ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2650.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2650/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. a. s., proti žalované M. & K. P., spol. s r. o., zastoupené Mgr. J. M., advokátem o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 160/1999, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 3 Cmo 205/2007-270, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. února 2007, č. j. 19 Cm 160/1999-233, že řízení se ohledně úroku z prodlení ve výši 6 % z částky 2.000.000,- Kč za dobu od 19. 1. 1998 do zaplacení, zastavuje (výrok I.), žaloba se v částce 18,50 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 19. 1. 1998 do zaplacení zamítá (výrok II.) a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1.999.981,50 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 19. 1. 1998 do zaplacení (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. rozhodl soud o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení České republice a nahradit náklady řízení žalobkyni.
Předmětem řízení bylo zaplacení ceny dodaných časopisů, které žalovaná od žalobkyně odebírala na základě smlouvy o dodávce, odběru a rozšiřování tisku ze dne 16. 6. 1997. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu (předchozí rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 20. 4. 2004, č. j. 3 Cmo 6/2003-116), kvalifikoval uvedenou smlouvu jako smlouvu smíšenou mající znaky smlouvy kupní podle §409 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a smlouvy mandátní podle §566 an. obch. zák. Způsob realizace dodávek objednaných časopisů byl sjednán tak, že o plnění bude vyhotoven dodací list potvrzený po provedené přejímce pověřenými pracovníky odběratele, přičemž o remitendě neprodaných výtisků bylo ujednáno, že odběratel (žalovaná) bude vydávat ve stanoveném termínu tzv. hlášenky o prodeji, které se stávají podkladem pro fakturaci skutečně odebraného množství jednotlivých titulů časopisů žalovanou.
Soud provedeným dokazováním však zjistil, že dohodnutý způsob spolupráce nebyl dodržen, ve skutečnosti žalobkyně fakturovala plné množství dodaných časopisů a na základě hlášení odběratele (žalované) vystavovala dobropisy, jimiž byly vyfakturované ceny snižovány, a nadto žalovaná zasílala i chybná hlášení o počtu remitend, což vedlo žalobkyni k vydávání opravných dobropisů.
Soud proto zadal vypracování znaleckého posudku znalcem z oboru účetnictví, který provedl porovnání všech dodávek a remitend a zjistil rozdíl oproti žalobou uplatněnému nároku pouze 18,50 Kč. V tomto rozsahu proto soud prvního stupně žalobu jako neopodstatněnou zamítl a žalobě vyhověl co do částky 1.999.981,50 Kč.
Pokud jde o počátek doby uplatněného prodlení, vycházel soud ze skutečnosti, že nejpozdější hlášenka, která byla předmětem sporu, byla datována 22. 12. 1997, a tudíž podle čl. VIII. smlouvy byl dodavatel oprávněn fakturovat odběrateli na základě hlášení o prodeji dnem obdržení tohoto hlášení částku se splatností 14 dnů od doručení odběrateli. Soud měl tedy za prokázáno, že dnem 19. 1. 1998 se žalovaná dostala do prodlení s úhradou všech předmětných nároků.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III., IV. a V. potvrdil (první odstavec výroku) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 46.350,50 Kč (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle §212 o. s. ř., přičemž vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který podle jeho názoru správně zjistil skutkový stav a z něj vyvodil i správný právní závěr.
Odvolací soud poukázal na své předchozí zrušovací rozhodnutí ze dne 20. dubna 2004, č. j. 3 Cmo 6/2003-116, v němž jednoznačně dovodil, že i pokud žalobkyně v rozporu se smlouvou fakturovala předčasně a následně vystavovala dobropisy ohledně remitendy, neznamená to, že se tak žalobkyně zbavila možnosti nárokovat vůči žalované cenu skutečně prodaných časopisů. V řízení bylo prokázáno – a mezi účastníky je nesporné – že žalobkyně na základě smlouvy časopisy žalované dodávala, ta je přebírala a dále distribuovala prodejcům tisku, přičemž jen malá část neprodaných titulů byla vrácena a žalobkyni v rozsahu rozdílu ceny mezi časopisy dodanými a zpět vrácenými vzniklo právo na zaplacení ceny. Pokud jde o výši nároku na úhradu ceny, soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku A. B., který zadal ke zjištění výše nároku. Znalkyně k výpočtu použila především tzv. skladištní doklady a podle výsledků účetnictví žádný z účastníků v průběhu realizace smluvního vztahu neuplatnil žádnou reklamaci.
Odvolací soud proto shledal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu správným a podle §219 o. s. ř. je potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“ podala žalovaná dovolání a má je za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Vedle toho dovolatelka uplatňuje též přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž tato otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla – podle názoru dovolatelky – dosud vyřešena. Tuto otázku dovolatelka formuluje „zda pokud si smluvní strany dohodnou, že určitý peněžitý závazek je splatný do určité doby po doručení výzvy, obsahující dohodnuté náležitosti, stává se závazek splatným i tehdy, je-li povinný oprávněným vyzván k plnění způsobem odporujícím dohodě smluvních stran, a pokud ano, za jakých podmínek“.
Jako důvody dovolání uvádí dovolatelka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka je přesvědčena, že oba soudy nesprávně posoudily otázku splatnosti vymáhaných závazků a poukazuje na článek VIII. smlouvy, podle něhož „právo fakturovat vzniká dnem obdržení hlášení o prodeji“ a „nedohodnou-li se dodavatel a odběratel jinak, je faktura splatná do 14 dnů od doručení odběrateli“. Počátek běhu čtrnáctidenní lhůty, po jejímž uplynutí se fakturou vyúčtovaná cena stává splatnou, se počítá ode dne obdržení hlášení o prodeji daného čísla a titulu, tedy až dnem, kdy odběratel dodavateli oznámí, kolik výtisků se podařilo prodat a kolik jich tudíž odběratel od dodavatele koupil (v čl. IX. odst. 1 smlouvy bylo výslovně ujednáno, že vlastnické právo k jednotlivým výtiskům přechází na odběratele teprve v okamžiku zaplacení ceny tohoto výtisku konečným spotřebitelem při prodeji v maloobchodní síti).
Dovolatelka je toho názoru, že doručení faktury (daňového dokladu), kterou dodavatel neměl právo podle smlouvy vystavit a vystavené na jinou částku, než tu, kterou měl odběratel podle smlouvy zaplatit (výši bylo možno určit až po spočtení remitendy), nemohlo způsobit počátek běhu čtrnáctidenní lhůty, po jejímž uplynutí se stala splatnou cena za dodané časopisy. Splatnost faktury vyplývá z čl. VIII. odst. 1 smlouvy, že „dodavatel fakturuje odběrateli dodávky na základě hlášení o prodeji – podkladu pro fakturaci“, jinými slovy „dodavatel vystavuje odběrateli daňový doklad s náležitostmi dle zákona o dani z přidané hodnoty, kterým vyúčtovává dodání těch výtisků daného čísla určeného časopisu, které odběratel dodavateli nevrací jako remitendu“.
Dovolatelka zdůrazňuje, že popsaný řádný daňový doklad (fakturu) dodavatel v žádném případě nevystavil a odběrateli nedoručil. Nárok na zaplacení kupní ceny se nemohl stát nikdy splatným, protože nedošlo ke splnění – podle názoru dovolatelky – „odkládacích“ podmínek, jimiž byly vystavení řádného daňového dokladu (faktury) dodavatele, jeho doručení odběrateli a uplynutí lhůty 14 dnů od doručení daňového dokladu odběrateli. Faktury vystavené před tím, než dodavateli vzniklo právo fakturovat, musí být ve smyslu smluvních ustanovení považovány za neúčinné a musí se na ně hledět jako by neexistovaly. To, že podmínky pro to, aby se nároky dodavatele staly splatnými, nebyly do dnešního dne splněny, je pouze vinou dodavatele, přičemž ustanovení §365 obch. zák. stanoví jednoznačně, že dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Dodavatel se sice předčasnou fakturací nezbavil možnosti nárokovat zaplacení ceny skutečně prodaných časopisů neboli vystavit faktury způsobem v souladu se smlouvou a způsobit tak splatnost svých nároků, dodavatel tak však nikdy neučinil.
Dovolatelka dále namítá, že oba soudy zatížily řízení vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, neboť obě rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. Soud prvního stupně se vůbec nezmínil o tom, na základě jakých skutečností a ustanovení se staly nároky dodavatele splatnými, a to všechny nároky v jeden okamžik (dnem 19. 1. 1998, což je neodůvodněné a absurdní) a odvolací soud se s touto otázkou rovněž nevypořádal, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o počátku prodlení dnem 19. 1. 1998. Odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek odůvodnění a nepřezkoumatelnost zrušit a pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Oba rozsudky postrádají náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání však není důvodné.
Dovolací soud vyšel z nesporných skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím v předchozím řízení a zjištěný skutkový stav nezpochybnila ani dovolatelka.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodná ustanovení smlouvy o dodávce, odběru a rozšiřování tisku ze dne 16. 6. 1997, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně P. G., spol. s r. o., jako dodavatelem a žalovanou jako odběratelem (ve spise příl. č. 32, svazek A k č. l. 1).
Podle čl. VI. odst. 4 uvedené smlouvy se dodavatel a odběratel dohodli na volné remitendě s tím, že remitendou se rozumí neprodané výtisky. V čl. VII. se strany dohodly, že hlášení o prodeji – podklad pro fakturaci obdrží dodavatel do 8 pracovních dnů po ukončení prodeje a faxem v den jeho vyhotovení. V čl. VIII. o fakturaci a splatnosti si strany ujednaly, že dodavatel fakturuje odběrateli dodávky sběrnou fakturou na základě hlášení o prodeji – podkladem pro fakturaci s tím, že právo fakturovat vzniká dnem obdržení hlášení o prodeji a nedohodnou-li se dodavatel a odběratel jinak, je faktura splatná do 14 dnů od doručení odběrateli. V případě prodlení odběratele s úhradou faktur se smluvní strany dohodly v odst. 4 na penále 0,1 % z hodnoty faktury za každý den prodlení. Konečně v čl. IX. se strany dohodly, že vlastnické právo k jednotlivým výtiskům titulů přechází až při konečném prodeji v obchodní síti na zákazníka; v okamžiku dodání a převzetí tisku nabývá odběratel pouze dispoziční právo na předmět této smlouvy.
Při právním výkladu cit. smluvních ustanovení za použití pravidel výkladu podle §266 obch. zák. nelze námitkám dovolatelky přisvědčit.
Smluvený postup pro fakturaci, založený na započtení remitendy podle hlášení o prodeji, nebyl mezi účastníky dodržen a v tomto směru je skutkový závěr obou soudů jednoznačný a účastníky nezpochybněný. Žalovaná nemůže namítat, že žalobkyně jako dodavatel nepostupovala v souladu se smlouvou, když sama jako odběratelka nezbytný podklad pro fakturaci – hlášení o prodeji – žalobkyni nepředkládala (remitenda byla ve skutečnosti zohledňována jednotlivě až dodatečnými dobropisy). Měl-li by být akceptován názor dovolatelky, pak žalobkyně by nikdy nemohla fakturovat, tj. požadovat zaplacení ceny, protože podklad pro toto zaplacení nevystavovala, když hlášení o prodeji měla naopak vyhotovovat a předkládat žalovaná.
S uvedenou námitkou dovolatelky se ostatně odvolací soud vypořádal již ve svém prvním rozhodnutí, v němž zdůraznil, že oprávnění fakturovat nelze zaměňovat s právem (nárokem) na zaplacení ceny.
Dovolací soud na základě obsahu spisu musel dovodit, že výše plnění byla zjištěna znaleckým posudkem, splatnost pohledávky byla určena správně a odvolací soud se v napadeném rozhodnutí s opakovanou námitkou dovolatelky řádně vypořádal.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) je tudíž správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto, avšak žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. František Faldyna,CSc.
předseda senátu