ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3688.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3688/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 461.477,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 423/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2005, č. j. 1 Cmo 396/2004-133, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2005, č. j. 1 Cmo 396/2004-133, ohledně 18% úroku z prodlení z přisouzené částky od 18. 11. 1997 do zaplacení, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. května 2003, č. j. 36 Cm 423/99-92, ohledně 18% úroku z prodlení z přisouzené částky od 18. 11. 1997 do zaplacení, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č. j. 36 Cm 423/99-92, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 209.243,21 Kč s 18% úroky ročně od 18. 11. 1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení další částky 252.234,24 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na zaplacení stavebních prací, které provedl pro žalovaného v rámci stavební akce „Výstavba 2. etapy obytného souboru U K. v P. 5 “ na základě ústní dohody mezi účastníky, přičemž požadovaná částka představovala částku 135.825,70 Kč z faktury č. 970610380, částku 269.525,80 Kč z faktury č. 970610381 a částku 56.123,- Kč z faktury č. 970610382, všech ze dne 4. 11. 1997. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit podle §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení, když v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná smlouva o dílo (§536 obch. zák.); na straně žalovaného tak vznikl majetkový prospěch získaný na úkor žalobce plněním bez právního důvodu. Celkovou výši peněžité náhrady, kterou je žalovaný povinen žalobci podle §458 odst. 1 obč. zák. vydat, určil soud prvního stupně částkou 209.243,21 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2005, č. j. 1 Cmo 396/2004-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci samé. Odvolací námitku žalovaného ohledně výše 18% úroku z prodlení a délky období, za které byl přiznán, nepovažoval
za důvodnou, neboť výše úroku byla stanovena v souladu s §369 odst. 1 a §502 obch. zák., a při určení počátku prodlení je třeba vycházet z §340 odst. 2 obch. zák., podle kterého není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazků ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem o plnění požádán. Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobcem požádán o vydání plnění z bezdůvodného obohacení fakturami č. 970610380, č. 970610381 a č. 970610382, jimiž vyúčtoval cenu stavebních prací a které žalovanému byly doručeny před 18. 11. 1997, stalo se tak před datem, od nějž žalobce úrok z prodlení požaduje.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně 18% úroku z prodlení z přisouzené částky od 18. 11. 1997 do zaplacení (a výslovně též proti témuž výroku rozsudku soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stejně jako v odvolání namítá, že jednalo-li se v dané věci
o bezesmluvní vztah a vypořádání mezi účastníky bylo nutno provést podle zásad
o bezdůvodném obohacení (§451 obč. zák.), nevznikl žalobci nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť z tohoto titulu žalovaný bezdůvodné obohacení nezískal, a že žalobce nedoložil, na základě jakých právně relevantních skutečností požadoval k jistině úrok z prodlení ve výši 18%, ani datum počátku úroků od 18. 11. 1997. Odvolacímu soudu vytýká, že se právním důvodem přiznání úroků z prodlení nezabýval, a vypořádal se jen s jeho námitkou ohledně stanovení výše a počátku vzniku nároku na úroky z prodlení. Dále má též za to, že aplikace §340 odst. 2 obch. zák. je v posuzovaném případě nesprávná, neboť toto ustanovení upravuje lhůtu k plnění ze smlouvy, nikoli lhůtu k plnění z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že o vydání plnění z bezdůvodného obohacení byl požádán předmětnými fakturami, neboť tyto faktury nebylo možno považovat za vyúčtování bezdůvodného obohacení, když v době jejich vystavení se žalobce na tento titul neodvolával, a jednalo se pouze o běžné faktury za provedené práce; současně vyslovuje názor, že bezdůvodné obohacení se nefakturuje běžnými fakturami, ale samostatným vyúčtováním, které „i z formálního hlediska je jiné než běžná fakturace, a že i počítání lhůt je rozdílné“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadených výrocích zrušeny a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího o úroku z prodlení (úrok
z prodlení je v dovolacím řízení samostatným předmětem řízení, přičemž v daném případě nelze dovodit, jak vysokého peněžitého plnění se rozsudek odvolacího soudu týká - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2006) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný v dané věci napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které žalovaný v dovolání uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu,
na jehož úkor byl získán.
Odvolací soud při posuzování prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení vyšel správně z ustanovení obchodního zákoníku, když v daném případě šlo o obchodní závazkový vztah - oba účastníci jsou podnikatelé a k bezdůvodnému obohacení došlo při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.). Úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení je proto třeba posoudit podle obchodního zákoníku (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod č. 26/2004).
Podle §365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek. Pokud ve smlouvě není stanoveno jinak, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu (§340 odst. 2 obch. zák.). Toto pravidlo platí pro všechny obchodní závazkové vztahy, tedy i pro ty, které nevznikly ze smlouvy, tedy i pro závazek vzniklý na základě bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 736/2006, a ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského (§369 odst. 1 obch. zák.).
Pokud se jedná o dovolací námitku ohledně počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, je třeba vyjít ze zjištěné skutečnosti, že žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, a to výzvou vůči žalovanému, již žalobce učinil fakturami č. 970610380, č. 970610381 a č. 970610382 ze dne 4. 11. 1997. Žalobce tímto úkonem požádal žalovaného o plnění ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. a žalovaný, jako dlužník, byl povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl
o plnění žalobcem, jako věřitelem, požádán. Požadoval-li tedy žalobce úroky z prodlení až od 18. 11. 1997, pak odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, pokud uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení ve výši 18% ročně z částky 209.243,21 Kč od 18. 11. 1997
do zaplacení, je po právu.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti takovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaný směřuje „dovolání“ přímo proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o úroku z prodlení, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o úroku z prodlení, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu