičemž žalovaný měl minimálně jeden listinný důkaz o tom, že žalobkyně bere úplatky („provize“). V daném případě proto nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 1 Co 85/2006-140, rozsudek soudu prvního stupně podle §220 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) změnil tak, že žalovanému uložil zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění: „Dne 14. května 2002 jsem na mimořádné členské schůzi Družstva S. obvinil paní V. J., že lže, ovlivňuje a falšuje výběrové řízení a že máme důkazy, že bere úplatky. Tato tvrzení jsou nepravdivá a paní V. J. se za ně tímto omlouvám“, a dále zaplatit jí na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 20.000,- Kč. Ohledně částky 30.000,- Kč zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných na základě jím provedených důkazů. Při posouzení věci vyšel z ustanovení §11 násl. o. z. s tím, že nesdílí právní názor, na jehož základě soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud konstatoval, že z výsledků dokazování vyplývá, že žalovaný nepopřel pronesení dotčených výroků vůči žalobkyni, přičemž
na svoji obranu pouze žádal, aby byly posouzeny se zřetelem k okolnostem, za nichž
je pronesl. Vrchní soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že se jednalo o přiměřenou kritiku. Předmětné výroky byly skutkovými tvrzeními a bylo na žalovaném, na němž spočívalo důkazní břemeno, aby prokázal jejich pravdivost, což se však nestalo.
Ze žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že žalobkyně lže, ovlivňuje a falšuje výsledky výběrového řízení. Proto závěr soudu prvního stupně, že se jednalo o přiměřenou kritiku, pro kterou měl žalovaný reálný podklad, nemá oporu v provedeném dokazování. Tímto nepravdivým tvrzením difamačního obsahu, kterým byla žalobkyně nařčena z nečestného jednání, tak došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, neboť je objektivně způsobilé přivodit újmu zejména na její cti a důstojnosti chráněné článkem 10 Listin základních práv a svobod a ustanovením §11 o. z. Pokud měl žalovaný výhrady k výběru firmy na dodávku plastových oken, měl právo na kritiku, avšak při respektování osobnostních práv chráněných zmíněným ustanovením. Pokud žalovaný ve vztahu k žalobkyni uvedl „máme důkazy, že berete úplatky“, ani zde se odvolací soud neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný měl minimálně jeden důkaz o tom, že žalobkyně takto má nebo měla jednat, neboť z prohlášení A. J., bývalého manžela žalobkyně, z něhož soud prvního stupně vycházel, nelze bez dalšího dovodit pravdivost tvrzení týkající se úplatků, jestliže žalobkyně, jak vyplynulo z výsledků dokazování, nebyla orgány činnými v trestním řízení obviněna, resp. odsouzena. I tímto dehonestujícím tvrzením, jehož pravdivost nebyla v řízení prokázána, byla zasažena osobnostní práva žalobkyně. S ohledem na neoprávněnost těchto zásahů odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného podle §13 o. z. s následným přisouzením satisfakce podle prvního a druhého odstavce tohoto ustanovení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalovaného dne 14. srpna 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 11. října 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká především procesní vady a nedostatky ve skutkových zjištěních. Uplatňuje tak dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Ač odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v dalším vyložil výsledek dokazování zcela opačně, než soud první instance. Tento výklad provedený odvolacím soudem však nemá oporu v provedeném dokazování, které bylo provedeno výlučně soudem prvního stupně. Odvolací soud došel k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno týkající se (oprávněnosti) tvrzení,
že žalobkyně lže, falšuje a ovlivňuje výsledky výběrového řízení, ač skutečnosti ovlivňování řízení a porušování stanov byly před soudem prvního stupně doloženy
a byly potvrzeny i v průběhu trestního řízení. Jestliže dotčená slova byla žalovaným pronesena v průběhu zjitřené atmosféry, která panovala na předmětné členské schůzi, kdy docházelo ke vzájemným výpadům mezi jejími účastníky, pak šlo o situaci, kdy projev žalovaného výrazněji nevybočoval a kdy by jím užitá slova nebyla schopna žalobkyni poškodit na její vážnosti, resp. jinak se dotknout její integrity. Přesto odvolací soud došel k závěru, že žalobce vyslovil nepravdivá tvrzení s tím, že závěr soudu prvního stupně o přiměřené kritice nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel poukazuje též na to, že nikdy netvrdil, že žalobkyně bere úplatky, ale to, že má důkazy
o tom, což bylo prokázáno. Dovolatel konečně nesouhlasí s výší žalobkyni přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila s tím, že je nedůvodné.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. a v případě výroků, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích ve věci samé, i přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel však nerozlišuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu a napadá tak i výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, tj. výrok, jímž nebyla žalovanému způsobena jakákoliv újma. K dovolání proti tomuto výroku proto není legitimován ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.. Dovolací soud proto v této části dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud poté napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o. s. ř.), neboť odvolací soud řešil otázky tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobkyně a přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích v rozporu s ustanovením §11 a §13 odst. 2 o. z.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je třeba podřadit i případy, kdy odvolací soud vyjde z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě aniž by dokazování doplnil. V posuzované věci je třeba se ztotožnit s dovolatelem v konstatování, že ač odvolací soud v napadeném rozhodnutí nominálně konstatuje, že vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve skutečnosti dochází ke zcela opačným skutkovým závěrům, aniž by např. především náležitě opakoval soudem prvního stupně provedené důkazy výslechem svědků. Již z tohoto důvodu nelze považovat napadené rozhodnutí za správné.
Dovolatelem dále uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §11 o. z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle §13 o. z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
Ač – jak již bylo naznačeno – rozhodnutí odvolacího soudu samo o sobě trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze přehlédnout, že při aplikaci ustanovení §11 násl. o. z. odvolací soud možný zásah do osobnostní sféry žalobkyně posuzoval do značné míry zjednodušeně, kdy – na rozdíl od soudu prvního stupně – se v zásadě omezil na obecné hodnocení dotčených výroků žalovaného jako dehonestujících, aniž by se např. současně dostatečně vypořádal s okolnostmi, za nichž měly být proneseny. Nelze totiž přehlédnout skutečnosti, které se naznačují z důkazů provedených soudem prvního stupně, které mohou vypovídat jak o vzájemně zjitřené diskusi na schůzi družstva, stejně jako o značně odůvodněném předpokladu, že sporné výroky byly – byť v zřejmě expresivní formě – kritikou žalobkyně založenou na konkrétních skutečnostech.
Protože tedy je napadený rozsudek odvolacího soudu v posuzovaných výrocích nesprávný (§243b odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu, včetně výroků o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu