ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3471.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3471/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti žalovanému Ing. L. K., zastoupenému JUDr. T. S., advokátem, o zaplacení 120.163,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 215/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 344/2007 – 602, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.165,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. B. M.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 26. července 2007, č. j. 38 Cm 215/1998 – 575, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 120.163,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 15. 2. 1995 do zaplacení (výrok I.), žalobu ohledně zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 120.163,- Kč od 15. 2. 1995 do zaplacení zamítl (výrok II.), řízení ohledně zaplacení částky 22.479,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 15. 2. 1995 do zaplacení a ohledně zaplacení částky 12.360,- Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Z rozsáhlého odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že soud provedl ve věci podrobné dokazování, včetně znaleckého a ze zjištěného skutkového stavu vyvodil právní závěry, že mezi účastníky byla dle §409 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) uzavřena kupní smlouva z 5. 12. 1994, na jejímž základě převzal žalobce od žalovaného autobus s klimatizací zn. K., zaplatil za něj dohodnutou kupní cenu 2,337.000,- Kč, a po převzetí autobusu zjistil žalobce závady klimatizace, způsobující její nefunkčnost, které také žalovanému oznámil (reklamoval) písemně dne 14. 1. 1995 s tím, že jde o vady skryté ve smyslu §428 odst. 1 obch. zák. Soud měl za prokázané, že kompresor v klimatizaci byl nefunkční, přičemž nebylo možno provést v zimním období odzkoušení klimatizace, ale jen běžnou prohlídku. Soud uzavřel, že šlo o vadu skrytou, v souladu s §428 odst. 1 písm. b) obch. zák., nezjistitelnou při běžné prohlídce a žalobci tak vzniklo právo na přiměřenou slevu z kupní ceny podle §439 odst. 1 obch. zák., již stanovil znalec Ing. O. K. ve výši 147.800,- Kč, od níž soud odečetl částku, o kterou vzal žalobce žalobu zpět.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 120.163,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 31. 3. 1998 do zaplacení a dále ve výroku IV. o nákladech řízení, potvrdil [výrok I., písmeno a)], ve výroku I. co do 3% úroku z prodlení z částky 120.163,- Kč od 31. 3. 1998 do zaplacení změnil tak, že žaloba se v této části zamítá [výrok I. písmeno b)] a ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 14% úrok z prodlení z částky 120.163,- Kč od 15. 2. 1995 do 30. 3. 1998, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil [výrok I. písmeno c)]. Ve výroku V. pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do nákladů řízení v uvedeném znění [výrok I. písmeno d)] a ve výroku II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Co do výroku ve věci samé ohledně jistiny [výrok I. a)] odvolací soud zopakoval vyjmenované důkazy a shledal správným závěr soudu prvního stupně o přiznání nároku na přiměřenou slevu z kupní ceny a o výši této slevy, která odpovídá ustanovení §439 odst. 1 obch. zák. Existence reklamované nefunkčnosti klimatizace autobusu nebyla opakovanými důkazy vyvrácena. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že nově navrženými důkazy žalovaný nezpochybnil věrohodnost důkazních prostředků, na nichž stojí závěr soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby. Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků je třeba rozumět uplatnění tvrzení a prokázání skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně, že konkrétní důkazní prostředek je věrohodný, případně jež vedou k závěru, že důkazní prostředek má být správně z hlediska věrohodnosti soudem prvního stupně hodnocen jinak. Zpochybněním věrohodnosti důkazu může být – podle názoru odvolacího soudu – např. tvrzení a prokázání toho, že svědek vypovídal podle návodu účastníka, že listina je ve skutečnosti falzifikátem, že znalec byl ovlivněn úplatkem atp. Věrohodnost důkazního prostředku nelze však zpochybnit tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí nichž má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak jej zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů, jak je tomu v daném případě.
Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy byl žalovaný poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř. nenastala výjimka ze zákazu nových tvrzení a nových důkazů uvedená v §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a tak uvedené nové skutečnosti a nové důkazy nelze v odvolání účinně uplatnit. Pokud jde o nově předložené odborné vyjádření znalce J. H. ze dne 29. -30. 3. 2008, dospěl odvolací soud k závěru, že jde o důkaz vyvracející správnost v řízení vypracovaného znaleckého posudku Ing. O. K., avšak důkaz nepřípustný, neboť nejde o důkaz nový ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. a proto k němu nelze v odvolacím řízení přihlížet.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to – dle jeho dikce a obsahu – proti potvrzujícímu výroku sub I. a) – podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a „obecně“ je odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. a), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel považuje za podstatné ve věci zjištění, zda vada (kompresoru) klimatizace je vadou skrytou či nikoliv. Odvolací soud teprve ve svém třetím zrušovacím rozhodnutí v této věci vyslovil závěr, že šlo o vadu skrytou, ačkoli se mezitím skutkový stav věci „podstatně“ nezměnil a názor odvolacího soudu je – podle mínění dovolatele – nesprávný, protože nebylo prokázáno prověření stavu klimatizace při jeho převzetí kupujícím. Kontrolu klimatizace lze však provést i v zimním období. Odvolací soud, resp. i soud prvního stupně se opřel o některé svědecké a písemné důkazy, kdežto jiné důkazy náležitě nezhodnotil, zejména – podle názoru dovolatele – nevzal v úvahu, že Ing. T. R. je zaměstnanec K. a. s. a podílel se i na jejím vyjádření, přičemž výpověď svědka J. M. je rozporná. Posouzení vady klimatizace jako vady skryté považuje dovolatel za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud jde o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolatel poukazuje na to, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, zejména revizní znalecký posudek o výši slevy z ceny autobusu, když oprava vady klimatizace byla provedena způsobem, který neodpovídal potřebě, např. namísto opravy kompresoru došlo k jeho výměně, nebylo přihlédnuto k hodnotě demontovaného kompresoru a potřebná nebyla ani výměna elektromagnetické spojky.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že věrohodnost důkazních prostředků nelze zpochybnit tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí nichž má být zjištěn skutkový stav věci jinak, než ho zjistil soud prvního stupně, neboť za takové situace by skutkový stav věci tvrzený žalobcem nemohl být žalovaným vůbec korigován. V daném případě byl návrh žalovaného oprávněný ohledně odborného vyjádření J. H., znalce z oboru ekonomiky, ke znaleckému posudku Ing. O. K.
Dovolatel dále namítá, že stěžejní skutková zjištění byla opřena především o výpověď J. M., když soud prvního stupně tomuto svědkovi výslovně uvěřil. Byly zde však i jiné svědecké výpovědi, které výpověď jmenovaného svědka zpochybňovaly. Kromě toho soud prvního stupně další žalovaným navržené důkazy odmítl a odvolací soud tento postup schválil, což vedlo ke skutkovému zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Oba soudy na základě učiněných zjištění nemohly dospět k závěru o skryté povaze vady a o výši slevy.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje zamítnutí dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání žalovaného, směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé (a souvisejícímu výroku o nákladech řízení) je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (předchozím) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání však není důvodné.
Jako první dovolací důvod uplatňuje dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a tuto vadu řízení spatřuje v tom, že nebyly v řízení provedeny důkazy žalovaným navrhované, zejména revizní znalecký posudek o povaze vady jako vady skryté a o výši slevy z ceny. Dovolatel má za to, že provedením jím navržených důkazů by byl skutkový stav věci zjištěn náležitě a správně se závěrem, že o vadu skrytou nešlo a žalobce nemá nárok na slevu z ceny, která mu byla v řízení přiznána k tíži žalovaného.
Vadou řízení je na prvním místě neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci, avšak tato vada není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Vadami řízení při zjišťování skutkového stavu věci jsou zejména případy, kdy při provádění důkazů nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu nebo nebylo postupováno podle §120 o. s. ř. anebo v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy – srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád, Komentář II. díl, 7. vydání, Praha C. H. Beck 2006, s. 1266).
O takový případ v tomto sporu nejde. Okolnost, že žalovaný odkazoval na závěry jiného odborníka než na závěry znaleckého posudku, o který se opřely oba soudy, nelze mít za vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , zejména nelze vytýkat odvolacímu soudu (resp. ani soudu prvního stupně), že by postupoval v rozporu zvláště s ustanovením §120 o. s. ř. Odvolací soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, včetně závěrů soudem zadaného znaleckého posudku a výsledek hodnocení těchto důkazů (a z nich učiněná skutková zjištění o povaze vady a výši slevy) nepředstavuje vadu řízení ve smyslu shora cit. ustanovení.
Obdobně není možno se ztotožnit s dovolatelem, že rozhodnutí odvolacího v napadeném rozsahu naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníka, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závaznosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo ke skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze –li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
V posuzované věci se dovolatel domáhá právě toho, aby soud uvěřil jinému svědkovi (svědkům), resp. aby se opřel o odborné vyjádření, z něhož vyplývá jiný závěr, než ze zadaného znaleckého posudku. Tyto námitky dovolatele však dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahově nenaplňují. Dovolací soud nedovodil, že by skutkové závěry odvolacího soudu o povaze (skryté) vady a o výši slevy neměly v podstatné části oporu v provedeném dokazování, naopak mají oporu v konečném skutkovém závěru, opírajícím se o celkové, komplexní zhodnocení všech provedených důkazů.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu je správné a dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nejsou v této věci dány. Proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšný dovolatel je povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 13.865,- a dále v paušálu hotových výloh podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., tj. celkem ve výši 14.165,- Kč, a to k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 9. prosince 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu