ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.712.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 712/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 76/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, č. j. 26 Co 603/2003-118, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.735,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2000 (poté, co byla částečně vzata zpět a řízení bylo v rozsahu zpětvzetí žaloby zastaveno) zaplacení částky 85.000,- Kč. Uvedl, že s žalovaným, který byl jeho zaměstnancem a po dobu své funkce používal osobní automobil Š. pro služební účely, byl dohodnut, že mu tento automobil prodá, a to za kupní cenu ve výši 85.000,- Kč. K vlastnímu uzavření kupní smlouvy však již nedošlo, žalovaný přesto auto užíval a nebyl ochoten je vrátit. Žalobce proto požadoval vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé ceny předmětného vozidla. Žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní kupní smlouvy ohledně předmětného vozidla, když kupní cena byla sjednána částkou 80.000,- Kč a tato kupní cena byla žalobci také zaplacena.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. října 2002, č. j. 43 C 76/2000-69, zavázal žalovaného zaplatit žalobci J. J. 85.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 1. 4. 2000 do zaplacení a náklady řízení ve výši 17.625,- Kč (výrok I.). Ve vztahu žalovaného k žalobci J., s.r.o., návrh na zaplacení částky 85.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 1. 4. 2000 do zaplacení zamítl (výrok II.). Žalobce J., s.r.o., zavázal zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 16.263,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci se nedohodli na obsahu kupní smlouvy, na základě které by došlo k převodu vlastnictví předmětného automobilu z žalobce na žalovaného. Provedenými důkazy žalovaný neprokázal, že z jeho strany došlo k úhradě částky 85.000,- Kč. Ze svědeckých výpovědí svědků J. M. a J. M. vyplynulo, že J. M., teta žalovaného, mu půjčila částku 80.000,- Kč. Oba svědci také potvrdili, že žalovaný předal tyto peníze žalobci. Soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil jako nevěrohodné, když musel brát zřetel na to, že se jedná o příbuzné žalovaného. Věrohodnost svědkyně J. M. pak byla dle soudu prvního stupně snížena i tím, že ačkoli dle jejího tvrzení před jednáním s žalovaným nemluvila a s nikým o věci nehovořila, u jednání soudu předložila doklad o výběru peněz z účtu, který navíc dala zástupci žalovaného, jenž měl tento doklad při jednání k dispozici. Soud prvního stupně zároveň poukázal i na rozpory ve výpovědi svědků, když dle výpovědi svědkyně M. syn kuchyní, kde mělo dojít k předání peněz, pouze procházel, svědek M. oproti tomu uvedl, že viděl celou transakci a po celou dobu v kuchyni byl. Svědkyně M. pak uvedla,
že o půjčku byla požádána v roce 1999 s tím, že v létě došlo k zapůjčení peněz. Pokud však mělo dojít dle tvrzení žalovaného k zaplacení před přepisem vozidla ze dne 21. 5. 1999, nemohlo dle názoru soudu prvního stupně k zapůjčení peněz dojít až v létě. Žalovaný žalobci vozidlo nevrátil a prodal je další osobě. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba je důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že v části, jíž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci J. J. částku 5.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 1. 4. 2000 do zaplacení, rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, když žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět; žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci J. J. částku 80.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 1. 4. 2000 do zaplacení, zamítl a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20.650,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalobci J. J. povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.284,50 Kč (výrok II.).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výslechem svědků J. M. a J. M. a doplnil výslechem svědkyně T. M., manželky žalovaného, dospěl shodně se soudem prvního stupně ke skutkovému závěru, že mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného osobního vozidla a že nebyly zpochybněny ani závěry soudu prvního stupně, že žalovaný předmětný osobní automobil užíval a žalobci jej nevrátil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný prokázal předání částky 80.000,- Kč žalobci. Svědecké výpovědi J. M. a J. M., které potvrdily, že svědkyně J. M. půjčila žalovanému 80.000,- Kč a že žalovaný předal tyto peníze žalobci, odvolací soud považoval za věrohodné. Vycházel z úvahy,
že skutečnost, že se jedná o příbuzné žalovaného sama o sobě ještě automaticky nezpochybňuje věrohodnost svědků. Poukazuje-li soud prvního stupně na to, že svědkyně J. M. dala k dispozici doklad o výběru peněz zástupci žalovaného a přitom ve své výpovědi uvedla, že před jednáním s žalovaným nemluvila, s nikým nehovořila, je třeba uvést, že tato svědkyně v úvodu své výpovědi uvedla, že ví, že předmětem sporu jsou peníze, které půjčila žalovanému. Dobu, kdy měly být peníze půjčeny pak svědkyně specifikovala tak, že o půjčku byla požádána někdy koncem dubna, asi v roce 1999 s tím, že jí žalovaný říkal, že peníze potřebuje během týdne. O půjčení peněz v létě mluvil svědek J. M. (nikoli svědkyně J. M.), který uvedl, že přesně neví, kdy k půjčení peněz došlo s tím, že si myslí, že to bylo v létě. Pokud odvolací soud hodnotil výpovědi svědků J. M. a J. M. i s přihlédnutím ke způsobu, jakým soudu sdělovali zjišťované skutečnosti, a k jejich chování při výpovědi, přihlédl k tomu, že jejich vystupování bylo jisté, výpovědi přesvědčivé, byť jejich vypovídací hodnota byla přirozeně snížena dobou, která uplynula od událostí jimi popisovanými.
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. a §588 obč. zák. a dovodil, že ponechal-li si žalovaný bez právního důvodu předmětný osobní automobil, pak se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Pokud si zároveň žalobce ponechal (v omylu, že jde o kupní cenu) žalovaným poskytnutou částku 80.000,- Kč, pak i jemu vzniklo bezdůvodné obohacení. Povinností obou stran bylo si vzájemně bezdůvodné obohacení vydat, neboť důvod pro jeho přijetí nebyl od počátku dán. Nastal-li však následně stav, kdy vydání vozidla žalovaným nebylo dobře možné (neboť žalovaný auto „prodal“), potom přicházelo z jeho strany v úvahu jen poskytnutí peněžité náhrady. Tuto povinnost však žalovaný fakticky splnil tím, že žalobci zaplatil částku 80.000,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že na straně žalobce nelze tudíž dovodit oprávněnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 80.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Zejména namítá neurčitost a rozpornost výpovědí svědků, kteří měli potvrdit předání žalovaným částky 80.000,- Kč žalobci. Svědci osvědčili, že žalovaný v bydlišti své tety předal žalobci nějaký balíček peněz, aniž došlo k jeho přepočítání. Odvolací soud ponechal bez povšimnutí, že svědek J. M. ve své první výpovědi tvrdil, že žalovaný peníze přepočítával, v druhé výpovědi tvrdil, že neví kdo peníze přepočítával, a kolik na stole leželo peněz. Je nevěrohodné, že by si žalovaný při své pečlivosti nenechal vystavit při převzetí peněz kvitanci. Výpověď svědkyně J. M. je také v rozporu s výpovědí svědka J. M., který uváděl, že nepotřeboval v době, kdy měla být zaplacena cena auta, žádné peníze na stavbu rodinného domu a naproti tomu svědkyně J. M. tvrdila opak s tím, že to mělo být důvodem pro výběr peněz, který u soudu dokládala. Odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že svědkyně J. M. byla nepochybně informována žalovaným o tom, o čem má vypovídat, když bez vyzvání soudu předložila prostřednictvím zástupce žalovaného doklad o výběru částky, kterou měla půjčit žalovanému. Odvolací soud nezhodnotil ve výpovědi žalovaného rozpor, kdy již před tím, než přijel ke svědkyni M., měl dát žalobci 8.000,- Kč, což by znamenalo, že kupní cena měla být 88.000,- Kč a nikoli 80.000,- Kč, jak tvrdil žalovaný. Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o. s. ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který tedy není dán.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1 bod. 4, §10 odst. 3, a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 10.450,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19% DPH v částce 1.985,50 Kč. Celkovou částku 12.735,50 Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu