ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.285.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 285/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A M., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. M., zastoupenému K. H., jako obecným zmocněncem, o výživné pro zletilou dceru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 27 Co 336/2008-59, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem pro uznání ze dne 17. 4. 2008, č. j. 4 C 31/2008-46, uložil žalovanému povinnost s účinností od 13. 2. 2008 platit na výživu žalobkyně částku 7.000,- Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 4. 1990, sp. zn. 7 C 53/90, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném pro žalobkyni. Dále rozhodl, že nedoplatek na výživném za dobu od 13. 2. 2008 do 30. 4. 2008 v částce 16.586,- Kč je žalovaný povinen zaplatit ve splátkách po 500,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným s účinností od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, č. j. 27 Co 336/2008-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, přičemž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů nerozhodoval, neboť o nich bude rozhodnuto až v rozhodnutí ve věci samé (§224 odst. 1 a §151
odst. 1 o. s. ř.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. splněny, neboť v žalobě chybí skutková tvrzení o poměrech matky žalobkyně, a výši výživného pro žalobkyni tak nelze posoudit; nejde tudíž o věc, v níž by bylo možno schválit smír.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., a to včetně negativního předpokladu, tj. že nejde o věc, ve které nelze ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír. Má za to, že ve fázi, kdy soud vydává tzv. kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., nemůže nijak předjímat, zda by případný smír mezi stranami mohl být schválen, resp. byl v souladu s právními předpisy podle §99 odst. 2 o. s. ř., a že pouze zkoumá, zda jde o věc (druh řízení), kdy povaha věci připouští uzavření smíru, tj. zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Vytkl-li tedy odvolací soud soudu prvního stupně formální posouzení tohoto předpokladu, jde o názor nesprávný, a okresní soud postupoval procesně správně a plně v souladu s §114b odst. 1 ve spojení s §99 o. s. ř., neboť v daném případě se jedná o takové řízení, kdy povaha věci připouští uzavření smíru. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný v soudem mu stanovené lhůtě na kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. písemně nereagoval, a to prokazatelně bez vážných důvodů, a proto nastala fikce uznání jejího uplatněného nároku. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání v daném případě směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V dané věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek pro uznání, vydaný soudem prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o výživném pro žalobkyni jako zletilou dceru žalovaného a o nedoplatku na výživném tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se žalobkyně mylně domnívá, není v posuzovaném případě dána, a to již proto, že žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně směřující proti tomuto rozsudku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl dále věcí zabývat.
Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je v dané věci přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 20 Odo 425/2002).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu