ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2274.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2274/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. M., b) J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) O. M., 2) Z. C., 3) J. C., 4) A. Č., 5) M. Č., 6) P. S., 7) I. S., 8) S. K., 9) J. K., zastoupeným I. Č., 10) V. Š., zastoupenému advokátem, 11) Z. Š., zastoupené I. Č., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 99/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. prosince 2008, č.j. 18 Co 414/2008-579, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit 10) žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a ostatními žalovanými nemá žádný z nich právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil v meritorním výroku I. rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále též „okresní soud“) ze dne 30. května 2008, č.j. 11 C 99/99-515, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že zůstavitelka V. M., byla ke dni své smrti vlastnicí pozemků, které odvolací soud ve výroku svého rozsudku specifikoval. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobci jsou povinni rovným dílem nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 27.568,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud při svém rozhodování – jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na které pro stručnost odkázal. Neztotožnil se však již s právním posouzením věci okresním soudem, když s přihlédnutím k citované judikatuře Nejvyššího soudu České republiky dospěl k právnímu závěru, že žalobci v této věci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pokud tvrdí převzetí předmětných pozemků státem na základě neplatných kupních smluv v letech 1973 a 1983 mezi jejich matkou jako prodávající a státem jako kupujícím. Žalobcům nic nebránilo, aby v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též „zákon o půdě“), uplatnili v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání předmětných pozemků z důvodu jejich převzetí státem bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p/), jímž se rozumí i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci se neztotožňují se závěry odvolacího soudu, že jim nic nebránilo, aby v souladu se zákonem o půdě uplatnili v zákonem stanovené lhůtě podle této restituční normy svůj nárok na vydání předmětných pozemků z důvodů jejich převzetí státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) cit. zák., jímž se rozumí i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Žalobci mají za to, že podle restitučních předpisů se nemohli s odkazem na citované zákonné ustanovení domáhat vydání nemovitostí po zemřelé matce. Pozemky, které jsou předmětem žaloby, nabyl stát na základě uzavřených kupních smluv s jejich matkou V. M. dne 1. listopadu 1973 a dne 6. června 1983. Tyto uzavřené kupní smlouvy byly registrovány tehdejším státním notářstvím a vlastnictví státu bylo zapsáno podle těchto kupních smluv v příslušné evidenci nemovitostí. Žalobci původně uplatnili svůj nárok s odkazem na zákon o půdě, avšak k výzvě Okresního úřadu v P., Pozemkového úřadu, nebyli schopni prokázat, že je naplněn restituční titul, tj. že kupní smlouvy byly jejich matkou V. M. uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobci jsou si vědomi ustálené judikatury vyšších soudů i Ústavního soudu ČR, že případným podáním určovací žaloby o určení vlastnictví nelze obcházet restituční právní předpisy, pokud bylo, nebo je možno podle restitučních právních norem nároky ohledně vlastnictví uplatnit. V případě podané žaloby tomu však tak není. Žalobci se nemohli domoci svých práv podle restitučních předpisů (protože nemohli prokázat restituční titul, tj. že jejich matka při uzavření kupních smluv jednala v tísni a k jejich uzavření došlo za nápadně nevýhodných podmínek) a nezbylo jim, než se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů podáním žaloby na určení vlastnictví. Žalobci odkazují na závěry znaleckých posudků, které byly v řízení před soudem vypracovány, a z nichž vyplývá, že matka žalobců uzavřela kupní smlouvy v duševní poruše, která ji činila k těmto právním úkonům nezpůsobilou. S ohledem na absolutní neplatnost právních úkonů jejich matky při uzavření kupní smlouvy jsou uzavřené kupní smlouvy absolutně neplatné a na základě těchto kupních smluv nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k pozemkům, které byly předmětem kupních smluv na kupujícího a kupující nemohl převést, byť části takto neplatně nabytých pozemků, na žalované 2) až 11). Neobstojí ani právní názor odvolacího soudu, že případná otázka vlastnictví k pozemkům, které jsou předmětem žaloby, měla být řešena v dědickém řízení po zemřelé matce žalobců s odkazem na ustanovení §18 tehdy platného notářského řádu. V dědickém řízení nemohli žalobci prokázat, že jejich matka ke dni smrti byla vlastnicí pozemků, které jsou předmětem žaloby. Žalobci se nemohou ztotožnit ani se závěry odvolacího soudu, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení s odkazem na §80 písm. c) o.s.ř. Teprve po té, co by byli žalobci v této věci úspěšní, se mohou domáhat dodatečného projednání dědictví na základě pravomocného rozhodnutí v této věci. Současně pouze takové rozhodnutí může být pro katastrální úřad podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobci se neztotožňují ani se závěry odvolacího soudu, že by event. bylo namístě zabývat se v dané věci námitkou vydržení vlastnického práva žalovanými. Jednak první žalovaný nikdy absolutní neplatnost právního úkonu právní předchůdkyně žalobců vlastnictví k pozemkům na základě uzavřených kupních smluv nenabyl, nemohl tedy práva k těmto pozemkům platně převést na další osoby, a jednak žalobci se domáhají určení vlastnictví ke dni úmrtí své matky – zůstavitelky, tedy k datu, ke kterému nelze vydržením vlastnického práva argumentovat. Z vyložených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se písemně vyjádřil prostřednictvím svého advokáta pouze 10) žalovaný, který odmítl žalobci uplatněnou dovolací argumentaci. Zdůraznil, že hlavním důvodem, ze kterého odvolací soud vycházel při změně rozsudku nalézacího soudu, byla skutečnost, že nárok oprávněných osob měl být řešen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a v souladu se zákonem o půdě, pokud jde zejména o argumentaci rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Mimo to argumentuje i jím namítaným nedostatkem naléhavého právního zájmu
na určení, a to ve vztahu k uplatněnému vydržení a délce doby, která uplynula
od podpisu smluv V. M., což bylo žalobcům známo, do její smrti, případně do uplatnění jejích nároků. Žalovaný dále zdůrazňuje, že délka doby, po kterou je uplatňováno ze strany žalobců jejich právo, jej významně poškozuje v možnostech nakládat s jeho majetkem. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání žalobců odmítl jako zjevně nedůvodné.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009)
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále již „o.s.ř.“).
Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, které bylo podáno včas a obsahuje způsobilý dovolací důvod, je sice ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není však důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobci podanou žalobou u okresního soudu zprvu domáhali určení neplatnosti shora cit. kupních smluv a posléze určení, že jejich právní předchůdkyně V. M. byla ke dni své smrti vlastnicí předmětných pozemků. Ze spisového materiálu ovšem také vyplývá, že v době tohoto soudního řízení probíhalo pod sp. zn. PÚ 6693/92 rovněž restituční řízení, které zaktivizovali u bývalého Okresního úřadu v P., okresního pozemkového úřadu žalobci, a jehož předmětem bylo žalobci uplatnění restitučního nároku k předmětným a posléze žalobou dotčeným pozemkům, resp. k poskytnutí náhradních pozemků. Z návrhového petitu restitučního podání žalobců tedy vyplývá, že (citováno): „Oprávnění J. a J. M. uplatňují nároky dle zákona č. 229/91 Sb. z titulu uzavřené kupní smlouvy původní vlastnicí v tísni a vyvlastnění bez vyplacené náhrady přidělením náhradních pozemků ve stejné výměře a za podmínek §11/2 zák. č. 229/91 Sb.“ (viz kopie podání žalobců na č.l. 26-28). Jestliže za této situace se žalobci posléze domáhali v soudním řízení určení vlastnického práva jejich právní předchůdkyně k předmětným nemovitostem ke dni jejího úmrtí, jednalo se o typický případ, na který zcela doléhají právní závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, jež odvolací soud ve svém rozsudku cituje, a z nichž také při rozsouzení této věci správně vychází. Vzhledem k preciznosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu proto zcela postačí odkázat na právní závěry v něm obsažené, neboť dovolací soud by musel v zásadě jen opakovat právně relevantní závěry judikatorně ustálené rozhodovací praxe, na kterou odvolací soud ve svém rozsudku pečlivě odkazuje či v relevantních částech cituje. K dovolací argumentaci, že žalobci nebyli schopni v restitučním řízení prokázat naplnění restitučního titulu ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě
(tj. uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), možno uvést, že případné pochybnosti osob domáhajících se restituce stran prokázání, resp. osvědčení restitučního titulu, nemohou pochopitelně vést k závěru, že v případě neprokázání restitučního titulu lze se in eventum ještě domáhat soudní ochrany a tím de facto obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, které prostřednictvím speciálních právních norem reglementuje právní vztahy, resp. zčásti řeší negativní důsledky státní ingerence v rozhodném období v oblasti vlastnictví pozemků a jiného zemědělského majetku, ale také garantuje (princip právní jistoty), že oprávněné osoby, které v daném restitučním režimu uplatnily své nároky, nemohou se současně či kdykoli po té domáhat týchž nároků v soudním řízení s odkazem na obecnou právní úpravy. Protože ostatní dovolací argumentace žalobců byla z právě uvedeného důvodu konzumována, není zapotřebí se s ní již vypořádávat.
Z vyloženého je zřejmé, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se žalobcům nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Protože pak nebyl zjištěn ani žádný případ eventuální vady ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podané dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž k projednání dovolání nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dovolacím řízení vznikly 10) žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování (vyjádření k dovolání)
ve výši 10.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , v platném znění), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy ve výši 12.257,- Kč. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který 10) žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu