ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3571.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3571/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně Č. I. B.S., a.s., člena skupiny Č., proti žalované A.M. spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. B., advokátkou, o zaplacení částky 3.745.538,16 Kč s příslušenstvím a částky 306.244,20 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 354/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2007, čj. 4 Cmo 264/2006-232, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně (původně I. L., a.s.,) domáhala v řízení po připuštění změny žaloby po žalované úhrady nezaplacených splátek (doplatku první splátky a úhrady druhé splátky) nájemného v celkové výši 308.609,50 Kč s příslušenstvím, úroků z prodlení za opožděně zaplacenou část první splátky nájemného, náhrady škody ve výši 3.362.862,66 Kč a dále úhrady smluvní pokuty za opožděně zaplacenou část první splátky nájemného, za nezaplacenou zbývající část první splátky a za nezaplacenou druhou splátku nájemného. Žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že mezi ní jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem byla uzavřena leasingová smlouva, jejíž součástí byly Všeobecné podmínky finančního leasingu movitých předmětů (dále též jen „Všeobecné podmínky“) a platební kalendář. Pakliže žalovaná svůj závazek platit sjednané leasingové splátky neplnila, žalobkyně smlouvu vypověděla. Žalovaná založila obranu na tvrzení, že jí nebyl předmět leasingu dodán řádně a včas, a proto leasingovou smlouvu považuje za neúčinnou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, čj. 18 Cm 354/2000-205, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a o vrácení zálohy na znalečné žalované (výrok IV.). Zamítnutí žaloby založil na závěru, že leasingová smlouva uzavřená mezi účastníky se nestala účinnou a leasingové období nezačalo běžet, neboť žalované nebyl dodán sjednaný předmět plnění, nýbrž věc odlišná.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, čj. 4 Cmo 264/2006-232, změnil rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 639.315,70 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 7.193,30 Kč od 17. června 1998 do zaplacení a z částky 301.416,20 Kč od 6. ledna 1998 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (první odstavec výroku) a zrušil ho ve zbývající části prvního výroku, ve druhém a ve třetím výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že mezi účastníky byla dne 2. května 1997 uzavřena platná leasingová smlouva, na základě níž žalovaná převzala jako plnění na tuto smlouvu přístroj P. U. 5000 C. Přestože se podle shodného zjištění soudů obou stupňů jednalo o předmět v části příslušenství odlišný, odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že se smlouva dle článku 1 bodu 1.6 Všeobecných podmínek stala účinnou, a to převzetím přístroje v tom rozsahu, v jakém byl žalovanou převzat, leasingové období začalo běžet od prvního měsíce následujícího ode dne 17. září 1997, a proto byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni sjednané splátky leasingu. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil zjištění, podle nichž žalovaná byla žalobkyní k převzetí přístroje od dodavatele zmocněna a za jeho převzetí tak odpovídala. Žalovaná byla proto povinna zjistit, zda přístroj nemá nedostatky či vady a byla povinna postupovat tak, aby zajistila pro pronajímatele všechna práva vyplývající z kupní smlouvy. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že žalovaná přístroj, tak jak ho převzala, stále užívá. Správnost závěru o účinnosti smlouvy potvrzuje podle jeho názoru i následné chování žalované, která, kromě tzv. akontace či nulté splátky leasingu, uhradila žalobkyni postupně i část první splátky. Odvolací soud má proto za zcela nepochybné, že žalobkyně má do doby výpovědi smlouvy podle článku 7 Všeobecných podmínek právo na úhradu nezaplacených leasingových splátek v celkové výši 308.309,50 Kč (správně mělo být však zřejmě uvedeno 308.609,50 Kč, což odpovídá součtu nezaplacené části první splátky ve výši 7.193,30 Kč a nezaplacené druhé splátky ve výši 301.416,20 Kč) společně s úroky z prodlení v dohodnuté výši 18 % p. a. za opožděné postupné placení části první splátky ve výši 24.462,- Kč, dále na 18% úrok z prodlení p.a. z částky 7.193,30 Kč (nezaplacená část první splátky) od 17. června 1998 do zaplacení a na 18% úrok z prodlení p. a. z částky 301.416,20 Kč (nezaplacená druhá splátka) od 6. ledna 1998 do zaplacení. Podle posouzení odvolacího soudu vzniklo žalobkyni i právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 306.244,20 Kč, jak žalobkyně specifikovala tyto nároky v žalobě a ve svém podání ze dne 26. října 2000, tj. celkem je tedy žalobní nárok důvodný ve výši 639.315,70 Kč. Proto v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalobě vyhověl. Ve zbývajícím napadeném rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti, neboť jak uvedl, soud prvního stupně se další částí žalobního nároku, který žalobkyně uplatnila z titulu náhrady škody, s ohledem na svůj závěr o neúčinnosti uzavřené leasingové smlouvy nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního odstavce jeho výroku napadla žalovaná dovoláním, tvrdíc, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl v rozporu s hmotným právem a to zejména tím, že řeší právní otázku nesprávně, odtrženě, zúženě a v rozporu s faktickým stavem a že měnící výrok, jímž jí byla uložena povinnost k plnění, je nesrozumitelný, a tudíž nevykonatelný.
Podle dovolatelky odvolací soud (a rovněž tak soud prvního stupně) pochybil, pokud ve vztahu ke dvěma dlužným splátkám zcela pominul otázku zaplacení akontace ve výši 1.386.757,10 Kč, která podle Všeobecných podmínek musí být při předčasném ukončení leasingu zúčtována. Opomenutím tohoto práva z leasingové smlouvy došlo podle dovolatelky k citelnému poškození jejich práv, když žalobkyně ani soud nerozhodl o této části plnění, které nebylo dle platných předpisů rozpuštěno do jednotlivých splátek po celou dobu trvání smlouvy.
Nejasnost a nesrozumitelnost měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že z použité formulace není patrné, kterou část prvního odstavce výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud mění. Kromě toho označuje uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu za zmatečný, jelikož v něm postrádá stanovení konkrétní lhůty k plnění. To má podle dovolatelky ten důsledek, že nelze dovodit, kdy se stává rozsudek vykonatelným a zejména pak pro jakou jeho část. Dalšího nedostatku se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, pokud neuvedl výši úrokové sazby u úroku z prodlení přiznaného z částky 301.416,20 Kč a pokud nijak neodůvodnil, proč je smluvní pokuta určena do uvedeného data 29. září 2000. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval převažující částí nároku ve výši 3.745.538,16 Kč z titulu náhrady škody, který nelze podle jejího mínění oddělit od celkového vyúčtování předčasně ukončeného leasingu.
Uvedenými pochybeními odvolacího soudu došlo podle dovolatelky k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 11. listopadu 2008, čj. 32 Cdo 3571/2007-259, Nejvyšší soud podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl o tom, že na straně žalobkyně jako s účastníkem bude v řízení pokračováno se společností Č. I. B. S., a.s., členem skupiny Č., jako s procesní nástupkyní žalobkyně - společnosti I. L., a.s., která podle zjištění soudu sloučením se společností Č. I. B. S., a.s., členem skupiny Č., zanikla a v důsledku toho ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Dovolací soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalobkyně se společností Č. I. B. S., a.s., členem skupiny Č.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu nezjistil, byť dovolatelka namítala, že řízení bylo vadou zatíženo, kterou spatřovala zejména ve zmatečnosti měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud dovolatelkou tvrzenou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledal, neboť měnící výrok rozsudku odvolacího soudu (první odstavec výroku) žádnou zmatečností netrpí. Uvedený výrok rozhodnutí odvolacího soudu je totiž jasný a srozumitelný, a to jak v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak i v pariční lhůtě stanovené ke splnění povinnosti, kterou odvolací soud stanovil do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsah měnícího výroku je zcela nepochybně vyjádřen částkou 639.315,70 Kč s příslušenstvím, kterou (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud žalobkyni přiznal, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké žalobou uplatněné nároky tato částka představuje. Nejasnost výroku soudního rozhodnutí by však nenastala ani tehdy, pokud by v něm lhůta ke splnění uložené povinnosti konkrétně určena nebyla. V takovém případě by totiž byla na místě aplikace ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř., podle něhož uloží-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Uvedené ustanovení tak vymezuje podpůrně konkrétní lhůtu pro situace, že by soud ve výroku rozhodnutí lhůtu ke splnění uložené povinnosti neurčil.
Rovněž tak nelze souhlasit s dovolatelkou, vytýká-li odvolacímu soudu, že neuvedl výši úrokové sazby u úroku z prodlení přiznaného z částky 301.416,20 Kč a že nijak neodůvodnil, proč je smluvní pokuta určena do uvedeného data 29. září 2000. Přiznal-li totiž odvolací soud žalobkyni „částku 639.315,70 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 7.193,30 Kč od 17.6.1998 do zaplacení a z částky 301.416,20 Kč od 6.1.1998 do zaplacení , ...“, pak z gramatického smyslu tohoto výroku vyplývá, že 18% úroková sazba se vztahuje jak k částce 7.193,30 Kč, tak i k částce 301.416,20 Kč. Na rozdíl od dovolatelky dovolací soud nespatřuje ani žádnou nejasnost v přiznání smluvní pokuty do 29. září 2000, neboť do tohoto data žalobkyně smluvní pokutu nárokovala (viz podání žalobkyně na č.l. 21 a 42 spisu).
Dovolací soud neshledal ani důvodnou námitku dovolatelky, že odvolací soud (a rovněž tak soud prvního stupně) postupoval nesprávně, pokud ve vztahu ke dvěma dlužným splátkám zcela pominul otázku zaplacení akontace ve výši 1.386.757,10 Kč, která podle Všeobecných podmínek musí být při předčasném ukončení leasingu zúčtována. Jestliže totiž žalobkyně v žalobě včetně jejího rozšíření uplatnila několik samostatných nároků v souvislosti s výpovědí leasingové smlouvy, pak hmotnému právu ani procesním předpisům neodporuje takový postup, kdy odvolací soud žalobě vyhověl pouze zčásti (v nárocích na doplatek nezaplacených splátek s příslušenstvím, na úrok z prodlení za opožděné postupné placení části první splátky a na smluvní pokutu) a ve zbývajícím rozsahu (představující uplatněný nárok na náhradu škody) z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud proto uzavřel, že se odvolací soud tvrzených vad řízení, ani jiných vad řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nedopustil a že tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu