ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1819.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1819/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně F. T. B. V., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti žalovaným 1) Ing. Z. K., CSc., zastoupené JUDr. R. J., advokátem, 2) J. F., zastoupenému JUDr. L. L., advokátkou, 3) Ing. J. K., CSc., 4) Ing. J. P., 5) doc. Ing. M. K., CSc., a 6) Ing. J. Š., třetí, čtvrtý, pátý a šestý žalovaní zastoupeni JUDr. R. J., advokátem, o zaplacení částky 32,565.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 227/2003, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2006, č. j. 17 Co 378/2005-593, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č. j. 11 C 227/2003-417, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. března 2005, č. j. 11 C 227/2003-423, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 3,256.500,- Kč, druhému žalovanému uložil zaplatit částku 15,434.685,- Kč, třetímu žalovanému částku 3,256.500,- Kč, čtvrtému žalovanému částku 3,256.500,-Kč, pátému žalovanému částku 6,448.250,- Kč a šestému žalovanému částku 734.925,- Kč, s tím, že plněním žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dlužníka H., s. r. o. v likvidaci, dle vykonatelného notářského zápisu NZ 58/97, N 65/97 z 28. února 1997, a naopak (výrok I.), co do částky 177.640,- Kč řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání všech žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., jíž byla uložena povinnost první, druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovaným plnit žalobkyni a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), co do povinnosti třetího žalovaného plnit žalobkyni rozsudek potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že Č. s., a. s. (dále jen „spořitelna“) poskytla společnosti H., s. r. o. (dále jen „dlužník“) na základě smluv o úvěru ze 17. dubna 1996, ve znění dodatků z 30. dubna 1996 (ve znění dodatků) a z 19. září 1996 (dále též jen „smlouvy o úvěru“) peněžní prostředky v celkové výši 32,565.000,- Kč. Dlužník závazky ze smluv o úvěru nesplnil. V notářském zápise z 28. února 1997, sp. zn. NZ 58/97, N 65/97 sepsaném JUDr. I. P., notářkou v J., dlužník závazky ze smluv o úvěru ve výši 31,755.070,60 Kč uznal. Následně dlužník uznal své závazky ze smluv o úvěru 30. května 2002 ve výši 20,090.433,93 Kč, 36,297.617,46 Kč a 15,986,747,17 Kč. Žalovaní se za závazek dlužníka zaručili prohlášeními o ručitelském závazku, konkrétně třetí žalovaný se prohlášeními o ručitelském závazku z 30. dubna 1996 a z 26. září 1996 (dále jen „ručitelská prohlášení) zavázal, že uspokojí věřitele do výše 2,500.000,- Kč, jestliže dlužník nesplní své závazky z první a druhé smlouvy o úvěru, a do výše 756.500,- Kč, nesplní-li závazky ze třetí smlouvy o úvěru. Smlouvami o postoupení pohledávek přešla pohledávka na žalobkyni. Třetí žalovaný ručitelský závazek nesplnil.
Neakceptoval výhradu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně odůvodněnou tvrzením, že smlouva o postoupení pohledávek z 30. listopadu 1999 uzavřená mezi spořitelnou a K. b. P., s. p. ú. je neplatná, protože postrádá zákonem vyžadovaný souhlas vlády České republiky s tím, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek byla sjednána v souladu s usnesením vlády České republiky č. 1178 z 8. listopadu 1999 a s rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek z 26. listopadu 1999. Souhlas vlády tak udělen byl. Stejně tak považoval za platnou smlouvu o postoupení pohledávek z 5. listopadu 2002 uzavřenou mezi Českou konsolidační agenturou a společností E. G., a. s. s tím, že není třeba, aby se souhlas ministerstva (rozuměj Ministerstva financí) před postoupením pohledávky dostal v písemné formě do dispozice toho, kdo jej vyžadoval; stačí, byl-li souhlas udělen a tato skutečnost byla prokázána.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku neplatnosti uznání závazků ze smluv o úvěru likvidátorem dlužníka z 20. května 2002 a s tím související námitku promlčení vznesenou třetím žalovaným. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uznání závazků likvidátor učinil v souladu s ustanovením §72 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Zdůraznil, že výčet oprávnění likvidátora obsažený v tomto ustanovení je demonstrativní, nikoli taxativní, jak se domnívá třetí žalovaný. Likvidátor činí všechny úkony potřebné k naplnění účelu likvidace a k takovým úkonům - pokračoval odvolací soud - patří i uznání závazků, má-li likvidátor plnit závazky společnosti a může-li uzavírat dohody o změně závazků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nadále trvá na námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi spořitelnou a K. b. P., s. p. ú. a následně mezi Českou konsolidační agenturou a společností E. G., a. s.
Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o platnosti uznání závazku likvidátorem dlužníka. Tento úkon likvidátora považuje za překročení oprávnění vymezených ustanoveními §74 odst. 1 a §75 odst.1, resp. §72 odst. 1 obch. zák., jehož výčet je taxativní, a zdůrazňuje, že nešlo o úkon směřující k likvidaci společnosti. Odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s výsledky dokazování k nedostatku vážnosti vůle likvidátora při podpisu uznání závazku. Zdůrazňuje, že likvidátor „vysvětlil“, že podpisem sledoval pouze účetní odsouhlasení pohledávek a závazků dlužníka a nebyly mu známy účinky takového „vyjádření“.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl ke změnám, k nimž došlo ve společnosti dlužníka, a které nebyly „promítnuty“ do smluv o úvěru a především nebyly navíc ani provedeny v souladu se zákonem. Konkrétně namítá, že zápisy v obchodním rejstříku neodpovídaly skutečnosti. Soudy nižších stupňů pochybily, pokud neprovedly důkaz rejstříkovým spisem k objasnění postavení likvidátora a toho, zda jeho ustavení do funkce bylo provedeno v souladu se zákonem.
Dovolatel s odkazem na ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. dále namítá, že žalobkyně neprokázala, že by dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené lhůtě poté, co k tomu byl věřitelem písemně vyzván a žalobkyně ani nepředložila žádná skutková tvrzení, z nichž by se dalo dovodit, že dlužník svůj závazek nesplní. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly dostatečně s námitkami týkajícími se akcesority ručitelského závazku, když nezkoumaly, jakým způsobem probíhá exekuce vedená na dlužníka k vymožení téže sporné pohledávky.
Konečně se dovolatel domnívá, že postup spořitelny (a následně i žalobkyně) byl v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, nedodržely-li slib daný na jednání valné hromady dlužníka dne 28. května 1997 týkající se „vyvázání“ ručitelských závazků. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, týkající se neprovedení důkazu rejstříkovým spisem k objasnění, zda jmenování likvidátora bylo provedeno v souladu se zákonem a ke zjištění změn, k nimž došlo ve společnosti dlužníka, a důkazů ke zjištění výsledku exekuce vedené na dlužníka, neboť jde o námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tvrzená vada nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že žalobkyně neprokázala, že dlužník byl vyzván k plnění, případně, že této výzvy nebylo třeba, protože jde o námitku nesprávných a neúplných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., kterou dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici.
Právní otázka, zda smlouvy o postoupení pohledávek jsou (ne)platné s ohledem na (ne)udělení souhlasu vlády, resp. Ministerstva financí, a zda žalobkyně má aktivní věcnou legitimaci, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Jde o otázku konkrétního posouzení v individuální věci, závislého na konkrétních skutkových zjištěních soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem jako platných smluv o postoupení pohledávek přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §524 občanského zákoníku).
Dovolací námitky, jimiž jsou zpochybněny závěry odvolacího soudu, že likvidátor dlužníka písemně 20. května 2002 uznal závazky ze smluv o úvěru, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zásadně právně významným, protože jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam jen pro projednávanou věc. Závěr odvolacího soudu, že jde o uznání závazku, k němuž byl likvidátor oprávněn, není v rozporu s hmotným právem (ustanoveními §323 odst. 1 a §72 odst. 1 obch. zák.), neboť má-li likvidátor podle posledně citovaného ustanovení plnit závazky společnosti, je nepochybně oprávněn závazky společnosti i uznat.
Jelikož dovolání třetího žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, a celkem činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu