ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1580.2007.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce K. A 1/1 – Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 215.733,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 97/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č.j. 25 Co 253/2006-142, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně mezitímním rozsudkem ze dne 22. února 2006, č.j.
7 C 97/2004-96, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná (výrok I.), a současně, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
Žalobce v projednávané věci tvrdil, že se s žalovaným dohodli na tom, že žalovaný svou klisnu L. dá k žalobci do stájí na připuštění hřebcem (asi na dobu jednoho týdne) a náklady za ustájení bude hradit v krmení. Na základě této dohody žalobce založil svůj nárok na tom, že vlastníkem klisny L. je žalovaný, a proto, že klisna byla ustájena u žalobce, který zajišťoval veškeré její potřeby, vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení. Naproti tomu žalovaný tvrdil, že účastníci uzavřeli dohodou o směně koně za koně, podle které žalovaný předá svou klisnu žalobci, ten ji bude mít ve svém chovu, a až se klisně narodí hřebeček a bude odchován do 18 měsíců, předá žalobce tohoto hřebečka žalovanému jako protiplnění.
Soud prvního stupně provedl v řízení rozsáhlé dokazování. Svůj závěr o tom, že žalovaný je vlastníkem klisny L., opřel o dva důkazy. Předně o skutečnost, že žalovaný je jako vlastník zapsán v průkazu klisny L. a dále o výpověď svědka P. D., který jako účetní žalobce vypověděl, že tato klisna nebyla vedena v účetnictví žalobce jako jeho vlastnictví. Soud pak uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat jím tvrzené dohody, neboť podle svědků (P., P. a H.) mělo vlastnictví klisny na žalobce přejít až v době, kdy se klisně narodí hřebeček a bude odchován do 18 měsíců, a taková situace dosud nenastala.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 215.733,30 Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 118.233,30 Kč od 21. 2. 2004 do zaplacení a dále se 7% úrokem z prodlení z částky 97.500,- Kč od 1. 9. 2005 do zaplacení (výrok I.). Současně rozhodl, že České republice se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.), a žalobci uložil nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 44.939,- Kč (výrok III.) a náklady odvolacího řízení ve výši 41.519,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud po zopakování dokazování provedeného soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný byl vlastníkem klisny L. V dubnu 2002 se s žalobcem ve stájích v Ch. dohodl na tom, že mu dá L. výměnou za prvního z ní narozeného hřebce odchovaného do 18 měsíců. Při uzavření dohody si účastníci výslovně nedohodli okamžik přechodu vlastnictví klisny, a ani se nemluvilo o tom, že by kterákoli ze smluvních stran měla druhé straně cokoli platit. Klisna L. byla žalobci předána dne 24. 4. 2002 (spolu s průkazem koně) a od té doby byla v jeho stájích v H. Byla připuštěna krátce po převozu do stájí v H., 13. 4. 2003 se jí narodil hřebeček, který po několika měsících uhynul. V dubnu a červnu roku 2003 byla znovu připuštěna a v roce 2004 se jí narodila klisnička. Žalovaný po celou dobu žalobci za ustájení klisny neposkytl žádné plnění, žalobce hradil veškeré náklady na ustájení, veterinární ošetření, připuštění apod. Poprvé zaslal žalobce žalovanému fakturu k zaplacení nákladů za ustájení klisny L. v květnu 2003.
Z dohody mezi účastníky o tom, že si žalobce převezme Klisnu L. a předá za ni žalovanému prvního z ní narozeného hřebce odchovaného do věku 18 měsíců, odvolací soud dovodil, že takováto dohoda je dohodou o směně podle ustanovení §611 obč. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení se ustanovení o kupní smlouvě přiměřeně použijí i na smlouvu, podle které si smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran je považována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující. Jedná se o dvoustranně zavazující smlouvu, podle níž si smluvní strany směňují věc za věc. Svou povahou jde o synalagmatický závazkový právní vztah, jehož účelem je převod vlastnictví. Směnnou smlouvou se účastníci vzájemně zavazují, že odevzdají do vlastnictví druhému určitý předmět směny a že převezmou od něj do vlastnictví jiný určitý předmět směny. Na směnnou smlouvu dopadají přiměřeně ustanovení o kupní smlouvě s tím, že každá ze stran se ohledně věci, kterou dává směnou, považuje za prodávajícího, a ohledně věci, kterou přijímá, za kupujícího. Podle ustanovení §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Smlouvu o směně, kterou uzavřeli účastníci, hodnotil odvolací soud jako platnou. Bylo prokázáno, co je předmětem směny. Žalovaný směňoval svou klisnu L. (v tomto směru je nutno jej považovat za prodávajícího) za v budoucnu z ní prvního narozeného hřebce odchovaného do 18 měsíců jeho věku (za prodávajícího ve vztahu k hříběti je nutno považovat žalobce). Takto uzavřená směnná smlouva je určitá a srozumitelná; z žádných důkazů pak nebylo zjištěno, že by tento právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně. Směnná smlouva pak není neplatná proto, že jeden z předmětů směny (hříbě) v době uzavření směnné smlouvy neexistoval. Smyslem kupní smlouvy je, aby prodávající kupujícímu opatřil předmět koupě, tedy umožnil jeho nabytí. Podle ustanovení §588 obč. zák. na základě již uzavřené kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost opatřit předmět koupě a odevzdat jej kupujícímu k převzetí. Nedohodnou-li se účastníci smlouvy jinak, nabývá kupující vlastnictví k předmětu koupě nikoli okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až jeho převzetím. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být vlastníkem převáděné věci, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří (předá). Mezi případy, kdy prodávající není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace, kdy prodávaná věc ještě neexistuje, nebo kdy ji sám ještě
od jiného prodávajícího nepřevzal či případ, kdy ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy teprve na základě skutečnosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané věci nabýt (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1442/2004 nebo sp. zn. 22 Cdo 981/2001). Je tedy nepochybné, že skutečnost, že v době uzavření smlouvy jeden z předmětů této směny (hříbě) neexistoval a nebyl tedy ve vlastnictví žalobce, není důvodem neplatnosti této smlouvy (jedná se o riziko kupujícího, že se mu odpovídajícího plnění nemusí dostat, které si ale uvědomoval a které nečiní smlouvu neplatnou).
Podle ustanovení §133 odst. 1 obč. zák. převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. V projednávaném případě byla na základě směnné smlouvy převáděna klisna L. V řízení bylo prokázáno, že si účastníci ohledně přechodu jejího vlastnictví nic nedomluvili (o okamžiku přechodu vlastnictví se při uzavření dohody vůbec nemluvilo). Právním předpisem pak není přechod vlastnictví upraven jinak. Proto platí, že k přechodu vlastnictví ke klisně L. z žalovaného na žalobce došlo převzetím klisny, tedy dne 24. 4. 2002. Od té doby je žalobce jejím vlastníkem a je vázán povinností plynoucí z uzavřené směnné smlouvy předat žalovanému prvního z ní narozeného hřebce odchovaného do 18 měsíců věku.
Odvolací soud tedy uzavřel, že je-li žalobce vlastníkem klisny L., nemůže se oprávněně domáhat po žalovaném plnění za její ustájení od 25. 4. 2002 nadále. Žalovanému totiž nemohlo ustájením klisny u žalobce vzniknout bezdůvodné obohacení (§451 a násl. obč. zák.), neboť klisna již nebyla v jeho vlastnictví. Náklady na ustájení pak není povinen plnit ani na základě smlouvy, neboť žádná taková smlouva nebyla uzavřena. Z těchto důvodů odvolací soud žalobu jako neopodstatněnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V obsáhlém dovolání žalobce zejména namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v hlubokém rozporu s většinou relevantních tvrzení a důkazů obsažených ve spise. Zjištění odvolacího soudu, že při uzavření dohody si účastníci výslovně nedohodli okamžik přechodu vlastnictví klisny, je v rozporu s tvrzením samotných účastníků dohody. Odvolací soud opírá obsah údajné dohody o směně koní především o svědecké výpovědi svědkyně P. a Š. (dříve H.), které v odvolacím řízení takovým způsobem změnili své výpovědi, že je nelze pokládat za věrohodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že statutární zástupce žalobce uspokojivě nevysvětlil, z jakého důvodu klisnu ponechal ve stájích i v následujícím období po té, co byla připuštěna, když podle jeho verze měla být u něj ustájena jen po dobu připuštění hřebcem, a to zvlášť za situace, kdy žalovaný za ustájení ničeho neplatil, a že takovéto jednání není logické a odpovídá tvrzení žalovaného, že se účastníci dohodli na směně koní. Dle žalobce je daleko více logičtější, aby účastníci uzavřeli pouze ústní dohodu, pokud mají v úmyslu pouze krátkodobě umístit klisnu jen za účelem zabřeznutí u druhého účastníka. Pokud by mělo dojít ke změně vlastnictví klisny, pak lze s daleko větší pravděpodobností očekávat uzavření písemné smlouvy. Není pravda, že by žalobce žádal o úhradu nákladů spojených s péčí o klisnu L. až po uplynutí jednoho roku. Žalobce přistoupil po uplynutí přibližně jednoho roku k fakturaci, až když ústní urgence o peněžité plnění od samého počátku po převzetí klisny nebyly úspěšné. Skutečnosti neodpovídá ani skutkový závěr odvolacího soudu, že by žalovaného o druhém připuštění klisny žalobce neinformoval. Naopak žalobce byl požádán žalovaným, aby nechal opětovně klisnu připustit. Lze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že ze skutečnosti, že jako vlastník v průkazu klisny je uveden žalovaný, nelze jednoznačně dovodit, že je skutečně jejím vlastníkem. Průkaz o vlastnictví koně je pouze jedním byť významným důkazem o tom, že vlastníkem klisny je žalovaný. Je na žalovaném, aby tuto skutečnost jednoznačně a přesvědčivě vyvrátil, což se mu však nepodařilo. Neodpovídá skutečnosti, že by nesprávnost údaje v evidenci vlastnictví koně ovlivnila pouhá nečinnost nového majitele. Jde i o nečinnost prodávajícího, který svým podpisem změnu vlastnictví stvrzuje v plemenné knize. Proč byl i žalovaný nečinný, odvolací soud nevysvětluje. Logické vysvětlení spočívá v tom, že žádná dohoda mezi účastníky o převodu vlastnictví klisny L. uzavřena nebyla, a proto žádný z účastníků až do soudního sporu neprojevil zájem o změnu zápisu v průkazu vlastnictví koně. Navíc zápis změny vlastnictví koně v plemenné knize a v průkazu koně by byl v případě změny vlastnictví koně pro nového majitele velmi důležitý, neboť za situace, že v tomto případě klisna L. je zapsána jako majetek žalovaného, jsou všechna hříbata z klisny narozená majetkem jejího vlastníka, tedy žalovaného. Pokud by mezi účastníky existovala údajná dohoda o převodu vlastnictví klisny L., bylo by v hlubokém zájmu žalobce vlastnictví klisny přepsat i v příslušných dokladech. Žalobce uzavřel, že nesprávně zjištěný skutkový stav pak nemohl odvolací soud právně správně posoudit. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce především nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podstatou jeho námitek o závěrech odvolacího soudu není kritika jeho právního názoru. Dovolatel nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí, a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje odlišné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který neslouží k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich.
Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobce jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu