ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3272.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3272/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce D. V. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. E., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 470/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2007, č.j. 10 Co 1206/2006-98, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 6.375,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Chomutově (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 5. října 2006, č.j. 7 C 470/97-82, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 11. 1997 a s 26% úrokem z prodlení od 26. 9. 2003 do zaplacení, a na nákladech řízení částku 30.675,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalobu „pro úrok z prodlení ve výši 8 % z částky 100.000,- Kč od 1. 11. 1997 do 25. 9. 2003“ zamítl (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadené vyhovující (meritorní) části podle §219 o.s.ř. potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak se v podaném dovolání mylně domnívá žalovaný s odkazem na předchozí kasační usnesení odvolacího soudu, neboť soud prvního stupně ve shoraoznačeném rozsudku nerozhodl jinak, než v pořadí prvně vydaném rozsudku
ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 7 C 470/97-53. Dovolání žalovaného nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) a ostatně žalovaný ve svém dovolání ani nevymezuje právní otázku řešenou odvolacím soudem, jež by měla mít charakter zásadního významu s judikatorním přesahem této věci pro soudní praxi. Nelze přitom ani uzavřít, že by za daného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení nelze revidovat – k tomu viz ještě níže) odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud zaujal právní názor, že „uvedený právní úkon účastníků z 25. února 1997 nesplňuje náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí dle §50a obč. zák., neboť neobsahuje znění smlouvy o budoucí smlouvě, žalovaný se pouze zavazuje, že žalobci pronajme garáže – objekty nepříliš přesně ve smlouvě označené...(a) je absolutně neplatným právním úkonem.“ Tento právně kvalifikační závěr, vztahující se na posouzení zjištěného skutkového stavu věci, nevykazuje rozpor s hmotným právem, stejně jako i právní závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení a vypořádání se s námitkou promlčení práva, kterou v řízení vznesl žalovaný.
Protože v posuzované věci je dovolání přípustné pouze k řešení otázek právních, lze v něm uplatnit pouze dovolací důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se ovšem žalovanému v tomto dovolacím řízení nepodařilo osvědčit. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). To současně znamená – jak již shora bylo uvedeno – že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věc odvolací soud.
Žalovaný ovšem uplatněný dovolací důvod fakticky staví na námitce, že právní posouzení věci odvolacím soudem (tj. že „se jedná o nepřípadnou a nesprávnou aplikaci zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor na právní úkon účastníků“) je vadné proto, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že předmětem užívání
ze strany žalobce měly být nebytové prostory nacházejícího se v nemovitosti odvolatele, která ovšem nemají oporu v provedeném dokazování, neboť z obsahu uvedené listiny vyplývá, že předmět tohoto užívání je zde popsán. Je tedy zřejmé, že žalovaný v dovolání poukazuje na skutkový deficit a na základě vlastního hodnocení důkazů tak předestírá svou verzi skutku, kterou rozepisuje, a argumentuje tím, že kdyby odvolací soud vyšel z jeho (správné) skutkové verze, musel by také dojít k odlišnému právnímu názoru z hlediska posouzení předmětného jednání mezi účastníky. Žalovaný tím ovšem uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. založit.
Lze uzavřít, že za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 a z hlediska jiného ustanovení o. s. ř. dovolání v posuzované věci zvažovat nelze, dovolací soud podle §243b odst. 5, věty prvé, o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má s ohledem
na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.075,- Kč (odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod č. 4, snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle §18 odst. 1 cit. vyhlášky), a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.375,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu