ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2235.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2235/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) M. H., a b) M. H., proti žalovanému V. F., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 128.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 16/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2006, č. j. 62 Co 440/2005-152, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, č. j. 19 C 16/2001-97, zamítl žalobu, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 128.662,- Kč s 10 % úrokem p.a. od 1. 12. 2000 do zaplacení a dále s 10 % úrokem p.a. z částky 40.669,- Kč od 1. 12. 2000 do 26. 6. 2001“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 9. 10. 2003, č. j. 19 C 19/2001-44, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2004, č. j. 19 C 16/2001-63, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 128.662,- Kč s příslušenstvím, co do částky 40.669,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl k odvolání žalovaného z důvodu nesprávného právního posouzení věci s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, č. j. 64 Co 218/2004-74, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení; zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci. Při rozhodování o uplatněném nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 a §456 obč. zák.) vzniklého žalovanému tím, že se za trvání spoluvlastnického vztahu finančně nepodílel na investici na nutné opravy a údržbu domu odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky jedné ideální poloviny domu v P. a žalovaný a jeho manželka vlastní každý jednu ideální čtvrtinu této nemovitosti. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 137/97, dále zjistil, že rozsudky tohoto soudu ze dne 30. 10. 1998, č. j. 6 C 137/97-66, a ze dne 24. 11. 1999, č. j. 6 C 137/97-113, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2000, č. j. 36 Co 30/2000-131, bylo pravomocně rozhodnuto, že „žalobci jsou oprávněni provést opravu předmětného domu tak, že u balkónu v 1. patře domu opraví železobetonovou desku, nahradí dosavadní izolaci a dlažbu balkónu novou, u balkónu v přízemí domu nahradí dosavadní izolaci a dlažbu novou, nahradí dosavadní čtyři komínová tělesa v jejich nadstřešní části novými tělesy z 2x pálených cihel, u balkónu v podkroví opraví dosavadní klempířské prvky z pozinkovaného plechu pro odtok dešťové vody a u terasy nad garáží provedou odvodovou izolaci soklíku a odpadu soklíku a dále, že nahradí dosavadní latění pod střešní krytinou novým latěním, nahradí dosavadní střešní krytinu novou krytinou z velkoplošných tašek B. a nahradí dosavadní poškozenou pozinkovanou střešní krytinu novou krytinou z pozinkovaného plechu a že žalovaný a jeho manželka jsou povinni tento způsob a rozsah oprav strpět“. Dále bylo zjištěno, že opravy domu, o nichž bylo rozhodnuto v předchozím řízení, žalobci provedli, avšak o výši nákladů na opravy se spoluvlastníci nedohodli a nebylo ani rozhodnuto většinou počítanou podle výše spoluvlastnických podílů. Z listinných důkazů – posudků znalců H. a G. (založených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 137/97) vzal soud prvního stupně dále za prokázané, že na předmětném domě bylo nezbytné provést opravy balkónů, komínů, obvodové izolace a soklíku a že nahrazení krytiny střešními taškami B. a v té souvislosti provedení nového laťování nebylo investicí na nutnou opravu nebo údržbu. Vzhledem k tomu, že žalobci vyčíslili náklady na provedené opravy, vyjma opravy střechy, částkou 290.387,- Kč, a protože původně druhá žalovaná manželka žalobce M. F. (ve vztahu k níž bylo řízení v důsledku zpětvzetí žaloby usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2003, č. j. 19 C 16/2001-21, zastaveno), jim uhradila (částečně i za žalovaného) částku 210.000,- Kč, neshledal soud žalobu ohledně požadavku žalobců na zaplacení podílu žalovaným na nutných opravách za důvodnou, a v části za náklady vynaložené na opravu střechy, jež žalobci vyčíslili částkou 297.671,- Kč, ji považoval za předčasnou, neboť na úhradu těchto nákladů by měli nárok až ke dni zániku spoluvlastnictví k domu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č. j. 62 Co 440/2005-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 38.229,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 124.114,50 Kč
od 1. 12. 2000 do 26. 6. 2001 a s 10 % úrokem z prodlení z částky 38.229,- Kč od 27. 6. 2001 do zaplacení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí soudů vydaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 137/97, jimiž byl nahrazen projev vůle žalovaných jako podílových spoluvlastníků k provedení oprav domu, dovodil, že již v tomto předcházejícím řízení byly zcela vyvráceny pochybnosti o tom, že by provedené opravy, včetně střechy domu, nebyly tzv. nezbytné, a za správný proto nepovažoval názor soudu prvního stupně, že nahrazení krytiny střešními taškami B. a v té souvislosti provedení nového laťování nebylo nutnou opravu domu, naopak všechny opravy byly nezbytné a nutné. Poukázal na to, že v uvedeném řízení vycházely soudy obou stupňů nejen ze znaleckých posudků znalců J. H., J. V. a I. G., ale též z posudku znalce P. H. vypracovaného o několik let později, který v něm uvedl, že střešní krytina je ve velmi špatném technickém stavu, že do konstrukce krovu zatéká a může tak docházet k rychlé degradaci dřevěných konstrukcí krovu, případně dalších konstrukcí v objektu, a navrhl, aby došlo k urychlené sanaci střešního pláště. Jestliže tedy v řízení bylo prokázáno, že účastníci se jako podíloví spoluvlastníci předmětného domu nedohodli o výši nákladů na provedení soudem schválených oprav ani o nich nebylo rozhodnuto většinou počítanou podle velikosti podílů, a žalobci vynaložili na tyto opravy finanční prostředky (celkem tvrzenou částku 677.324,20 Kč), šlo z hlediska hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. o neplatný právní úkon a žalovanému tak vznikla povinnost vydat žalobcům bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 a §456 obč. zák.) ve výši dané podílem na vynaložených nákladech odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud z listinných důkazů provedených již před soudem prvního stupně a dále ze znaleckého posudku jím ustanoveného znalce z oboru stavebnictví Z. M. a s ohledem na závěry v něm uvedené, které považoval
za jednoznačné a nevzbuzující pochybnosti, dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného (§458 odst. 1 obč. zák.) činí po zaokrouhlení částku 38.229,- Kč (od celkových nákladů na provedení oprav v daném místě a čase, které by podle znaleckého posudku činily 510.069,- Kč, včetně DPH, odečetl hodnotu oprav provedených žalobci nad rámec soudem odsouhlasených oprav, tj. částku 13.610,50 Kč, takže z výsledné částky 496.458,48 Kč měl žalovaný a jeho manželka zaplatit každý z titulu bezdůvodného obohacení jednu čtvrtinu, tj. částku 124.114,62 Kč, přičemž od dvojnásobku této částky odečetl částku 210.000,- Kč, kterou žalobcům zaplatila manželka žalovaného i za něj).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 38.229,- Kč s příslušenstvím, a dále proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu podal žalovaný dovolání. Poté, co obsáhle zrekapituloval průběh daného řízení i řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 137/97, vyslovuje názor, že ani v jednom z nich nebyla otázka nezbytnosti oprav střechy domu náležitě zkoumána, „a proto s takto provedeným dokazováním nesouhlasí“. Má za to, že soud prvního stupně správně „odhlédl“ od znaleckého posudku znalce P. H. vyžádaného v předchozím řízení, který se nezbytností oprav nezabýval, neboť jeho úkolem bylo posoudit „vhodnost střešní krytiny na předmětný dům, zejména zda je vhodná střešní krytina B. z hlediska statiky nemovitosti“, takže hodnotil-li stav střešní krytiny, „pracoval nad svoje zadání“. Dovolatel proto nesouhlasí s tím, aby „na tomto znaleckém posudku spočívalo důkazní břemeno o nezbytnosti a nutnosti oprav“, a závěr odvolacího soudu je tudíž nepřijatelný, neboť uvedené pojmy „je nutno vykládat jinak, a to i z toho hlediska, že střešní krytina B. je nadstandartní a lze použít i krytinu levnější“. Dále namítá, že nezbytností oprav se nezabývá ani znalecký posudek Z. M., vyžádaný za tím účelem, aby rozsah prací provedených na domě v návaznosti na rozsudky z předchozích řízení byl porovnán s pracemi, které provedla pro žalobce firma P., a aby bylo posouzeno, zda žalobci zaplacená cena je cenou obvyklou, a že tímto důkazem byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Rovněž má za to, že smlouva o dílo uzavřená žalobci s touto firmou je bez podpisu žalovaného a jeho manželky neplatná, když soud jejich souhlas nenahradil. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání poukázali na to, že z obsahu tohoto podání není zřejmé, v čem dovolatel spatřuje dovolací důvody, že jeho tvrzení zjevně směřují k pokusu o revokaci pravomocných rozsudků v předchozím řízení a že to byl právě on, kdo se provedení důkazu znaleckým posudkem v odvolacím řízení domáhal; navrhli, aby dovolání „nebylo vyhověno“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí takovou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238
a §238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy – řečeno jinak – jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených
v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první
o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů – jak vyplývá z ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. – jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst. 1, §209 a §43
o. s. ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud
k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené
v §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle §243c odst.1 a §43 odst.2 o. s. ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003,
sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že zástupkyni žalovaného byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 15. 12. 2006 a že žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím této zástupkyně k poštovní přepravě dne 13. 2. 2007.
Dovolání žalovaného však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že „závěr odvolacího soudu je nepřijatelný“. Protože žalovaný v dovolání nevylíčil okolnosti,
v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v §241a odst. 2 a 3
o. s. ř., a protože lhůta uvedená v §241b odst. 3 o. s. ř., během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, již marně uplynula (v projednávané věci uplynutím dovolací lhůty dne 15. 2. 2007), není již možné uvedený nedostatek dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je – jak již výše uvedeno – vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalovaný zabránil, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného – aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi – podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, která mají povahu usnesení (§167 odst. 2 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až §239 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu