ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1634.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1634/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. ČR a.s., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 37/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2002, č. j. 1 Co 66/2002-114, takto:
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2002, č. j. 1 Co 66/2002-114, se zamítá.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2002, č. j. 1 Co 66/2002-114, se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2001, č. j. 37 C 37/99-41 (správně 83), zamítl žalobu, aby žalovaný v deníku B. uveřejnil ve stejné formě, jaká byla užita v předmětném článku, omluvu ve znění: „V článku nazvaném pití za volantem „Bohatí a mocní mohou vše!“, který byl publikován 2. 6. 1999 v deníku Blesk, číslo 127, ročník 8, bylo o panu M. nepravdivě dovozováno, že řídil opilý a zůstal za to nepotrestán. Za tento údaj se omlouváme.“ a aby žalobci zaplatil 2.000.000,- Kč. Současně rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že ve shora označeném článku, pojednávajícím o dopravních nehodách pod vlivem alkoholu, byly umístěny fotografie prominentních řidičů, mezi nimiž byla i fotografie žalovaného. Ten sice způsobil dne
2. 2. 1993 dopravní nehodu, za níž byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, kterou však nezpůsobil pod vlivem alkoholu. Soud prvního stupně dovodil nevhodné použití fotografie žalovaného, avšak neshledal žalobu důvodnou, neboť to, co žalobce v omluvě požadoval, v článku uvedeno nebylo a nebylo to možné z něj ani dovodit.
Ke snížení cti žalobce došlo již tím, že žalobce sám způsobil smrtelnou dopravní nehodu, o níž byla veřejnost sdělovacími prostředky informována.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaný je povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku v deníku B. ve stejné formě, jaká byla užita v předmětném článku uveřejnit omluvu žalobci v tomto znění: „V článku nazvaném „Pití za volantem. „Bohatí a mocní mohou vše!“, který byl publikován 2. 6. 1999 v deníku B., číslo 127, ročník 8, bylo o panu M. nepravdivě dovozováno, že řídil opilý. Za to se mu omlouváme.“; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, když v článku pojednávajícím o dopravních nehodách spáchaných výlučně pod vlivem alkoholu, byla mezi ilustrativními fotografiemi umístěna fotografie žalobce s uvedením jeho jména, a to i za situace, kdy o žalobci v článku nebyla ani zmínka. Uveřejnění fotografie žalobce ve spojení s obsahem shora uvedeného článku bylo zavádějící a objektivně bylo možné dovodit, že dopravní nehodu, kterou žalobce způsobil v roce1993, způsobil rovněž pod vlivem alkoholu, přestože, jak bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 1 T 55/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 9 To 759/97, tomu tak nebylo. Za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu odvolací soud považoval uveřejnění omluvy ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, které není v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dovozuje, že z navrhovaného znění omluvy lze vyčlenit text, který je z hlediska §13 odst. 1 obč. zák. nepřiměřený. Text „a zůstal za to nepotrestán“ se z obsahu článku nepodává a žalovanému nelze uložit omluvu za „tento údaj“, jestliže článek jmenovitě o žalobci nehovoří. Zbývající část omluvy vystihuje okolnost, kterou lze z předmětného článku dovodit. Ani odvolací soud však neshledal předpoklady pro to, aby žalobci byla přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. Důstojnost žalobce ani jeho vážnost ve společnosti z objektivního pohledu nemohly být sníženy ve značné míře neoprávněným zásahem, jestliže v předchozí době byl žalobce odpovědný za dopravní nehodu se smrtelným následkem a jestliže o této skutečnosti byla veřejnost médii informována.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že měnící výrok odvolacího soudu ukládající žalovanému zveřejnit omluvu žalobci je nesrozumitelný a nevykonatelný. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neshledal předpoklady pro to, aby žalobci byla přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. s tím, že důstojnost ani vážnost žalobce nemohly být sníženy ve značné míře, přestože neprovedl jediný důkaz, kterým by žalobce mohl míru zásahu prokázat. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ohledně potvrzujícího výroku, jakož i zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 2.000.000,- Kč.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, dovolací soud proto v uvedeném rozsahu přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud shledal, že měnící výrok napadeného rozhodnutí, kterým byla žalovanému uložena povinnost zveřejnit omluvu žalobci, je z hlediska dovolatelem vytýkané vady přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po materiální stránce (§155 a §261a o. s. ř.).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen dovolatelem tvrzenou vadou řízení ani některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Směřuje-li dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného – dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§242 odst. 3 o. s. ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy rozhodné pro posouzení věci, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud však nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalobce v něm byl bezúspěšný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu