ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2585.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2585/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. F. P., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované L. M., zastoupené advokátkou, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 90/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. 26 Co 538/2006-63, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne ze dne 23. května 2006, č.j. 10 C 90/2005-42, zamítl žalobu na určení, že jsou vůči žalobci neúčinné právní úkony L. M., spočívající v jeho souhlasu se žalobou o vypořádání zaniklého společného jmění manželů v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 171/2004 a v jeho opomenutí během tohoto řízení řádně specifikovat závazek ze společného jmění manželů vůči žalobci a žádat do svého výlučného vlastnictví alespoň majetek, z něhož by mohl být splněn dluh vůči žalobci, a které směřovaly k vypořádání zaniklého společného jmění manželů, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14.9.2004 sp. zn. 12 C 171/2004 (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4.800,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má za bývalým manželem žalované L. M. vymahatelnou pohledávku ve výši 968.085,- Kč s příslušenstvím přiznanou na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17.2.2004, č.j. 7 C 1671/2000-110. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4.5.2004, sp. zn. 12 C 91/2004, který nabyl právní moci dne 4.5.2004, byli žalovaná a dlužník L. M. rozvedeni. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14.9.2004, č.j. 12 C 171/2004-22, který nabyl právní moci dne 13.10.2004, bylo vypořádáno zaniklé společné jmění manželů dlužníka L. M. a žalované tak, že z věcí patřících do jejich SJM byly přikázány do vlastnictví žalované nemovitosti blíže označené v rozsudečném výroku a movité věci tvořící vybavení domácnosti a do vlastnictví dlužníka L. M. nákladní automobil I., osobní automobil Š. F. a veškerá aktiva a pasiva z podnikání v oblasti autodopravy. Žalovaná byla zavázána zaplatit bývalému manželovi na úplné vyrovnání jeho podílu částku 499.390,- Kč. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení §42a, §34 a §2 odst. 1 obč. zák. V návaznosti na podaný obecný výklad institutu odporovatelnosti právním úkonům a pojmu právního úkonu dovodil, že žalobou odporované úkony, které dlužník L. M., bývalý manžel žalované, učinil, popřípadě měl učinit, v řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod spisovou značkou 12 C 171/2004, jsou právními úkony procesními (§41, §41a o.s.ř.), kterým nelze ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. odporovat. Tyto úkony totiž samy o sobě nevyvolávají právní následek v podobě vzniku, změny, či zániku občanskoprávního vztahu, který může nastat až na základě rozhodnutí soudu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně zavázal žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 6.577,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Zdůraznil, že právní úkon, který lze odpůrčí žalobou napadnout, je takový úkon, kterým byl z dispozice dlužníka odčerpán majetek za účelem krácení věřitele. Určením právní neúčinnosti konkrétního právního úkonu potom jevově nastává taková situace, jakoby odporovatelného úkonu vůbec ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli nikdy nebylo a věřitel se může na takovém majetku uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce i tehdy, náleží-li vlastnicky osobě od dlužníka odlišné. Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že žalobou namítané procesní úkony za odporovatelné nelze považovat. Jejich učiněním nedošlo ke vzniku, změně či zániku právního vztahu jako následku právní dispozice, kterou by se dlužník zbavoval majetku v úmyslu krátit žalobcovu vymahatelnou pohledávku. K zániku právního vztahu společného jmění manželů a vzniku výlučného vlastnického práva žalované došlo až na základě pravomocného rozsudku, který je sice právní skutečností, ale nikoliv právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §42a obč. zák., když dospěl k závěru, že odporovat lze toliko hmotněprávním úkonům. Z definice právních úkonů uváděné v ustanovení §34 obč. zák. lze usoudit, že právním úkonem může být i procesní právní úkon. V případě, že by žalovaná se svým bývalým manželem vypořádali své zaniklé SJM dohodou, šlo by nepochybně o odporovatelný právní úkon. V tomto případě však bývalí manželé dospěli k témuž cíli, avšak jinou formou – rozsudkem o vypořádání zaniklého SJM. Skutečnost, že soudu fakticky zamlčeli existenci pohledávky ve své hodnotě podstatně převyšující hodnotu získaného majetku z vypořádání SJM, nemůže být důvodem pro legalizaci tohoto jednoznačného obcházení zákona. Zkracující úkony směřující k soudnímu rozhodnutí o žalobě na vypořádání SJM (jako v tomto případě) jsou přece v principu týmiž zkracujícími úkony směřujícími k uzavření dohody o vypořádání SJM. Občanský zákoník dovoluje odporovat procesním právním úkonům, neboť na žádném místě výslovně nevylučuje tuto možnost odporovatelnosti, naopak z definice právních úkonů lze vyložit, že ji připouští. V té se totiž nepožaduje, aby právní úkon jako projev vůle směřoval bezprostředně ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Odporovatelné tak mohou být podle tohoto výkladu všechny dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobce v dovolání nastoluje právní otázku, zda může věřitel, který má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku napadnout odpůrčí žalobou dle ustanovení §42a obč. zák. jeho procesní úkony, které učinil nebo měl učinit v občanskoprávním řízení, v němž bylo podle ustanovení §150 odst. 3 obč. zák. pravomocným rozsudkem vypořádáno zaniklé společné jmění manželů dlužníka a jeho bývalé manželky, proti které odpůrčí žaloba směřuje.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, předmětem přezkumu je pouze dovoláním vymezená právní otázka.
Pro řešení uplatněné právní otázky je významné, jak se v dosavadní judikatuře soudů ustálil výklad smyslu a povahy odpůrčí žaloby a vymezení předpokladů objektivního zkrácení pohledávky věřitele, jakož i posouzení rozdílu mezi obsahem pojmu právního úkonu podle ustanovení §34 obč. zák. a procesního úkonu účastníka podle ustanovení §41 a násl. o.s.ř.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26, ročník 2000). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 457).
Dle ustanovení §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Z obsahu citovaného ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky právního úkonu jsou vůle, její projev, jakož i zaměření (směřování) vůle na právní následky, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují. Právním úkonem je projev vůle za předpokladu, že směřuje (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Nelze-li z objektivně zjevných okolností zjistit, že projev vůle ke zmíněným následkům směřuje, není tento projev vůle právním úkonem. Naproti tomu pod pojmem procesního úkonu účastníka občanskoprávního řízení se rozumí projev vůle adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují (§41
a násl. o.s.ř.). I když lze připustit, že některé procesní úkony mohou mít nejen procesní účinky, ale i hmotněprávní účinky, a z tohoto hlediska je lze považovat i za právní úkony ve smyslu ustanovení §34 obč. zák., tento závěr na daný případ nedopadá.
Odpůrčí žaloba totiž směřuje vůči procesním úkonům, které mají jen procesní účinky. Z žádného z procesních úkonů dlužníka, kterým žalobce odporuje, nelze dovodit, že by měly za právní následek hmotně právní účinky, které by vedly ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce ve shora uvedeném smyslu. Z uvedeného vyplývá, že nelze úspěšně uplatnit odpůrčí žalobu, kterou žalobce odporuje procesním úkonům dlužníka majícím za následek výlučně procesní účinky, přičemž se jedná o procesní úkony, které dlužník učinil nebo měl učinit v občanskoprávním řízení, v němž bylo podle ustanovení §150 odst. 3 obč. zák. pravomocným rozsudkem vypořádáno zaniklé společné jmění manželů dlužníka a jeho bývalé manželky, proti které odpůrčí žaloba směřuje.
Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky tudíž dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. O návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 4.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Celkovou částku 4.800,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu