ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.360.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 360/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobců a) M. P., a b) J. Š., zastoupených JUDr. Z. M., advokátkou, proti žalovanému D. W., zastoupenému Mgr. D. T., advokátem, o zaplacení 96.691,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 366/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2008, č. j. 21 Co 335/2008-248, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.720,- Kč k rukám jejich zástupkyně JUDr. Z. M. do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 20. dubna 1993 požadovali žalobci po žalovaném zaplacení částky ve výši 96.691,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně od 3. března 1992 do zaplacení. Podle skutkových tvrzení doplněných v průběhu řízení jde o kupní cenu za zboží převzaté žalovaným dne 12. února 1992 od žalobců, kteří v té době podnikali ve sdružení.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č.j. 7 C 366/2005-214, žalobu zamítl (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.), když uzavřel, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by mezi účastníky řízení došlo dne 12. února 1992 k uzavření kupní smlouvy. Pravost podpisu žalovaného na dodacím listu, předloženým žalobci pouze ve fotokopii, byla podrobena znaleckému zkoumání a znalec dospěl k závěru, že zkoumaný podpis je pravděpodobně, nikoliv však jistě, pravým podpisem žalovaného. V té době byl žalovaný v pracovním poměru a neměl oprávnění k živnostenskému podnikání, které získal teprve v pozdější době. Pokud matka žalovaného dne 12. prosince 1996 uzavřela se žalobci smlouvu o přistoupení k závazku žalovaného, šlo o neplatný úkon, protože dluh žalovaného neexistoval.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobcům částku 96.691,- Kč s úroky z prodlení ve výši 14,3 % od 3. března 1992 do zaplacení, v části, v níž žalobci požadovali po žalovaném zaplacení úroků z prodlení ve výši 3,95 % z částky 96.691,- Kč od 3. března do zaplacení, napadený rozsudek potvrdil a nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zčásti zopakoval dokazování a poté uzavřel, účastníci řízení uzavřeli kupní smlouvu a žalovaný zboží od žalobců odebral. Znalec PhDr. V. ve svém posudku z oboru písmoznalectví dospěl k závěru, že podpis žalovaného na dodacím listu je pravděpodobně jeho pravým podpisem pouze s ohledem na to, že neměl k dispozici originál listiny, jednoznačně však upřednostnil závěr, že jde o pravý podpis žalovaného před opačnou alternativou. Ze skutečnosti, že na dodacím listu je jako odběratel označen žalovaný, odvolací soud dovodil, že účastníci řízení se předtím museli znát, což žalovaný v průběhu řízení popíral. O existenci dluhu žalovaného vůči žalobcům svědčí i skutečnost, že matka žalovaného dne 12. prosince 1996 uzavřela se žalobci smlouvu o přistoupení k dluhu žalovaného, jenž je předmětem řízení. Rovněž z obsahu exekučního spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. E 493/95 je zřejmé, že se rodiče žalovaného snažili o splnění jeho závazku. Po právní stránce situaci posoudil podle ustanovení §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) bez ohledu na to, zda žalovaný byl v té době podnikatelem, zejména s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006) a na současnou dikci ustanovení §3a odst. 1 obch. zák., která tento stav výslovně upravila.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v jeho měnící části dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolatel má zato, že odvolací soud především přecenil závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, které jsou však pouze v rovině pravděpodobnosti, protože nebyl předložen originál listiny obsahující zkoumaný podpis. V řízení bylo prokázáno, že účastníci se v době, kdy se měl obchod uskutečnit, neznali. Pokud by žalovaný opravdu zboží převzal, nepochybně by na dodacím listu byla uvedena jeho správná adresa. Žalobci neprokázali doručení faktury žalovanému, který v té době nebyl ani podnikatelem. Tyto skutečnosti, z nichž lze dovodit, že sporný podpis není pravým podpisem žalovaného a že mezi účastníky řízení kupní smlouva uzavřena nebyla, však odvolací soud nevzal v úvahu.
Žalobci vyjádřili své přesvědčení o správnosti napadeného rozhodnutí, s jehož závěry se ztotožnili, a navrhli dovolání zamítnout.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud dále posuzoval, zda došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tedy zda zjištěný skutkový stav, že žalovaný dne 12. února 1992 převzal zboží od žalobců, který byl základem pro právní posouzení věci, má oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnost, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
V posuzované věci dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v postupu podle §132 o. s. ř. neshledává. Odvolací soud své skutkové zjištění, že žalovaný dne 12. února 1992 odebral od žalobců zboží, podrobně v napadeném rozhodnutí odůvodnil a uvedl, z jakých důkazů a skutečností, které vyšly za řízení najevo, vycházel. Lze především přisvědčit jeho argumentaci, že znalecký posudek jednoznačně preferuje pravost podpisu žalovaného na dodacím listu bez ohledu na to, že znalec neměl k dispozici originál listiny, což nutně vede k závěru, že žalovaný zboží na něm uvedené od žalobců převzal. Tvrzení žalovaného, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci se v té době neznali, neodpovídá výsledkům dokazování, protože oba žalobci tvrdili opak. Předloženými listinami bylo rovněž prokázáno, že žalobci podnikali v té době ve sdružení. Jako zcela správný se jeví i názor odvolacího soudu, že pro závěr o skutkovém stavu není podstatné, zda žalovaný v té době měl oprávnění k živnostenskému podnikání, popřípadě byl v pracovním poměru (tedy skutečnosti akcentované soudem prvního stupně), právě tak jako jeho argumentace, že existenci dluhu lze dovodit i z dohody o přistoupení k dluhu ze dne 12. prosince 1996. V tomto jeho hodnocení důkazů, které nevykazuje žádný logický rozpor, dovolací soud pochybení neshledal a proto uzavřel, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, majících oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud tedy posléze přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2, písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel napadl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, že mezi účastníky řízení byla dne 12. února 1992 uzavřena kupní smlouva, podle níž žalovaný od žalobců převzal zboží, zaplacení jehož kupní ceny je předmětem řízení.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení §409 obch. zák., podle jehož prvního odstavce se kupní smlouvou zavazuje prodávající dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Tento závěr má dovolací soud za správný, protože z obsahu dodacího listu ze dne 12. února 2002 bylo jednoznačně zjištěno označení účastníků smlouvy, předmět smlouvy i kupní cena a lze dodat, že takto prokázaný skutkový stav jiné právní posouzení ani nepřipouští. Přiléhavá je rovněž argumentace odvolacího soudu ohledně postavení, v němž účastníci řízení smlouvu uzavřeli, umožňující její právní posouzení podle obchodního (a nikoliv občanského) zákoníku.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí nedošlo k omylu soudu při aplikaci práva, protože odvolací soud při právním posouzení věci použil na zjištěný skutkový stav správný právní předpis a správně jej rovněž vyložil, a proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a shledal je správným, v souladu s ustanovením §243b odst. 2, části věty před středníkem a §243b odst. 6 o. s. ř. dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř, protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobcům jejich náklady řízení, sestávající z odměny advokátky za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 15.431.- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 19%, celkem tedy částku (po zaokrouhlení na celé koruny) ve výši 18.720.- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu