ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1002.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1002/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně T. a.s., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti žalované N. H. a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, o 300 957 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 82/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2007, č. j. 4 Cmo 289/2007-143, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2007, č. j. 4 Cmo 289/2007-143, v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho druhém bodu výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 150 478,50 Kč, a dále ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení mezi účastníky, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007, č. j. 18 Cm 82/2002-119, ve druhém bodu výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 150 478,50 Kč a v části prvního bodu výroku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků řízení potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007, č. j. 18 Cm 82/2002-119, jednak v části prvního bodu výroku, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 150 478,50 Kč, a dále ve druhém bodu výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu 150 478,50 Kč (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části prvního bodu výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy všech stupňů 181 296,18 Kč (výrok II.). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu léčiv a zdravotnického materiálu poté, kdy Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 32 Odo 701/2005-72, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2005, č. j. 4 Cmo 36/2004-55, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 18 Cm 82/2002-34, a věc vrátil se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal právní posouzení věci neúplným a tudíž i nesprávným, jestliže odvolací soud učinil závěr o neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu, že na straně kupujícího byl označen někdo, kdo neměl způsobilost k právním úkonům, aniž se pokusil neurčitost v označení účastníka smlouvy odstranit jeho výkladem za použití výkladových pravidel projevu vůle obsažených v §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Rovněž tak závěr odvolacího soudu, že z uvedené smlouvy (kterou hodnotil jako „jakousi rámcovou smlouvu“) nemohla účastníkům vzniknout žádná práva a povinnosti pro absenci konkrétních ujednání o množství a druhu zboží, není správný, jelikož tzv. rámcové smlouvy, uzavírané v režimu §269 odst. 2 obch. zák., jsou v obchodním styku účastníky běžně používány a mohou upravovat řadu práv a povinností včetně ujednání o smluvní pokutě, zajišťující splnění povinnosti stanovené například v následné kupní smlouvě.
Soud prvního stupně dospěl na základě doplněného dokazování k závěru, že mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované byla uzavřena rámcová kupní smlouva, v níž si smluvní strany sjednaly pro případ pozdní úhrady faktur smluvní pokutu ve výši 0,1 % za prodlení 1 až 15 dnů, která se v návaznosti na délku prodlení zvyšovala až na 3 % za kalendářní den při prodlení 91 a více dnů. Žalovaná pak v souladu s touto smlouvou objednávala sjednané zboží, jehož převzetí nezpochybnila, a žalobkyně vyúčtovala kupní ceny dodaného zboží fakturami, které žalovaná uhradila se zpožděním. Žalobkyně proto podle názoru soudu prvního stupně oprávněně vyúčtovala sjednanou smluvní pokutu za prodlení s platbami předmětných faktur a domáhá se její úhrady. S ohledem na zjištěné skutečnosti v průběhu dokazování se soud zabýval dále otázkou přiměřenosti či nepřiměřenosti smluvní pokuty. Pakliže žalobkyně netvrdila, že jí žalovaná porušením povinnosti způsobila škodu, soud při úvahách o snížení smluvní pokuty uvedl, že nebyl limitován případnou výší škody a přihlédl zejména k hodnotě a významu zajišťované skutečnosti. Smluvní pokuta sice nedosahuje hodnoty zajišťované částky, byla však uplatněna za pozdní úhradu faktur za dodávku léčiv a zdravotnického materiálu, ze kterých na základě dohody o narovnání žalovaná zaplatila úrok z prodlení v dohodnuté výši 470 000 Kč, čímž měla za to, že vůči žalobkyni vyrovnala všechny závazky. Podle odůvodnění rozhodnutí soud rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyni pozdní úhradou škoda nevznikla a že pozdní úhrada byla fakticky způsobena opožděnými platbami zdravotních pojišťoven. Soud prvního stupně proto shledal důvody pro aplikaci §301 obch. zák. a nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil o 50 %. Tomu odpovídá jeho závěr, že žalobkyni přiznal nárok na smluvní pokutu ve výši 150 478,50 Kč, což je podle jeho názoru přiměřená částka s ohledem na hodnotu a význam zajišťované povinnosti, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Podle odvolacího soudu skutková zjištění, na základě nichž soud prvního stupně dospěl k závěru o uzavření rámcové kupní smlouvy, zcela korespondují s obsahem jednotlivých důkazů, a proto má námitky žalované v tomto směru za nedůvodné. K výtce obou účastníků řízení, dožadujících se posouzení věci podle práva občanského, uvedl, že ji není oprávněn přezkoumávat, jelikož soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu, podle něhož jde mezi účastníky o obchodní závazkový vztah podle §269 odst. 2 obch. zák.
Brojila-li žalobkyně proti užití moderačního práva soudem prvního stupně, odvolací soud se ztotožnil s jejími námitkami potud, pokud soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyni škoda nevznikla; otázka výše škody je totiž významná jen jako limit pro případné snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, nemůže však k tomu být přihlíženo při řešení otázky, zda smluvní pokutu moderovat či nikoliv. Rovněž tak přisvědčil žalobkyni, že v případě konstatování soudu prvního stupně o způsobení pozdní úhrady opožděnými platbami zdravotních pojišťoven jde o pouhou spekulaci, jelikož tato jeho úvaha není podložena konkrétními zjištěními z provedených důkazů. Skutečnost, že žalovaná zaplatila žalobkyni úrok z prodlení ve výši 470 000 Kč, však není (oproti názoru žalobkyně) podle odvolacího soudu bez významu, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 62/2004) je nutno ve smyslu §301 obch. zák. přihlédnout i k výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti. Postupoval-li proto soud prvního stupně tak, že kromě hodnoty a výše zajišťované povinnosti přihlédl i k výši úroků z prodlení zaplacených žalovanou žalobkyni, uplatnil podle odvolacího soudu správná kritéria při posouzení otázky, zda je důvod pro moderaci nárokované smluvní pokuty dán.
Rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a dále ve třetím výroku o nákladech odvolacího řízení napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Napadené rozhodnutí je dle názoru dovolatelky naprosto průlomové a má ve věci zásadní právní význam, a to vzhledem k častému užívání institutu smluvní pokuty a její následné moderaci. Dovolatelka pokládá za významné, aby dovolací soud zejména alespoň v hrubých rysech sjednotil pravidla, eventuálně okolnosti, které soudy opravňují k moderaci smluvní pokuty. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ač správně a v souladu se zákonem vyložil rámcovou kupní smlouvu č. 00358-93 ze dne 3. června 1993 jako platný právní úkon, a to včetně sankčního ujednání o smluvní pokutě, právně (stejně jako soud prvního stupně) pochybil, jestliže využil moderačního oprávnění soudu a vyúčtovanou smluvní pokutu snížil, ačkoli pro takový postup neměl žádný relevantní důvod. V této souvislosti namítá, že soudy tento svůj závěr dostatečně neodůvodnily – soud prvního stupně nijak nespecifikoval, které konkrétní okolnosti ho vedly k názoru o vysoké nepřiměřenosti smluvní pokuty, a odvolací soud ponechal obecné odůvodnění moderace soudem prvního stupně přes námitky žalobkyně bez povšimnutí. Skutečnost, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že jí žalovaná porušením povinnosti způsobila škodu, nemůže být podle dovolatelky důvodem pro moderaci smluvní pokuty soudem, jelikož tvrzení či prokázání vzniku škody v důsledku porušení povinnosti ze strany žalované není zákonnou podmínkou pro vznik nároku žalobkyně na smluvní pokutu či pro přiznání tohoto nároku soudem. Dovolatelka dále poukazuje na to, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dostatečně konkrétně specifikovala, že špatná platební morálka ze strany žalované vedla až k ukončení velkodistribuce léčiv a zdravotnického materiálu ze strany žalobkyně; přesto však soudy obou stupňů vycházely podle odůvodnění svých rozhodnutí při řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty z toho, že žalobkyně netvrdila, že by jí žalovaná porušením povinnosti způsobila škodu. To však neodpovídá skutečnosti, uvedla-li, že s ohledem na množství obchodních partnerů není schopna vyčíslit konkrétní a přesnou škodu, která jí v důsledku prodlení žalované s platbami vznikla; to není totéž ani podle odvolacího soudu, který přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyni skutečně škoda vznikla. Dovolatelka pokládá přiznání smluvní pokuty ve výši 300 957 Kč za zcela adekvátní nepříznivé situaci, do níž se platební nekázní žalované dostala (nutnost ukončit velkodistribuci léčiv a zdravotnického materiálu a žádat banky o nové úvěry). Rovněž tak nesouhlasí s odvolacím soudem, spojil-li možnost moderace smluvní pokuty se zaplacením jisté části úroku z prodlení žalovanou žalobkyni.
Podle názoru dovolatelky nebyla uplatněná smluvní pokuta nepřiměřená s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a důvod pro její moderaci nebyl naplněn. V této souvislosti poukázala i na tu skutečnost, že v řízení uplatnila vůči žalované nárok na smluvní pokutu v nejnižší možné sjednané výši 0,1 % z fakturované částky za kalendářní den prodlení, ačkoli jí podle smlouvy vznikl nárok na smluvní pokutu v mnohonásobně větším rozsahu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu, resp. soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná oponuje názoru žalobkyně, staví-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na potřebě řešit problematiku moderace smluvní pokuty, jelikož tato otázka byla judikaturou Nejvyššího soudu již vyřešena. Podle žalované odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav a rozhodl v rozporu s hmotným právem, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav obchodní zákoník, ačkoli měl věc posoudit podle předpisů práva občanského. Podle žalované nebylo uzavření smlouvy mezi účastníky prokázáno. Kromě toho soudům obou stupňů vytýká, že se vůbec nezabývaly obsahem smlouvy, a zejména otázkou výše sjednané smluvní pokuty; podle jejího názoru je ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě neplatné, neboť její sjednaná výše je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná svou platební nekázní způsobovala škodu a žalobkyně byla nakonec nucena ukončit velkodistribuci léčiv a zdravotnického materiálu, označuje za účelové a spekulativní. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil).
Dovolací soud však shledává dovolání přípustným (a potud má napadené rozhodnutí za zásadně právně významné) podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. v otázce posouzení nepřiměřené výše smluvní pokuty podle §301 obch. zák., kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je Nejvyšší soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o důvodu k moderaci smluvní pokuty, kterou žalobkyně vyúčtovala žalované ve výši 300 957 Kč za opožděnou úhradu faktur.
Podle ustanovení §301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud prvního stupně odůvodnil použití moderačního práva podle §301 obch. zák. těmito třemi skutečnostmi:
a) absencí vzniku škody na straně žalobkyně porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou,
b) dále tím, že žalobkyně obdržela od žalované platbu úroku z prodlení za prodlení se splněním zajištěné povinnosti,
c) zjištěním, že prodlení žalované bylo způsobeno opožděnými platbami zdravotních pojišťoven.
Uvedl-li soud prvního stupně v rozsudku, že přihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, pak o hodnotě a významu takové povinnosti ničeho neuvádí a ani jimi výši smluvní pokuty či rozsah jejího snížení nepoměřuje.
Odvolací soud postupoval správně, vyloučil-li z úvahy o nepřiměřené výši smluvní pokuty důvody shora ad a) a c). Zbývá tak důvod b), na němž odvolací soud založil závěr o nepřiměřené výši smluvní pokuty, když v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 62/2004. Takové posouzení otázky nepřiměřené výše smluvní pokuty je však nedostatečné a neúplné, a proto nesprávné.
Je nepochybné, že v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou mohou vzniknout oprávněnému vedle práva na smluvní pokutu i další majetková práva, jako například právo na náhradu škody a právo na úroky z prodlení. Též k těmto právům, vzniklým z porušení téže povinnosti, soud při použití moderačního oprávnění přihlédne (v tomto smyslu je odkaz odvolacího soudu na shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu správný), nemůže však použití moderačního oprávnění založit pouze na výši vzniklé škody nebo pouze na výši (byť uhrazeného) úroku z prodlení (jak tomu bylo v této věci), aniž by výši smluvní pokuty též poměřoval hodnotou a významem zajišťované povinnosti. Hodnotou a významem zajišťované povinnosti, jak již bylo výše uvedeno, se však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval a závěr o nepřiměřené výši smluvní pokuty těmito skutečnostmi nezdůvodnil. Za této situace nemůže závěr o moderaci smluvní pokuty soudem podle §301 obch. zák. obstát. Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn dovolatelkou důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném prvním výroku v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho druhém bodu výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 150 478,50 Kč (včetně druhého a třetího výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů), zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v rozsahu druhého bodu výroku (včetně prvního bodu výroku v části obsahující závislý výrok o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu