ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1195.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1195/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně M. P. – S. s.r.o., zastoupené JUDr. F. Š., advokátem, proti žalované T. I. a.s., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, o 326 897 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 921/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 4 Cmo 122/2008-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. F. Š.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č. j. 32 Cdo 3764/2007-79, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 14. února 2007, č. j. 4 Cmo 108/2006-54, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 921/2005-38, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 326 897 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelkou předestřená triviální otázka, zda platnost dohody o narovnání, uzavřené mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, lze poměřovat ustanoveními §37 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), není otázkou zásadně právně významnou. Je tomu tak proto, že její řešení dává přímo právní předpis, konkrétně ustanovení §1 odst. 2 ve spojení s §267 obchodního zákoníku. Zásadní právní význam napadeného rozsudku a tím i přípustnost dovolání nemůže přivodit ani otázka dovolatelkou tvrzeného nedostatku svobodné vůle při uzavírání dohody o narovnání, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a ani založit nemohl, neboť skutková tvrzení dovolatelky nebyla způsobilá takový závěr o její nesvobodné vůli a tím i neplatnosti právního úkonu dle §37 odst. 1 obč. zák. učinit. Ani otázku vzdání se nároku dovolatelky (žalované) na smluvní pokutu v dohodě o narovnání, do níž dovolatelka rovněž soustředila své námitky, neřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, přičemž dovolatelčina formulace této otázky svědčí o jejím nepochopení institutu narovnání podle §585 a násl. obč. zák. Dohodou o narovnání sporných nebo pochybných práv totiž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen závazkem novým, vyplývajícím z narovnání; proto je pojmově vyloučeno, aby se účastník tímto právním úkonem současně nepřípustně vzdal svých práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout (srov. §574 odst. 2 obč. zák.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 10. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu