ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.630.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 630/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. Ř., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město, pod sp. zn. 14 C 270/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 61 Co 506/2008-413, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobkyně se domáhala žalobou určení, že je vlastníkem domu č.p. 320, postaveného na stavební parcele č. 1471 o výměře 148m², stavební parcely č. 1471 o výměře 148m² a pozemkové parcely č. 1472 o výměře 184m², vše nemovitosti v obci P. a katastrálním území D., zapsané u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví 579. Uvedla, že dne 23. srpna 1999 uzavřela s R. S. (původním žalovaným) kupní smlouvu k předmětným nemovitostem, na jejímž základě byl proveden vklad práva do katastru nemovitosti. Uvedenou smlouvu však podepsala v omylu, když se mělo jednat o smlouvu zástavní, neboť vedle kupní smlouvy uzavřela žalobkyně smlouvu o půjčce na 200.000,- Kč. Dne 6. dubna 2000 pak R. S. darovací smlouvou převedl nemovitosti své dceři Š. S. (původní žalované).
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. listopadu 2001, č.j. 14 C 222/2001-30, zamítl žalobu o určení vlastnictví jako neodůvodněnou proto, že žalobkyně nebyla uvedena v omyl, když sama podle svého vyjádření věděla, že podepisuje kupní smlouvu, která tak byla sjednána platně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. března 2002, č.j. 10 Co 105/2002-45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Dovolání žalobkyně pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. června 2003, č.j. 30 Cdo 2406/2002-73. Na základě ústavní stížnosti Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 1. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, zmíněná předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil s odůvodněním, že soud prvního stupně pouze jednostranně argumentoval tím, že žalobkyně neprokázala svůj úmysl, neboť sama uvedla, že věděla co podepisuje, tedy kupní smlouvu, nikoli smlouvu zástavní. Soudy se dále nedostatečně vypořádaly s tvrzením žalobkyně, když se domnívala a byla ubezpečena, že po splacení dluhu z titulu půjčky bude nemovitost převedena zpět.
V novém řízení vázán názorem Ústavního soudu soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování. Usnesením ze dne 23. ledna 2006, č.j. 14 C 270/2005-105, na místo dosavadních žalovaných R. S. a Š. S. připustil do řízení vstup B. Ř., na kterého Š. S. převedla kupní smlouvou ze dne 20. listopadu 2002 vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 16. května 2008, č.j. 14 C 270/2005-373, určil, že vlastníkem domu č.p. 320, postaveného na stavební parcele č. 1471 o výměře 148m², stavební parcely č. 1471 o výměře 148m² a pozemkové parcely č. 1472 o výměře 184m², vše nemovitosti v obci P. a katastrálním území D., zapsané u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví 579, je žalobkyně J. S. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 61 Co 506/2008-413, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke stejnému závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem podle ustanovení §80c o.s.ř. Shodně se soudem prvního stupně na věc aplikoval ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a uzavřel, že kupní smlouva ze dne 23. srpna 1999, jíž převedla žalobkyně nemovitosti na předchůdce žalovaného R. S., je absolutně neplatná, neboť vůle žalobkyně trpěla nedostatkem vážnosti. Žalobkyně se domnívala, že podpisem kupní smlouvy poskytuje pouze jistotu za poskytnutou půjčku jejímu synovi ve výši 200.000,- Kč. Neplatná je proto i následující darovací smlouva uzavřená mezi R. S. a jeho dcerou Š. S., stejně tak i následná kupní smlouva uzavřená mezi posledně jmenovanou a žalovaným B. Ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 21. listopadu 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Především se domnívá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem za použití §37 odst. 1 /resp. §39/ o.z. a věc neposuzoval podle §35 odst. 2 o.z. Podle dovolatele měly soudy na danou věc použít §49a o.z., kdy by se musely zabývat tím, zda žalobkyně v okamžiku podpisu kupní smlouvy byla skutečně v omylu či nikoliv, s následným závěrem, že tomu tak nebylo. Posuzováním věci z hlediska ustanovení §41a o.z. porušil odvolací soud zásadu dvojinstančnosti. Dále namítá, že napadený rozsudek nemůže být správný, pokud při hodnocení důkazů soud vyšel ze skutečností, které ze spisu nevyplývají. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Přičemž konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Závěry napadeného rozsudku týkající se aplikace ustanovení §37 odst. 1 o.z. v souvislosti s konstatováním, že vůle žalobkyně trpěla při uzavírání smlouvy ze dne 23. srpna 1999 nedostatkem vážnosti, přiléhavě odkazují
na odpovídající judikaturu dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. října 2007, sp.zn. 30 Cdo 3540/2006, resp. rozsudek ze dne 26. 9. 2005, sp.zn. 30 Cdo 448/2005). Pokud je v dovolání současně fakticky uplatněn (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu