ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.258.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 258/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce V. T., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., o autorskoprávní nároky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 147/2004 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 3 Co 24/2006-77, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2005, č.j. 37 C 147/2004-56, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci písemnou omluvu ve znění:
„Od října 1994 do konce roku 1998 jsme bez vyplacení autorské odměny odvysílali audiovizuální díla, jejichž jste autorem, Za toto porušení Vašich autorských práv se Vám tímto omlouváme.“ Výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 115.100,- Kč. Výrokem III. žalobu zamítl co do částky dále požadovaných 100.000,- Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 3 Co 24/2006-77, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 115.100,- Kč zamítl a rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z úvahy, že žalobce se v daném řízení domáhá nároku
na zaplacení částky 115.100,- Kč z titulu, že žalovaná jeho díla, resp. audiovizuální díla, na jejichž vytvoření se podílel, užila neoprávněně, přičemž za toto užití (žalobci) nezaplatila žádnou odměnu. Protože se uplatněný nárok týkal užití děl za období od 26. října 1994 do 31. prosince 1998, odvolací soud (s přihlédnutím k ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) na daný právní vztah aplikoval v té době platný autorský zákon č. 35/1965 Sb. (dále jen „autorský zákon“), ve znění pozdějších předpisů. Soud druhého stupně poukázal na to, že ze základního a žalovanou ani nezpochybněného žalobního tvrzení o neoprávněném užívání – šíření žalobcových děl, resp. děl, na jejichž vytváření se podílel, a o nezaplacení odměny za toto šíření, bylo nutno dovodit, že uplatněný peněžitý nárok na zaplacení částky 115.100,- Kč je nárokem na autorskou odměnu. Připomněl, že podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) a §13 odst. 1 autorského zákona náležela autorovi za každé, tedy i neoprávněné užití děl autorská odměna, s výjimkami, uvedenými v §15 (o něž však v souzeném případě nešlo). Uplatněný nárok proto nelze kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale jako uvedený nárokem na zaplacení autorské odměny. Není proto důvodu při řešení (žalovanou) namítaného promlčení nároku, aplikovat na daný vztah ustanovení §107 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), které se týká promlčecí doby při bezdůvodném obohacení (a to včetně počátku jejího běhu). Pro posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení je rozhodující, jak bylo třeba uplatněný nárok právně kvalifikovat. Odvolací soud poukázal na to, že v posuzovaném případě šlo o nárok na zaplacení odměny (podle autorského zákona), takže šlo o nárok promlčující se v obecné tříleté promlčecí lhůtě upravené ustanovením §101 o.z., která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tak tomu bylo v této věci ode dne, kdy ten který pořad, na jehož vytvoření se žalobce podílel, byl odvysílán. Žalobce uplatnil své nároky za období od 26. října 1994 do 31. prosince roku 1998, přičemž žalobu podal teprve 26. října 2004, odvolací soud dovodil, že jde o nárok promlčený. Proto se pak již nezabýval dalšími okolnostmi, rozhodnými pro závěr o jeho důvodnosti.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen dne 18. ledna 2007, přičemž právní moci nabyl dne 19. ledna 2007.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 13. března 2007 včasné dovolání, kdy má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)]. Poukazuje především na to, že se žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které podle jeho názoru vzniklo žalované tím, že bez svolení žalobce užívala jeho díla (audiovizuální díla), aniž by za to žalobci poskytla jakékoliv plnění. Je přesvědčen, že závěry odvolacího soudu obsažené v napadeném rozsudku jsou zcela nesprávné, když se ve věci nejedná o uplatnění nároku na autorskou odměnu, ale primárně o vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo jako majetkový prospěch bez právního důvodu. Je (přitom) přesvědčen, že k tomuto bezdůvodnému obohacení žalované došlo zjevně úmyslně (žalovaná znala autora dotčených děl, byla jí známa právní úprava užití díla podmíněná autorovým souhlasem, a přesto díla bez souhlasu autora užila, aniž by mu cokoli poskytla). Dovolatel odkazuje na úpravu obsaženou v ustanovení §451 odst. 2 o.z. a připomíná, že pokud by žalovaná plnila své zákonné povinnosti, uhradila by žalobci odměnu za užití díla, případně i odměnu za svolení s uveřejněním díla, avšak k tomu nedošlo. Žalovaná tak svým jednáním neumenšila svůj majetek a na úkor žalobce získala majetkový prospěch. Podle ustanovení §456 o.z. je tak žalovaná povinna vydat žalobci plnění, o které se na jeho úkor obohatila. Dovolatel se konečně zabývá otázkou odvolacím soudem zpochybňovaného úmyslného bezdůvodného obohacení, když je přesvědčen, že žalovaná se na úkor žalobce obohatila úmyslně. Navrhl pak, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu zrušil.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) za tohoto stavu poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud – jak již bylo vyloženo – vzal v prvé řádě v úvahu právní úpravu, kterou přinášel autorský zákon platný v době žalobcem vymezeného období. Podle ustanovení §12 odst. 1 tohoto zákona má autor právo
a) na ochranu svého autorství, zejména na nedotknutelnost svého díla, a je-li dílo užíváno jinou osobou, aby se tak dělo způsobem nesnižujícím hodnotu díla,
b) s dílem nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení
k jeho užití,
c) na odměnu za tvůrčí práci (§13 autorského zákona).
Podle ustanovení §13 odst. 1 citovaného zákona při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15, autorská odměna.
Jak již bylo výše naznačeno, základem rozhodnutí odvolacího soudu byla klasifikace žalobcem uplatněného nároku jako nároku autorskoprávního vyplývajícího z tehdy platného autorského zákona z roku 1965 představovaného právem na autorskou odměnu, a to i v případě neoprávněného užití díla, jak tomu je v souzeném případě. Tyto závěry odvolacího soudu jsou zcela správné a přiléhavé a odpovídají citované úpravě autorského zákona, kdy nárok na úhradu odměn autorů je nárokem z autorského práva (analogicky srovnej již např. rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 28. října 1973, sp.zn. 2 Cz 95/73), takže nejde a nemůže v takovém případě jít o nárok z titulu bezdůvodného obohacení (§451 in fine o.z.), neboť zde schází naplnění zákonných předpokladů pro takovéto hodnocení nároku, který je bezprostředně založen úpravou obsaženou v autorském zákoně (ostatně sám žalobce v průběhu řízení se o uplatněném nároku zmiňoval jako o autorskoprávním nároku, čemuž odpovídalo i jeho uplatnění
u Městského soudu v Praze jako u soudu prvního stupně - §9 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., takže jeho aktuální argumentace se jeví v zásadě jen jako účelová). Správné jsou proto i úvahy odvolacího soudu týkající se počátku a následného běhu promlčecí doby, kdy v případě nároku na autorskou odměnu je třeba vycházet z ustanovení §101 o.z., a nikoliv z ustanovení §107 téhož zákona.
V souzeném případě tedy odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal v úvahu okolnosti daného případu, včetně příslušné právní úpravy; proto z hlediska výtek uplatněných žalobcem v dovolání je třeba napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., za situace když v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu