ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2975.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2975/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. R., zastoupené advokátem, a 2) R. R., o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 1065/2001, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. dubna 2006, č.j. 36 Co 21/2006-187, takto:
Dovolání žalované 1) se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. března 2005, č.j. 7 C 1065/2001-69, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že darovací smlouva ze dne 3. 12. 1998, kterou žalovaný 2) daroval své matce žalované 1) ideální spoluvlastnický podíl ve výroku blíže označených nemovitostí, je vůči žalobci právně neúčinná a žalovaným uloženo společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení 5.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok I.). Současně zavázal žalované, aby společně a nerozdílně nahradili žalobci v zákonné lhůtě náklady odvolacího řízení ve výši 2.325,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou účinků prohlášení konkursu
na majetek žalovaného v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nejde o majetek, který by mohl patřit do konkursní podstaty žalovaného, když odporovatelný úkon nebyl učiněn ve lhůtách podle ustanovení §15 odst. 1 a §16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.,o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Proto ani nemohly nastat účinky předvídané v ustanovení §14 odst. 1 písm. c) ZKV a spočívající jednak v přerušení řízení, jednak ve skutečnosti, že místo žalovaného (úpadce) se stává účastníkem řízení správce konkursní podstaty.
Pokud jde o vlastní posouzení věci, z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně
a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel zejména ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníkovi R. R. vymahatelnou pohledávku ve výši 19,878.346,- Kč, přiznanou mu na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. 9. 2001, č.j. 11 C 381/98-286, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 9. 2002, č.j. 36 Co 235/2002-452. Žalovaný uzavřel darovací smlouvu ze dne 3. 12. 1998, s právními účinky vkladu ke dni 23. 12. 1998, se svou matkou, osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. Žalovaná se bránila odpůrčí žalobě především tím, že žalovaný uzavřením dotčené darovací smlouvy pouze plnil svůj závazek z dohody o budoucí darovací smlouvě uzavřené s ním dne 28. 5. 1996. Žalovaná byla informována o obchodních aktivitách žalovaného a při vyvinutí náležité pečlivosti se musela nepochybně dozvědět o jeho vysokém dluhu vůči žalobci. Odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav podle ustanovení §42a obč. zák. a dovodil, že je dána aktivní věcná legitimace žalobce, jakož i pasivní věcná legitimace žalované. Z hlediska naplnění podmínek určení neúčinnosti právního úkonu zákon po osobě dlužníkovi blízké vyžaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a přesvědčila se, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka, a to i za situace, kdy podle tvrzení žalované plnil žalovaný uzavřením darovací smlouvy ze dne 3. 12. 1998 svůj právní závazek z dohody o budoucí darovací smlouvě ze dne 28. 5. 1996. Vzhledem k tomu, že žalovaná v uvedeném smyslu „náležitou pečlivost“ neprokázala, odvolací soud uzavřel, že jsou splněny i předpoklady odporovatelnosti.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a proto že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř]. Zejména namítá, že prokázala, že uzavření darovací smlouvy
ze dne 3. 12. 1998 nebylo úkonem realizovaným za účelem krácení žalobce jako věřitele žalovaného, ale pouze úkonem, kterým byly plněny již dříve před vznikem pohledávky žalobce založené závazky z dohody o budoucí darovací smlouvě ze dne 28. 5. 1996. Z ustanovení §42a obč. zák. vyplývá, že je lze aplikovat pouze na případy snižování majetku dlužníka působícího zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky určitého věřitele, nikoli na případy plnění závazků dlužníkem, které vznikly ještě před vznikem pohledávky zmíněného věřitele. Žalovaná dále vytýká odvolacímu soudu procesní pochybení spočívající ve skutečnosti, že s ohledem na konkurs prohlášený na majetek žalovaného, probíhající v době řízení před soudy obou stupňů, mělo být jako s účastníkem řízení v postavení žalovaného jednáno se správcem konkursní podstaty. Žalovaná se rovněž cítí dotčena na svých procesních právech, když v řízení před soudem prvního stupně bylo jednáno v její nepřítomnosti, ačkoli byla řádně omluvena. Proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
V projednávané věci, ve které je uplatňován nárok na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 3. 12. 1998 ve smyslu ustanovení §42a obč. zák., se odpůrčí žaloba dotýká z účastníků označených jako žalovaní 1), 2) jen žalované, v jejíž prospěch žalovaný smlouvu uzavřel (§42a odst. 3 obč. zák.). Vztah nerozlučného společenství na straně žalovaných tak nebyl v řízení založen. Každý ze žalovaných jednal sám za sebe, proto nemohl pro sebe cokoli odvozovat z procesních úkonů dalšího žalovaného. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému je pro nedostatek subjektivní legitimace nepřípustné (srov. k tomu shodné např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1999, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3, ročník 2000).
Žalovaná napadá (ve vztahu k sobě) dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Má-li se osoba dlužníkovi blízká ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, musí prokázat, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat, i když dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou „morální“ nebo právní povinnost (ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu). To platí i v případě, že taková povinnost vznikla v době, kdy pohledávka věřitele vůči dlužníkovi ještě neexistovala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený dovolatelkou (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že v řízení před soudem prvního stupně bylo jednáno v její nepřítomnosti, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud však nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Při úvaze o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. účinně uplatnit, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
K otázkám týkajícím se účinků prohlášení konkursu na majetek žalovaného zbývá pro úplnost dodat následující:
I když (jak Nejvyšší soud zmínil výše) odpůrčí žaloba podle §42a obč. zák. byla proti věřitelově dlužníku (žalovanému) podána nesprávně (ten není ve sporu pasívně legitimován), nemění to ničeho na potřebě soudu zkoumat, zda prohlášení konkursu
na majetek dlužníka (žalovaného), k němuž došlo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2002, č. j. 43 K 36/2002-40, mělo na další chod řízení účinky předvídané ustanovením §14 odst. 1 písm. c) ZKV (ve znění, jež se od prohlášení konkursu nezměnilo).
Nejvyšší soud především uvádí, že k tomu, jaký vliv má výsledek řízení
o odpůrčí žalobě vedené mezi dlužníkovým věřitelem a osobou, osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch, na rozsah majetku konkursní podstaty dlužníka (úpadce), se vyslovil již v rozsudku ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26, ročník 2000. Tam na dané téma uzavřel, že byla-li neúčinnost odporovaného úkonu dlužníka vyslovena (podle §42a obč. zák.) v době, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, stává se majetek žalovaného (v této věci rozuměj majetek žalované, coby osoby, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn), který dohodou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku, součástí konkursní podstaty úpadce (a nemůže být postižen výkonem rozhodnutí). V důvodech rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 30, ročník 2007, k tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že popsaný účinek rozhodnutí o odpůrčí žalobě nastane, i když úpadcův věřitel (jako osoba, která odpůrčí žalobu podala) svou vymahatelnou pohledávku do konkursu vůbec nepřihlásí (skutečnost, že takový věřitel pohledávku do konkursu přihlásil, ale přestal být konkursním věřitelem v důsledku účinného popření pravosti pohledávky, však může být důvodem pro vyloučení takto sepsaného majetku /nebyl-li dosud zpeněžen/ ze soupisu majetku konkursní podstaty).
Kdyby věřitel odpůrčí žalobou do řízení vtáhl před prohlášením konkursu
na majetek dlužníka i dlužníka jako dalšího žalovaného, pak by prohlášení konkursu
na majetek dlužníka nutně způsobilo přerušení řízení ve vztahu k tomuto žalovanému, neboť jde o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. c/ ZKV). Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu z 30.10.2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2001, pod číslem 151 (s právní větou, podle které prohlášením konkursu na majetek dlužníka se nepřerušuje řízení vůči jeho samostatnému společníku v rozepři) by to ovšem nemělo vliv na chod řízení vůči žalované.
Ze spisu se nicméně podává, že v této věci o takovou situaci nejde. Návrh
na přistoupení dlužníka do řízení jako dalšího žalovaného totiž podal žalobce až
po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (učinil tak podáním datovaným 12. 2. 2003 a došlým soudu téhož dne - srov. č. l. 55). Soud prvního stupně pak tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 8. prosince 2004, č. j. 7 C 1065/2001-58. Jinak řečeno, dlužník se stal účastníkem řízení v této věci (dalším /nesprávně/ žalovaným) až v roce 2004, takže se toto řízení logicky nemohlo přerušit prohlášením konkursu z roku 2002. To, že proti němu bylo po prohlášení konkursu zahájeno vedeno řízení o nároku týkajícím se majetku patřícího do jeho konkursní podstaty, ačkoli tomu bránila úprava obsažená v ustanovení §14 odst. 1 písm. d) ZKV, je podle ustálené rozhodovací praxe soudů důvodem k zamítnutí žaloby (bez dalšího) a nikoli ke zkoumání podmínek řízení o žalobě (srov. shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 1998, bod XXIII., stanoviska).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalovaná v něm byla bezúspěšná.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu