ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2764.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2764/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně C.(L.)., , zastoupené Mgr. S. B., advokátkou, proti žalovaným 1) G. T., a 2) H. T., , oběma zastoupeným JUDr. A. D., advokátem, , o zaplacení částky 599.615,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 10/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. 9 Cmo 74/2006-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. února 2003, č. j. 28 Cm 10/97-73, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 599.615,70 Kč s 15,1% úrokem z prodlení z částky 439.300,- Kč od 2. srpna 1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení pohledávky po druhé žalované jen z výtěžku prodeje nemovitosti uvedené ve výroku..
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované, poté, kdy usnesením ze dne 13. února 2004, č. j. 9 Cmo 179/2003-88, připustil, aby do řízení na místo původní žalobkyně České spořitelny, a. s. vstoupila společnost C.(L.) usnesením ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 9 Cmo 508/2004-140, potvrdil usnesení ze dne 2. září 2004, č. j. 28 Cm 10/97-134, jímž Krajský soud v Plzni zastavil řízení o odvolání druhé žalované proti rozsudku ze dne 7. února 2003, č. j. 28 Cm 10/97-73, pro nezaplacení soudního poplatku za řízení o odvolání.
K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se prvního žalovaného a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. (dále jen „spořitelna“) jako věřitelem a prvním žalovaným jako dlužníkem byla dne 11. března 1992 uzavřena smlouva o úvěru (dále též jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr za účelem zaplacení kupní ceny vydražené provozovny ve výši 811.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, nebyl řádně splácen. Tyto skutečnosti byly mezi účastníky považovány za nesporné. Splnění závazku dlužníka bylo zajištěno zástavní smlouvou k nemovitostem rovněž z 11. března 1992, uzavřenou mezi spořitelnou a oběma žalovanými jako vlastníky zástavy. Tvrdil-li první žalovaný, že uzavřením smlouvy o úhradě investic z 25. června 1993 a smlouvy o převodu vydražené nemovitosti do vlastnictví věřitele, došlo ke zmaření účelu smlouvy o úvěru, pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že převedení práva či věci, na něž byl úvěr poskytnut, nemá bez dalšího vliv na závazek z úvěrového vztahu. Jde o dva samostatné právní vztahy se samostatným právním režimem, založené odlišnými smlouvami, přičemž zaplacení původně vydražené nemovitosti žalobkyní jako nabyvatelem není předmětem sporu v posuzované věci. I kdyby první žalovaný tvrdil, že mu spořitelna za původně vydraženou jednotku nezaplatila, svou tvrzenou pohledávku nezapočetl. Přitom zaplacení původně vydražené jednotky ze vztahu mezi prvním žalovaným jako převodcem a spořitelnou jako nabyvatelem, není předmětem sporu v této věci. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že zánik závazku z úvěru jakoukoliv dohodou, tedy ani dohodou o započtení pohledávek, nebyl prokázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první a druhá žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Z obsahového hlediska jsou dovolací námitky zejména polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, na nichž založil právní posouzení věci. Je tak uplatněn i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně dovolatelé namítají, že soudy nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav, když svá rozhodnutí opřely převážně o kopie listin předložených žalobkyní a nedoplnili dokazování způsobem navrženým žalovanými. Tvrdí, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost vůči druhé žalované, nepoučil-li ji o jejím procesním nároku vznášet námitku promlčení a následně ani řádně neodůvodnil, proč přes tuto námitku žalobě proti druhé žalované vyhověl.
Dovolatelé obsáhle argumentují ve prospěch závěru, že závazek ze smlouvy o úvěru zanikl v důsledku narovnání, případně novace. Odvolacímu soudu vytýkají, že „odmítl umožnit žalovaným prokázat skutečný skutkový stav“, když právo nájmu provozovny bylo převedeno bezplatně na spořitelnu, takže došlo ke kompenzaci úvěru s poskytnutím práva nájmu. Dne 25. června 1993 byla uzavřena mezi účastníky dohoda, na jejímž základě právo nájmu provozovny bylo převedeno na spořitelnu a bylo dohodnuto vypořádání nákladů na rekonstrukci nebytových prostor ve výši 340.000,- Kč. Z toho dovozují, že převzala-li spořitelna právo nájmu provozovny, nemá právo na vrácení úvěru. Vyjadřují přesvědčení, že bylo „legalizováno“ právo žalobkyně přijmout dvojí plnění z jediného závazku, tedy nejen právo přijmout od dlužníka věc, na jejíž koupi byl úvěr poskytnut, ale i plnění z úvěru. Namítají, že požadavek žalobkyně na zaplacení zůstatku úvěru je v rozporu s dobrými mravy, a snášejí argumenty na podporu tohoto názoru.
Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním druhé žalované.
Posouzení, zda dovolání je - objektivně - přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., předchází - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7). V dané věci druhá žalovaná nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti rozsudku označenému v záhlaví, protože tímto rozsudkem odvolací soud o jejich právech a povinnostech nerozhodoval, když řízení o jejím odvolání bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2004, č. j. 28 Cm 10/97-134, pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání prvního žalovaného není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrada neprovedení dalších důkazů a výhrada k provádění důkazů fotokopiemi listin. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
To, že bylo dokazováno fotokopiemi listin, nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po stránce právní již s ohledem na závěry, jež v této otázce Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 nebo v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Tam na dané téma uzavřel, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohla založit ani výhrada ke způsobu hodnocení důkazů, protože jde o výhradu ke správnosti skutkových zjištění. Nesprávností či neúplností skutkových zjištění se však vzhledem k posuzované přípustnosti dovolání nelze zabývat, neboť dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací námitky, jimiž jsou zpochybněny závěry odvolacího soudu, že dluh ze smlouvy o úvěru nezanikl jakoukoliv dohodou, tedy ani dohodou o započtení vzájemných pohledávek, když uzavření takové dohody nebylo prokázáno, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože tento závěr odvolací soud učinil z dohody uzavřené mezi s. a prvním žalovaným 25. června 1993 o úhradě nákladů spojených s rekonstrukcí. Jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které je významné jen pro projednávanou věc a jeho závěr není ani v rozporu s hmotným právem (ustanoveními §580 a násl. občanského zákoníku a §358 a násl. obch. zák.).
Námitka, podle níž odvolací soud pochybil, pokud v jednání spořitelny neshledal rozpor s dobrými mravy, se připíná k dohodě o převodu ocenitelného práva uzavřené mezi s. a S. b. města P.. Odvolací soud se však touto smlouvou nezabýval a nehodnotil ji, naopak uzavřel, že se vztahu ze smlouvy o úvěru netýká. Proto se ani dovolací soud nemohl zabývat tvrzeným rozporem následných úkonů spořitelny s dobrými mravy.
Jelikož dovolání prvního žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu