ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3622.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3622/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně P. T., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 162/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 12 Co 1086/2006-730, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2004, č.j. 15 C 162/96-606, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí v rozsudku specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a výslovně v něm uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
(tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podle žalované „dovolací důvod je dán především v právním posouzení platnosti či neplatnosti hospodářské smlouvy T. ze dne.“ Žalovaná se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, „když není možné pouze na základě prostého gramatického výkladu vyhodnotit, že předmětná hospodářská smlouva je neplatná.“ Žalovaná v dovolání na základě vlastního hodnocení předmětné hospodářské smlouvy činí svá skutková zjištění a tato ve vazbě na jí vyloženou právní argumentaci, v níž mj. odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky vydaný ve věci sp. zn. IV. ÚS 182/01, konfrontuje s rozhodnutím odvolacího soudu. V závěru svého dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu „je rozhodnutím, které trpí vadami a které je možno dovoláním napadnout.“ Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v podaném vyjádření (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované odmítl, případně, dospěl-li by k závěru o jeho přípustnosti, jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalované proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v dané věci naplněny a dovolací soud je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věta první o.s.ř. je dovolací soud nejen vázán uplatněným dovolacím důvodem, nýbrž i tím, jak jej dovolatel obsahově svými dovolacími námitkami vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam relevantní jen ty právní otázky (z těch,
na kterých rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod. č. 132).
Žalovaná ovšem žádnou zásadní právní otázku, která by měla judikatorní přesah (byla by významná nejen pro konkrétní věc, nýbrž obecně pro případy téhož druhu), nevymezila.
Námitky žalované se upínají k jejímu vlastnímu hodnocení předmětné hospodářské smlouvy na podkladě vlastních skutkových zjištění a představují skutkovou a právní polemiku s právním názorem odvolacího soudu, který podle žalované nesprávně dospěl k závěru o neplatnosti této smlouvy. Uvedené námitky nejsou relevantní, neboť ve skutečnosti zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska provádění a hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění (skutkového stavu) a svědčí o tom, že žalovaná také uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž ovšem v tomto případě uplatnit nejde a dovolací soud se jím tak nemůže zabývat, neboť jde o dovolací důvod spojovaný toliko s přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), což nedoléhá na daný případ.
Lze tedy uzavřít, že z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích námitek nelze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde
o námitky, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Námitka žalované, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k právnímu závěru, že předmětná hospodářská smlouva je neplatná, z hlediska zkoumání přípustnosti dovolání neobstojí, neboť tato výhrada směřuje k posouzení konkrétních (jedinečných) okolností daného případu a nemá tak judikatorní přesah, jednak právní závěr odvolacího soudu, že uvedená smlouva je neplatným právním úkonem, není v rozporu s hmotným právem, pokud dovolací soud nemůže skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, resp. z nějž vycházel při svém rozhodování odvolací soud, revidovat a naopak z něj musí vycházet (srov. k tomu §241a odst. 3,
§243a odst. 2 o.s.ř.).
V závěru svého dovolání žalovaná sice namítá, že rozsudek odvolacího soudu „trpí vadami...které je možno dovoláním napadnout“, tyto vady - k nimž, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny, by dovolací soud musel přihlédnout jen v případě, že by toto dovolání shledal přípustným, což se nestalo – ovšem nijak nespecifikuje.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, včetně případného rozporu s hmotným právem, nutno uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení, jelikož žalobkyně má s ohledem na výsledek tohoto řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem
[§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč,
a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu