ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5474.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 5474/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., a 2) R. T., zastoupenému advokátem, o 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 11 C 262/2001, o dovoláních žalobce a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2007, č.j. 15 Co 629/2006-308, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. května 2007, č.j. 15 Co 629/2006- 346, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2007, č.j. 15 Co 629/2006-308, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. května 2007, č.j. 15 Co 629/2006-346, se ve výrocích III. a IV. zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. července 2006, č.j. 11 C 262/2001-280, výrokem I. zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému o zaplacení částky 91.500,- Kč s příslušenstvím a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Výrokem III. uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.500,- Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbytku žalobu proti tomuto žalovanému zamítl (výrok IV.). Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným.
Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 11. 2004, č.j. 15 Co 520/2004-183, změnil jeho předchozí rozsudek ze dne 27. června 2003, č.j. 11 C 262/2001-143, (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. listopadu 2003, č.j. 11 C 262/2001-155) ve výroku I. tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 15.600,- Kč, a to s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 5 600,- Kč od 25. 5. 2000 do zaplacení a z částky 10.000,- Kč ve výši 7,5% od 4. 12. 2001 do zaplacení. Výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení příslušenství ve výši 1% z částky 10.000,- Kč od 4. 12. 2001 do zaplacení. Výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení částky 15.600,- Kč s příslušenstvím proti druhému žalovanému. Ve výroku III. a IV. pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli žalovaní zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 48.500,- Kč s příslušenstvím, zůstal nedotčen.
Soud prvního stupně konstatoval, že kupní smlouva, podle níž měl žalobce dne 30. 12. 1999 zakoupit prostřednictvím prvního žalovaného automobil tovární značky N. P. od druhého žalovaného je neplatná od samého počátku. První žalovaný jako zprostředkovatel uvedl žalobce v omyl ohledně stavu vozidla a jeho opotřebení. Přitom vlastníkem vozu v době prodeje nebyl pan J. K., jak bylo v kupní smlouvě uvedeno, ale druhý žalovaný, který smlouvu podepsal. Rovněž zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi žalovanými byla shledána neplatnou. Uplatněný nárok soud posoudil pole §457 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Soud prvního stupně se podle pokynů odvolacího soudu zabýval i tím, který z účastníků kupní smlouvy měl povinnost postarat se o to, aby věc (automobil) nebyla poškozena či zničena, když ke zničení vozu došlo při povodních v srpnu 2002. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice odstoupil od kupní smlouvy, ale nevyzval konkrétně druhého žalovaného, aby vůz převzal s označením místa a doby převzetí. Sám se sice snažil vozidlo zabezpečit, riziko zničení však na druhého žalovaného nepřenesl a nezbavil se tedy odpovědnosti za zničení věci. Je proto povinen poskytnout druhému žalovanému hodnotu auta, kterou toto mělo ke dni prodeje, a to ve výši 81.000,- Kč, jak vyplynulo ze znaleckého posudku. Částka, kterou byl druhý žalovaný zavázán zaplatit žalobci, je tedy rozdílem vycházejícím ze vzájemného vrácení hodnot mezi účastníky se započtením částek, k jejichž zaplacení byl druhý žalovaný uznán již předchozím rozsudkem.
K odvolání žalobce do výroků I., II., IV., a V. rozsudku Okresního soudu v Plzni, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č.j. 15 Co 629/2006-308,
ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2007, č.j. 15 Co 629/2006-346, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. a výrokem II. rozhodl
o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným. Výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 81.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně v tom, že uzavřená kupní smlouva je od počátku absolutně neplatná, a že žalobce a druhý žalovaný si byli povinni vzájemně vrátit, co podle smlouvy dostali. Odlišně však posoudil důsledky jednání obou účastníků neplatné smlouvy, pokud se jednalo
o odpovědnost za zničení věci. Uvedl, že žalobce, jako faktický držitel věci na základě neplatné smlouvy se o vůz postaral náležitým způsobem, s řádnou mírou opatrnosti, neboť jej umístil v hlídaném oploceném areálu. Ke zničení auta došlo zcela neočekávanou událostí, kterou nemohl nikdo z účastníků ovlivnit. Odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neinformoval druhého žalovaného, kdy a kde mu věc předá, ale tato skutečnost byla výhradě důsledkem jednání žalovaného, který zmařil žalobci možnost učinit výzvu zcela konkrétní. Druhý žalovaný proto nese odpovědnost za zničení věci a žalobce má právo na vrácení kupní ceny z absolutně neplatné kupní smlouvy, aniž by měl zároveň povinnost k vrácení vzájemného plnění.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce a zástupci druhého žalovaného dne 2. února 2007, přičemž právní moci nabyl dne 5. února 2007.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali včasná dovolání žalobce i druhý žalovaný.
Žalobce tak učinil dne 27. března 2007 proti výrokům I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je podle něho přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí v dovoláním dotčených výrocích spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolání podává z procesní opatrnosti. Pokud by dovolací soud vyhověl dovolání druhého žalovaného, mohl by zrušit pouze výroky napadené druhým žalovaným a výroky I. a II. by zůstaly nedotčeny. Žalobce spatřuje problém v posouzení předmětné kupní smlouvy jako právního úkonu absolutně neplatného podle §37 o. z. (bezdůvodné obohacení vzniká na straně druhého žalovaného) nebo jako aktu zdánlivého tedy nicotného (odpovědnost k vrácení převzatého plnění vznikne na straně prvního žalovaného). Jakkoli je žalobci známo, že soudní praxe zpravidla nerozlišuje mezi právními úkony nicotnými a mezi právními úkony absolutně neplatnými, jedná
se v daném případě o klíčovou záležitost právě s ohledem na odpovědnou osobu k vydání bezdůvodného obohacení. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v dotčených výrocích I. a II.
Druhý žalovaný podal dovolání proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu dne 2. dubna 2007 z důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolatel se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu týkající se okolností neučinění konkrétní nabídky žalobce k předání vozu vůči druhému žalovanému. Odvolatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně provedl listinný důkaz spočívající v podaném vysvětlení před policejním orgánem ze dne 10. 1. 2001, č.j. MRPM-2185/HK-TČ-2000, ze kterého podle dovolatele naopak vyplývá, že nemožnost konkretizace učiněné nabídky k předání vozu byla zapříčiněna nevhodným a hrubým chováním ze strany žalobce, který pak musí nést odpovědnost za zničení věci bez nutnosti, aby mu druhý žalovaný vracel kupní cenu. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v tom, že v soudním spise se nenachází zmíněný listinný důkaz v podobě podání vysvětlení před policejním orgánem ve formě úředního záznamu ze dne 10. 1. 2001, č.j. MRPM-2185/HK-TČ-2000. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání druhého žalovaného se vyjádřil žalobce podáním ze dne 18. dubna 2007, ve kterém navrhl, aby bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, případně, aby bylo zamítnuto. K námitce druhého žalovaného, že soud neprávně provedl listinný důkaz – podané vysvětlení před policejním orgánem – uvedl, že došlo pouze k nesprávnému uvedení spisové značky (jejíž opravu již soudu žalobce navrhl), důkaz listinou však byl proveden řádně.
K dovolání žalobce se poté vyjádřil druhý žalovaný podáním ze dne 24. dubna 2007 a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, neboť není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., přičemž jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti zvlášť u každého z podaných dovolání.
Dovolání žalobce proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce z hlediska výtek dovolatele zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Žalobce dovolání (jak z něj zcela zřetelně vyplývá), podává pouze z důvodů „procesní opatrnosti“, což neodůvodňuje napadené rozhodnutí klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Žalobcem zmiňovaná právní otázka pak nebyla základem napadeného rozhodnutí. Proto bylo dovolání žalobce odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání druhého žalovaného bylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku III. věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v této části nelze toto rozhodnutí hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze za tam uvedených předpokladů dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V souzené věci důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně byl závěr odvolacího soudu, že z provedených důkazů vyplynulo, že druhý žalovaný žalobci neumožnil sdělit, jak k předání vozidla (oproti předání peněz) dojde. Druhý žalovaný odmítl jednat s žalobcem o bližších podrobnostech směřujících k vrácení vozu, takže zmařil možnost, aby žalobce takovou výzvu učinil zcela konkrétní. Odvolací soud vzal za základ této úvahy vysvětlení druhého žalovaného ze dne 10. ledna 2001 učiněné před policejním orgánem (č.j. 17 spisu MRPM-2185/HK-č-2000 zde je třeba připomenout,
že podle sdělení Policie byl tento spis sloučen se spisem sp. zn. MRPM-1305/HK-Tč-2001, na což odvolací soud fakticky reagoval již zmíněným opravným usnesením ze dne 14. května 2007), z něhož vyplynulo, že žalobce navštívil druhého žalovaného ještě s dalším člověkem a „žádal zpět peníze protihodnotou za vrácené vozidlo“, avšak tento žalovaný uvedený požadavek „rezolutně“ odmítl. Zde však odvolací soud nebere v úvahu celé znění tohoto vysvětlení, v němž druhý žalovaný vysvětloval skutečnost,
že s žalobcem odmítl jednat v důsledku arogantního jednání žalobce. Závěr, že to byl druhý žalovaný, který žalobci znemožnil precizovat podrobnosti týkající se vrácení dotčeného automobilu, o nějž odvolací soud svoje rozhodnutí opírá, tak zcela bezpečně a jednoznačně ze zmíněného vysvětlení druhého žalovaného nevyplývá. Rozhodnutí
tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Protože tedy napadený rozsudek odvolacího soudu není v této části správný, dovolací soud jej v tomto výroku a v souvisejícím výroku IV. o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu ve vymezeném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu