ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.971.2009.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Zemědělskému družstvu Z. v likvidaci, a 2) Zemědělské společnosti Z. a.s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k movitým věcem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 114/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2008, č.j. 13 Co 50/2007-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2008, č.j. 13 Co 50/2007-67, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. října 2006, č.j. 5 C 114/2006-52, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 19. října 2006, č.j. 5 C 114/2006-52, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že 1) žalovaný je vlastníkem v žalobním petitu specifikovaných movitých věcí, a dále rozhodl
o nákladech tohoto řízení. Okresní soud tuto žalobu zamítl z toho důvodu, že v daném případě nebyl na straně žalobce shledán naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby. Ohledně podmínky naléhavého právního zájmu na určení daného právního vztahu okresní soud předně odkázal na obecně v judikatuře sdílené právní závěry. Dále – s ohledem i na skutkové zjištění čerpané „z prohlášení vkladatele ze dne 22.12. 2000“ – zdůraznil, že „s jistotou lze mít za to, že i v případě úspěšnosti určovací žaloby by se žalobcovo postavení nijak nezměnilo, neboť by i nadále trvala jeho povinnost uplatnit své pohledávky za 1. žalovaným v soudním řízení. Ohrožena je tedy pouze možnost dosáhnout uspokojení pohledávky v případě, bude-li tato 1. žalovaným uznána či žalobci soudem přiznána. To ovšem není důvod k podání určovací žaloby, nýbrž k podání žaloby odpůrčí.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil rozsudek okresního soudu a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu „i kdyby se totiž žalobce úspěšně domohl určení, že sporné movité věci jsou ve vlastnictví 1. žalovaného, nejenom, že by se ničeho nezměnilo na jeho právním postavení (jeho právní postavení by se nezlepšilo), ale navíc by účastníky tohoto řízení čekaly další spory z nároků upravených v zákonech č. 229/1991 Sb. a 42/1992 Sb., ohledně nichž 1. žalovaný tvrdí, že je uspokojil, zatímco žalovaný tvrdí opak.“ Odvolací soud rovněž přisvědčil právnímu názoru okresního soudu, že „právní úkon, kterým 1. žalovaný vložil
do majetku 2. žalované nepeněžitý vklad, jehož předmětem byly stroje a automobily uvedené v žalobním petitu, není právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu §39 obč. zák. a to ani za předpokladu, že by k němu došlo v úmyslu zkrátit žalobce jako věřitele.“
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a uplatňuje v něm – jak se podává z obsahu dovolání – dovolací důvod ve smyslu
§241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval relevantně otázkou neplatnosti právních úkonů převodu movitého a nemovitého majetku 1) žalovaným
na 2) žalovanou. Žalobce má za to, že tyto převody byly učiněny v rozporu s §39 obč. zák., protože byla zvýhodněna jednom jedna skupina oprávněných osob, a to těch, kteří svou pohledávku postoupili na 2) žalovanou. Způsobem, jakým došlo k postoupení těchto pohledávek a následně i k jejich vypořádání vložením movitého a nemovitého majetku 1) žalovaným do 2) žalované, došlo k obcházení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb., kdy byla zvýhodněna jedna skupina oprávněných osob
před druhou, a navíc není najisto postaveno, zda všem postupitelům svědčilo právo pohledávku postoupit. V každém případě byly výše uvedené postupy v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu je žalobce přesvědčen o tom, že jeho žaloba
na předmětném určení je na místě a vytváří pevný rámec pro právní vztahy účastníků sporu. Právní postavení žalobce by se zlepšilo v tom směru, že v případě úspěšných soudních sporů o své pohledávce by měl dlužník z čeho tyto pohledávky uhradit. Naopak, nevyhověním této žalobě, by žalobce v případě úspěšně ukončených sporů neměl být jak uspokojen od svého dlužníka, 1) žalovaného, a nezbylo by mu patrně nic jiného, pokud by tato možnost byla, aby přijal akcie 2) žalované, aby aspoň nějakým způsobem byl uspokojen. V závěru svého dovolání žalobce výslovně zdůrazňuje, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadá i nákladové výroky jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, a v tomto směru předkládá dovolací argumentaci. Ze všech v dovolání uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
1) žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobce (ve stručnosti shrnuto) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci s tím, že žalobce v podaném dovolání nepředestřel žádnou otázku zásadního právního významu, když dovolání směřuje toliko do skutkové stránky věci a na to navazující právní posouzení. Dovolací soud zdůrazňuje, že v úvodu tohoto vyjádření se sice uvádí, že vyjádření podává i 2) žalovaná, avšak z jeho obsahu je zřejmé, že jej podal toliko 1) žalovaný zastoupen svou advokátkou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
(§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobce podanou žalobou domáhá určení, že
1) žalovaný je vlastníkem specifikovaných mobilií, když žalobce od soudní deklarace tohoto vlastnického vztahu odvozuje uspokojení svých tvrzených restitučních a transformačních pohledávek, resp. majetkového podílu, jež má za 1) žalovaným coby povinnou osobou. Žalobce v rámci narační části své žaloby pak vyložil svou právní argumentaci svědčící pro jím učiněný závěr, že popsaný majetkový transfer
z 1) žalovaného na 2) žalovanou je postižen absolutní neplatností.
Odvolací soud sice s odkazem na konstantní judikaturu v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil obecně podmínky, za kterých lze aplikovat ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., avšak při své aplikační úvaze nezohlednil specifika daného případu a nadto pochybil i v tom směru, že ač na straně jedné otázku naléhavého právního zájmu posuzoval z procesního hlediska (správně ve vztahu k postavení žalobce), na druhé straně se zčásti věcí zabýval nepřípustně i meritorně, když dovozoval právní důsledky žalobcem popsaného majetkového transferu a v tomto směru uzavřel, že „právní úkon, kterým 1. žalovaný vložil do majetku 2. žalovaného nepeněžitý vklad, jehož předmětem byly stroje a automobily uvedené v žalobním petitu, není právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu §39 obč. zák..“ Takový závěr by přitom bylo možno učinit pouze v tom případě, byla-li by důvodnost žaloby odvolacím soudem posuzována po věcné stránce (tedy meritorně) a pokud by v řízení zjištěné skutečnosti takový právně kvalifikační závěr umožňovaly soudu učinit, tedy až po (primárně) vyjasněné otázce, zda žalobci vskutku z procesního hlediska svědčil naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby.
V popsané procesní situaci ovšem odvolací soud při posuzování přípustnosti určovací žaloby nesprávně přistoupil k hmotněprávnímu posouzení věci, aniž by v odvolacím řízení provedl jakékoli dokazování, případně aniž by zaznamenal, že okresní soud způsobem kogentně stanoveným v občanském soudním řádu (srov. §129 odst. 1 o.s.ř.) v nalézacím řízení neprovedl žádné dokazování, ačkoliv činil příslušná skutková zjištění, jimiž věc rovněž z hlediska merita věci posoudil (z protokolu
o jednání před okresním soudem ze dne 19.10. 2006 na č.l. 48 verte není totiž z formulace „Sděluje se stručný obsah č.l. 6, 7, 8, 22-37“ zřejmé, že bylo přistoupeno k dosazování způsobem, kdy samosoudce k důkazu sdělil obsah listin žurnalizovaných na označených listech nalézacího spisu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, v němž se mj. uvádí, že v protokolu o jednání je třeba vždy uvést, jakou listinou byl proveden důkaz a jakým způsobem byl důkaz proveden, tj. zda byla listina nebo její část přečtena nebo zda byl sdělen obsah listiny).
Odvolací soud tedy pochybil v tom základním směru, že se nezabýval předpokladem úspěšnosti předmětné určovací žaloby z pohledu postavení žalobce výhradně z procesního hlediska. Pokud totiž žalobce v narační části žaloby tvrdil, že „má vůči 1. žalovanému řadu pohledávek, které uplatňuje v soudních řízeních“, přičemž „o jedné další pohledávce probíhá již exekuční řízení pod sp. zn. 15 E 343/2000“, či dále uváděl, že tvrzený majetkový transfer z 1) žalovaného
na 2) žalovanou je postižen absolutní neplatností, v důsledku čehož žalobce dovozuje, že 1) žalovaný je stále vlastníkem předmětného nemovitého majetku, z jehož části žalobce požaduje pokrytí svých tvrzených pohledávek, pak v dané fázi bylo povinností odvolacího soudu se těmito okolnostmi zabývat výhradně z procesního hlediska, tj.
ve vztahu k posouzení, zda takto žalobcem sledovaná soudní deklarace vlastnického vztahu 1) žalovaného k majetku zaručuje lepší právní postavení žalobce či nikoliv. Přitom posouzení, zda v daném případě žalobcem použitá právní argumentace ústící v závěr o neplatnosti předmětného majetkového transferu (zde je třeba zdůraznit, že v dané věci odvolací soud se příp. aplikací norem obchodního práva nezabýval), je právně (i)relevantní, z povahy věci mělo být odsunuto až do okamžiku meritorního posuzování věci, neboť zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Je tomu tak z toho důvodu, že takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem
o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí (rozsudek) a věc vrátil Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Nad rámec tohoto odůvodnění považuje Nejvyšší soud za vhodné (z hlediska již shora vyloženého požadavku verifikovat naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení vlastnického vztahu) odkázat např. na jeho rozsudek ze dne
19. července 2005, sp. zn. 28 Cdo 1137/2005, v němž bylo judikováno, že „pokud žalovaný nemá žádný majetek a vstupuje do likvidace, je právo žalobců na uspokojení jejich nároků zřejmě ohroženo, a existuje jistě nejistota o tom, zda jej v řízení o výkon rozhodnutí bude vůbec možno uspokojit. Za této situace nelze než dojít k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na tom, aby soud zjistil, zda převod značného majetku, který prvý žalovaný uskutečnil, je platný či nikoli. V případě, kdy by dospěl k závěru, že převod byl absolutně neplatný, by totiž byly obnoveny právní vztahy, jež existovaly před takovým absolutně neplatným převodem a nároky žalobců by mohly být z tohoto majetku uspokojeny.“
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu