ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5288.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5288/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. D., b) T. V., c) B. P., d) H. N., všech zastoupených advokátem, proti žalované obchodní společnosti I. a.s., zastoupené advokátem, o odměnu za využití vynálezu a průmyslového vzoru, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 38/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2005, č.j. 1 Co 85/2003-242, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.322,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali přisouzení odměny v souvislosti s využitím vynálezu, resp. průmyslového vzoru žalovanou. O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 28. června 1999, č.j. 23 C 38/94-117, jímž uložil žalované zaplatit prvnímu žalobci částku ve výši 30.494,75 Kč, druhému žalobci částku ve výši 18.299,25 Kč, třetímu žalobci částku 18.299,25 Kč a čtvrté žalobkyni jako dědičce po zemřelém A. P. částku 12.195,50 Kč. Ve zbývající části, pokud se žalobci domáhali přisouzení vyšších částek, žalobu zamítl. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2000, č.j. 1 Co 181/99-136, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že bylo rozhodováno o žalobě trpící neurčitostí, takže je nezbytný postup podle §43 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud pro případ, že žalobci vady žaloby odstraní (a co bude rozhodnuto o změně návrhu obsažené v odvolání), soudu prvního stupně uložil provést příslušné dokazování.
Krajský soud v Brně ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.j. 23 C 38/94-209. Výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit prvnímu žalobci odměnu za vynález v částce 199.557,- Kč včetně příslušenství a za průmyslový vzor částku 133.038,- Kč včetně příslušenství a výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit prvnímu žalobci za vynález částku 443,- Kč s příslušenstvím a
za průmyslový vzor částku 66.962,- Kč včetně příslušenství. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit druhému žalobci za vynález částku 199.557,- Kč včetně příslušenství a výrokem IV. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit druhému žalobci za vynález částku 443,- s příslušenstvím. Výrokem V. uložil žalované zaplatit třetímu žalobci za vynález 199.557,- Kč včetně příslušenství a výrokem VI. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit třetímu žalobci za vynález částku 443,- s příslušenstvím. Výrokem VII. uložil žalované povinnost zaplatit čtvrté žalobkyni za průmyslový vzor částku 133.018,- Kč včetně příslušenství a výrokem VIII. zamítl návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit čtvrté žalobkyni za průmyslový vzor částku 66.962,- Kč s příslušenstvím. Výroky IX. až XI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě státem placených nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. června 2005, č.j. 1 Co 85/2003-242, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených vyhovujících výrocích označených I., III., V. a VII. Ve výrocích II. a III. rozsudek Krajského soudu
v Brně změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry soudu prvního stupně. Vzal tak za prokázané, že žalovaná podala přihlášku k vynálezu PV 255-91 s názvem „Fóliová rouška zvláště pro resuscitační zásah dýchání z úst do úst“, kde jako původce uvedla prvního až třetího žalobce, a Ing. V. Š. (který nebyl účastníkem tohoto řízení). V důsledku nezaplacení správního poplatku však bylo řízení o této přihlášce Úřadem průmyslového vlastnictví zastaveno. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že z přípisu Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. února 2002 vyplývá, že přihláška předmětného vynálezu splňovala podmínky patentovatelnosti i podmínku novosti. Dále vzal za prokázáno, že bývalý Federální úřad pro vynálezy dne 11. listopadu 1991 vydal osvědčení o zápisu průmyslového vzoru do rejstříku pod číslem zápisu 22222 a číslem přihlášky V-24075/91, kterou podala žalovaná s názvem „Obal pro balíček s rouškou k resuscitačnímu zásahu dýchání z úst do úst“, s tím, že majitelem je žalovaná a původci jsou první žalobce a A. P. (právní předchůdce čtvrté žalobkyně). Žalovaná využívala jak uvedený vynález, ohledně něhož podala přihlášku, tak průmyslový vzor, na který obdržela osvědčení. Z prodeje výrobku, ke kterému se vynález a průmyslový vzor vztahoval, žalovaná dosáhla tržeb ve výši 27,884.666,- Kč.
Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že v souzeném případě nešlo o vynález pro nesplnění podmínky novosti ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, když z dopisu Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. února 2002 zjistil, že přihláška vynálezu byla podrobena úplnému průzkumu novosti, přičemž ani soudní znalci ve svých znaleckých posudcích novost vynálezu nezpochybnili.
Při posouzení výše odměny za vynález a průmyslový vzor odvolací soud vzal
za základ obsah revizního znaleckého posudku, který vychází z metody licenční analogie, tj. porovnání kolik by stála licenční práva v případě, že by byla uzavřena řádná licenční smlouva. Za přiměřenou odměnu považoval výši 4% z dosažených tržeb žalovanou (z toho 3% u vynálezu a 1% u průmyslového vzoru), kdy po odečtení nákladů nutných k zavedení produktu do výroby činí odměna u vynálezu celkem 798.230,- Kč a u průmyslového vzoru 266.077,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované 31. srpna 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalovaná 11. října 2005 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Domnívá se, že přípustnost dovolání je dána i z důvodu uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým nalézací soud rozhodl v intencích pokynů a právního názoru vysloveného odvolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Za zásadní považuje otázku novosti a původcovství vynálezu. Domnívá se, že pouze technické řešení odpovídající znakům novosti lze označit za vynález a pouze osobě, která svou tvůrčí činností takové řešení vytvořila, náleží nároky původce vynálezu. Žalovaná se domnívá, že předmětné řešení nelze považovat za vynález a původcovství žalobců tak nebylo v zásadě prokázáno. Z důvodu pochybností proto žalovaná od patentování předmětného řešení upustila. Vyjádření Úřadu průmyslového vlastnictví je podle dovolatelky jen jedním z mnoha možných odborných stanovisek. K řádnému hodnocení věci je potřeba dalších důkazů, které žalovaná navrhovala. Domnívá se, že jejich neprovedení je vadou řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí ve věci [dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Nesprávně soudy obou stupňů též posoudily otázku, v jakém rozsahu šlo o výsledek duševní a obzvláště tvůrčí činnosti žalobců. Vadou řízení je i neprovedení důkazu výslechem žalovanou navržených svědků, což vedlo k nesprávnému posouzení původcovství vynálezu. V rozporu s hmotným právem je posouzení výše uplatněného nároku žalobců. Výpočet zcela ignoruje přihlédnutí k „materiálnímu podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a rozsahu pracovních povinností původce“. Pokud by mělo při stanovení výše odměny být použito licenční metody, bylo příhodnějším vyjít z hrubého zisku, tedy rozdílu mezi výrobními a dalšími oprávněnými náklady a dosaženou prodejní cenou. Obdobnou výtku uplatňuje i ve vztahu k nároku původců průmyslového vzoru na odměnu. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci podáním ze dne 26. října 2005, v němž se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), která je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzované věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně; rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl později zrušen odvolacím soudem, avšak důvod spočíval především v procesních nedostatcích řízení před soudem prvního stupně a dále v nutnosti dalšího dokazování ve věci.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, kdy dovolání neuvádí v této souvislosti nenaznačuje právní otázky, jejichž řešení dovolacím soudem by mělo judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný
v dovolání, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není, neboť z dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která odvolací soud vzal za základ svého rozhodnutí ve věci samé (jejichž základem byly mimo jiné též závěry znaleckého posudku) a současně vytýká neprovedení některých jí navržených důkazů. Jde tak v prvé řadě o faktické uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však - jak již bylo vyloženo - nepřichází v dané věci v úvahu a o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který v posuzované věci nemá předpoklad ovlivnit, aby napadený rozsudek mohl být klasifikován jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobcům vznikly náklady spojené s jejich právním zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny
za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinném od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §3 odst. 1 bod 6 vyhlášky ve spojení s §17 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky činí sazba odměny zástupce žalobců v této věci 44.471,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50%
na částku 22.235,50 Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše odměny byla dále snížena o 50% na 11.117,75- Kč (§15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky), což
po zaokrouhlení podle §16 odst. 2 vyhlášky činí 11.120,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení spojené
se zastoupením advokátem tak činí u žalobců 11.195,- Kč, resp. po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty 13.322,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu