ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2194.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2194/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného Mgr. P. M., advokátem, proti žalovanému P. K., o zaplacení 1,423.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 81/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2006, č.j. 5 Cmo 255/2005-134, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2006, č. j. 5 Cmo 255/2005-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. března 2005, č.j. 7 Cm 81/2000-76, rozhodl v předmětné věci, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 548.766,- Kč (výrok I.), ohledně částky 874.306,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 18.176,50 Kč (výrok III.).
Předmětem řízení byl nárok na úroky z prodlení v denní sazbě 0,05 % z dlužného nedoplatku kupní ceny ve výši 18,602.247,- Kč za dobu prodlení od 1. 1. 1998 do 2. 6. 1998, na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 2. 4. 1997, když žalobce od smlouvy odstoupil dne 2. 6. 1998 pro nezaplacení (převážné části) kupní ceny, splatné ke dni 31. 12. 1997.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má právo na úroky z prodlení za dobu od 1. 1. 1998 do 28. 2. 1998, protože žalovaný nezaplatil dohodnutou splátku kupní ceny, ta se stala zcela splatnou 31. 12. 1997 a přiměřená lhůta k odstoupení od smlouvy je doba dvou měsíců.
Námitku žalovaného, že ujednání ohledně úroku z prodlení je neurčité, soud považoval za nedůvodnou s tím, že smluvní ujednání o povinnosti platit úrok z prodlení je určité, takže žalovaný byl povinen zaplatit úrok z celé zbývající části kupní ceny, neuhrazené do 31. 12. kalendářního roku, ve kterém došlo k prodlení. Pasivní věcná legitimace žalovaného je dána, neboť jde o osobní dluh žalovaného ze smlouvy o prodeji podniku, který nepřešel na společnost D. a. s. na základě (pozdější) smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998.
Soud shledal ve smyslu ustanovení §265 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) důvodnou námitku žalovaného, že žalobce dobře věděl (minimálně od 1. 7. 1997, kdy mu byl doručen dopis žalovaného ve věci odstoupení od smlouvy), že žalovaný neměl zájem na plnění smlouvy o prodeji podniku se žalobcem. Situace, kdy žalobce mohl dne 1. 1. 1998 od smlouvy odstoupit a učinil tak až dne 2. 6. 1998, se soudu jevila jako prodlužování lhůty k odstoupení a tudíž jako šikanózní výkon sjednaného práva žalobce na úroky z prodlení v neprospěch žalovaného. Soud měl za to, že dvouměsíční lhůta od splatnosti nedoplatku kupní ceny je dostatečně dlouhou dobou, v níž si žalobce mohl prověřit ve svém účetnictví případnou platbu žalovaného a mohl realizovat úkon odstoupení od smlouvy. Na základě této úvahy soud přiznal žalobci sjednaný úrok z prodlení za dobu od 1. 1. 1998 do 28. 2. 1998 ve výši 548.766,- Kč (tj. 0,05 % denně z částky 18,602.247,- Kč za 59 dnů prodlení), s tím, že úroky za období od 1. 3. 1998 do 2. 6. 1998 nepožívají ve smyslu §265 obch. zák. právní ochrany a proto nárok na ně zamítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek krajského soudu se v odstavci II. výroku potvrzuje (výrok I.), kdežto v odstavci I. výroku se rozsudek krajského soudu mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 548.766,- Kč zamítá. Ve výrocích III. a IV. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Odvolací soud částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, při jednání dne 19. 10. 2006 účastníky poučil podle §118a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že uzavřeli smlouvu o prodeji podniku č. 1249/96 ze dne 2. 4. 1997, týkající se části podniku S. s. M. K., s. p. Podle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil tuto smlouvu jako smlouvu o prodeji privatizovaného majetku podle zák. č. 92/1991 Sb. (tzv. „zákon o velké privatizaci“). Okamžik přechodu vlastnictví na kupujícího je v tomto konkrétním případě vázán na účinnost smlouvy a žalovaný proto nabyl vlastnictví privatizovaného majetku ke dni 1. 5. 1997. Námitky ohledně neplatnosti této smlouvy, vznesené žalovaným, nebyly podle odvolacího soudu právně významné. Mezi účastníky nebylo rovněž sporu o tom, že žalovaný zaplatil z celkové dohodnuté kupní ceny 19,975.194,- Kč dne 2. 4. 1997 pouze částku 1,372.947,- Kč a zbytek kupní ceny 18,602.247,- Kč nikdy nezaplatil. Podle čl. IV. odst. 3 smlouvy proto nastala splatnost zbytku kupní ceny ke dni 31. 12. 1997.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k odstoupení od předmětné smlouvy došlo až úkonem žalobce ze dne 2. 6. 1998 a je třeba posoudit, zda nastaly právní účinky odstoupení. Z obsahu smlouvy o prodeji podniku, kterou žalovaný uzavřel dne 1. 6. 1998 s obchodní společností D., a. s. přitom vyplynulo, konkrétně z bodu 1. a 2., že žalovaný převedl veškerý movitý a nemovitý majetek, který nabyl „v rozsahu kupní smlouvy ze dne 2. 4. 1997“ na kupujícího – D. a. s., na něhož ode dne účinnosti smlouvy přešla rovněž všechna práva a povinnosti vyplývající z kupní smlouvy z 2. 4. 1997 včetně povinnosti zaplatit žalobci smluvený úrok z prodlení, o který v tomto řízení jde.
Odvolací soud proto považoval tuto smlouvu se společností D., a. s. za platnou, včetně určení předmětu prodeje odkazem na předcházející kupní smlouvu ze dne 2. 4. 1997, která byla ke smlouvě připojena jako „Příloha č. 1“.
Smlouva mezi žalovaným a D. a. s. byla stranami datována dne 1. 6. 1998, v dokazování doplněném odvolacím soudem se nepodařilo žalobci prokázat něco jiného a proto se má za to, že smluvní strany smlouvu téhož dne podepsaly. Skutečnost, že smluvní strany nad rámec požadavku zákona uznaly své podpisy na smlouvě, neměla pro posouzení účinnosti smlouvy, která nastala ke dni 1. 6. 1998, žádný význam. Zákonem předpokládané účinky úkonu žalobce ze dne 2. 6. 1998 – odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ze dne 2. 4. 1997 – nenastaly, neboť žalobce odstoupil od smlouvy pozdě. Žalovaný dne 2. 6. 1998 majetek nabytý na základě uvedené smlouvy již nevlastnil a neměl tak ani povinnost zaplatit smluvený úrok z prodlení. Povinným se stala od 1. 6. 1998 obchodní společnost D. a. s. Žalobci nic nebránilo podat žalobu též na tuto společnost. Postup příslušného katastrálního úřadu, který odstoupení od smlouvy posoudil jinak, není pro soud závazný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvod dovolání spatřuje dovolatel v souladu s §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v nesprávném právním posouzení (ne)platnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998 mezi žalovaným a společností D. a. s., s odkazem na §39 obč. zák.
Žalobce má za to, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, když smlouva o prodeji podniku z 1. 6. 1998 je absolutně neplatná, a to na prvním místě pro neurčitost a nesrozumitelnost, neboť v čl. 1 smlouvy je pouze deklarováno, že žalovaný provozuje zemědělský podnik M. K. na základě kupní smlouvy z 2. 4. 1997, avšak nikde již není uvedeno, zda se prodává kupujícímu část podniku žalovaného či zda celý podnik a jaký. Žalovaný totiž jako podnikatel provozoval podlahářství. Naopak jazykovým výkladem čl. 2 smlouvy z 1. 6. 1998 lze dospět – podle názoru dovolatele – k závěru, že žalovaný měl v úmyslu prodat práva a povinnosti pouze z této smlouvy o prodeji podniku, avšak další práva a povinnosti kazuisticky vypočítávaná, která měla být předmětem prodeje, jsou specifikována v jednotlivých článcích smlouvy. Navíc, a to je pro posouzení neplatnosti smlouvy rozhodující, mělo být ujednáno, že kupující přejímá závazky prodávajícího pouze ve výši 215.442,- Kč dle specifikace v příloze. Dále – dle názoru dovolatele – ujednání v čl. 13 činí smlouvu o prodeji podniku z 1. 6. 1998 absolutně neplatnou pro rozpor s kogentním ustanovením §476 odst. 1 obch. zák., podle něhož kupující je povinen zavázat se k převzetí veškerých závazků souvisejících s podnikem, i když o nich v době uzavření smlouvy neví nebo dokonce vzniknou později. Smlouva je absolutně neplatná i pro rozpor s ust. §5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb., když předmětem smlouvy, pokud by měl být převeden podnik, by musely být rovněž nemovitosti, jejichž označení však smlouva postrádá a tudíž pro absenci této esenciální náležitosti je smlouva absolutně neplatná. Tato smlouva je konečně – podle názoru žalobce – neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když dle čl. VIII. smlouvy o prodeji podniku z 2. 4. 1997 se žalovaný zavázal nepřevádět majetek na jiné osoby před úplným uhrazením kupní ceny bez souhlasu žalobce. Smlouva o prodeji podniku z 1. 6. 1998 je úkonem absolutně neplatným podle §39 obč. zák., popř. porušuje zásady poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a vykazuje náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval nejprve, že odvolací soud projednal tuto věc ve smyslu čl. II. bod 2, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005.
Se zřetelem k bodu 3 článku II. cit. zákona proto Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm rovněž podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel uplatňuje výslovně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, která se vztahuje na výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 548.766,-Kč zamítá.
Co do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek krajského soudu v odstavci II. (v němž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 874.106,- Kč), je dovolání přípustné za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud má v této části napadené rozhodnutí za zásadně právně významné.
Jako dovolací důvod uplatnil dovolatel výslovně nesprávné právní posouzení věci, tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podstata nesouhlasu dovolatele spočívá v zásadní námitce, že smlouva o prodeji podniku, uzavřená dne 1. 6. 1998 mezi žalovaným jako prodávajícím a obchodní společností D., a. s. jako kupujícím, je absolutně neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost (§37 odst. zák.) a dále pro rozpor s ust. §476 odst. 1 obch. zák. a co do předmětu smlouvy s ust. §5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb. (ohledně převodu nemovitostí).
Právní posouzení této věci záleží ve výkladu smluvních ustanovení, jmenovitě článků 1. a 2. o předmětu smlouvy ze dne 1. 6. 1998, kde se tento předmět vymezuje „všemi právy a povinnostmi vyplývajícími“ ze smlouvy (v čl. 1. předmětné smlouvy zřejmě nedopatřením uvedeno č. 1229/96) z 2. 4. 1997, a to odkazem na přílohu č. 1 [odkazovaná smlouva je označena jako „smlouva č. 1249/96 o prodeji podniku (části podniku) S. s. M. K., s. p., část majetku S. s. M. K.“].
Podle §476 odst. 1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Podle §477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Závěr odvolacího soudu, že smlouva o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998 mezi žalovaným a D. a. s. je platná, neboť obsahuje podstatné náležitosti stanovené zákonem včetně konkrétního vymezení předmětu prodeje, a to odkazem na kupní smlouvu ze dne 2. 4. 1997, výše cit. ustanovením obchodního zákoníku neodpovídá, poněvadž z formulace, že se převádějí „všechna práva a povinnosti“ vyplývající z kupní smlouvy z 2. 4. 1997 nevyplývá, že se převádí podnik (jeho část), sestávající z nemovitých a movitých věcí, a teprve poté z práv a povinností (tj. závazků, resp. jiných práv a jiných majetkových hodnot). Takové konkrétní vymezení předmětu převodu nelze z čl. 1. a 2. předmětné smlouvy dovodit.
Z toho vyplývá, že smlouva o prodeji podniku je neurčitá a proto neplatná podle ustanovení §37 obč. zák. V tomto směru tudíž odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a jeho právní posouzení je nesprávné. Je na místě dodat, že za této právní situace by společnost D. a. s. mohla převzít dluh žalovaného na úroky z prodlení pouze se souhlasem žalobce jako věřitele (viz §531 odst. 1 obč. zák.), k čemuž v tomto případě nedošlo, a nebyla shledána žádná skutečnost, která by měla, resp. mohla mít, za následek zánik či přechod povinnosti žalovaného zaplatit žalobci vymáhané úroky z prodlení.
Poslední námitka dovolatele záleží v tvrzení, že smlouva o prodeji podniku z 1. 6. 1998 je absolutně neplatná podle §39 odst. zák. pro rozpor s dobrými mravy, popř. nepožívá právní ochrany ve smyslu §265 obch. zák. proto, že podle čl. VIII. smlouvy z 2. 4. 1997 se žalovaný zavázal nepřevádět majetek na jiné osoby před úplným uhrazením kupní ceny bez souhlasu prodávajícího, a tento závazek žalovaný porušil.
Tato námitka právní povahy je uplatněním nové skutečnosti, kterou se soudy v předchozím řízení nezabývaly. Z hlediska této námitky věc posuzována nebyla a proto se jí dovolací soud ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. zabývat nemohl, když v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
V novém řízení bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu