ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.682.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 682/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce a) R. S., a b) H. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 16 C 92/2004, o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. července 2008, č. j. 57 Co 53/2008-323, ve znění opravného usnesení ze dne 7. července 2008, č. j. 57 Co 53/2008 - 331, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s .ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 7. 2008, č. j. 57 Co 53/2008-323, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2008, č. j. 57 Co 53/2008-331, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 28. 11. 2006, č. j. 16 C 92/2004-259, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 14. 5. 2007, č. j. 16 C 92/2004-292, a usnesením ze dne 27. 11. 2007, č. j. 16 C 92/2004-312, ve výrocích o věci samé, zatímco ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jej změnil, a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Mají za to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jejich argumentací, že „nezaplacení kupní ceny je jedním z důkazů toho, že smlouvy nebyly myšleny vážně, neboť účastníci smlouvy neměli v úmyslu vlastnictví k nemovitostem převádět a ani platit kupní cenu“. Podle jejich názoru soud prvního stupně sice navržené důkazy provedl, nezabýval se však jejich hodnocením a stejně postupoval i soud odvolací. Výpověď svědkyně R., která popisovala okolnosti uzavření předmětných smluv, nepovažují (na rozdíl od soudů obou stupňů) za věrohodnou; pokud by tato výpověď byla pravdivá, pak „písemný obsah kupních smluv neodpovídal obsahu vůle účastníků obou smluv, a to v podstatné její náležitosti, jíž je kupní cena a její určitost“. Namítají, že „projev vůle (zdánlivé vůle), tedy text smluv z 2. 2. 2001, neodpovídá skutečné vůli, tedy tomu, na čem se účastníci domluvili“ a že „provedené důkazy v tomto směru nebyly hodnoceny ani jedním ze soudů, resp. žádný z rozsudků toto hodnocení neobsahuje“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k „novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby podání žalobců, které nesplňuje zákonem požadované náležitosti dovolání, bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelé žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezili. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé,
že dovolatelé ve skutečnosti nenapadají právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Námitky dovolatelů, pokud se týkají otázek skutkových, včetně hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, ročník 2002, pod C 1164).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit společně
a nerozdílně k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu