ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3726.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3726/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce Ing. J. Ch., zastoupeného JUDr. H. E., advokátem proti žalované 1) Č., a. s., a žalované 2) Č. D., a. s., , zastoupené JUDr. P. D., LL.M., Ph.D., advokátem, o 663 040,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 99/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2007, č. j. 8 Cmo 43/2007-176, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2007, č. j. 8 Cmo 43/2007-176, vyjma potvrzujícího výroku ve věci samé ve vztahu k první žalované ohledně částky 57 317,23 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 19 812,80 Kč od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2006, č. j. 34 Cm 99/2005-132, vyjma zamítavého výroku ve věci samé ve vztahu k první žalované v rozsahu částky 57 317,23 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 19 812,80 Kč od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal v řízení po první žalované (původně po Východočeské energetice, a.s., se sídlem v Hradci Králové, Sladkovského 215, PSČ 501 03, IČ 60108720) a druhé žalované (po jejím přistoupení do řízení podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2006, č. j. 34 Cm 99/2005-102) doplacení 50 % fakturované kupní ceny za dodávku elektřiny z malé vodní elektrárny v H. S.(dále též jen „M.S.“) za období od února 2001 do června 2003 (vyjma dodávky za srpen 2002), přičemž tak činil původně po první žalované jako dlužníku a posléze jako ručiteli (pro přechod dluhu na druhou žalovanou v důsledku vložení části podniku první žalované, jíž se závazek k placení týkal, do podniku druhé žalované), a na druhé žalované pak jako na dlužníku.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 34 Cm 99/2005-132, žalobu o zaplacení 663 040,60 Kč s příslušenstvím, tak jak je specifikováno ve výroku rozhodnutí, zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřeli dne 16. září 1998 žalobce a první žalovaná písemnou smlouvu, v níž se žalobce zavázal dodávat první žalované elektrickou energii z M. S. a první žalovaná se zavázala energii odebírat a platit za ni žalobci dohodnutou kupní cenu podle aktuálního sazebníku a vyúčtování žalobce. Podle zjištění soudu mohl tento smluvní vztah kterýkoliv z jeho účastníků i bez udání důvodu s jednoměsíční lhůtou vypovědět, k čemuž došlo dopisem první žalované ze dne 22. prosince 2000, který žalobce v prosinci 2000 obdržel. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že vlastníkem malé vodní elektrárny, z níž první žalovaná elektrickou energii odebírala, byl žalobce a že pro rozhodné období měla s první žalovanou řádně uzavřenu smlouvu o dodávce elektřiny ze dne 14. března 2001 třetí osoba – M. Š., který se zavázal dodávat první žalované elektřinu z M. S., čemuž odpovídal závazek první žalované tuto elektřinu odebírat a platit prodávajícímu kupní cenu. Pro nesrovnalostí ohledně vlastnictví předmětné malé vodní elektrárny platila podle zjištění soudu první žalovaná M. Š. (stejně jako žalobci, s nímž již první žalovaná neměla uzavřenou žádnou smlouvou na dodávku elektrické energie) za dodávky elektrické energie 50 %. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se dále podává, že zatímco autorizace k výrobě elektrické energie ze shodné malé vodní elektrárny byla příslušným úřadem vydána jak žalobci, tak i M.Š., příslušnou licenci podle nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 získal pro malou vodní elektrárnu jen žalobce. M. Š. první žalované žádné rozhodnutí o licenci nepředložil, přičemž povinností první žalované nebylo podle názoru soudu předložení licence po M. Š. žádat. Pakliže podle nové právní úpravy musely osoby podnikající v energetických odvětvích podle dosavadních předpisů do jednoho roku od účinnosti nové právní úpravy požádat o udělení licence a pokud tak neučinily, jejich oprávnění k podnikání zaniklo, podle názoru soudu byla první žalovaná minimálně do 1. ledna 2002 v dobré víře, že platí řádnému vlastníku licence na výrobu elektrické energie. Soud prvního stupně dále uvedl, že až dne 18. července 2003, tedy po uplynutí sporného období, žalobce a M. Š. souhlasně prohlásili, že žalobce je výlučným vlastníkem malé vodní elektrárny. Na základě uvedených zjištění dospěl soud k závěru o nedůvodnosti žaloby, a proto ji zamítl. Pro úplnost pak poznamenal, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani v případě, že by se první žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, a to s odkazem na §100 odst. 1 a §107 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro důvodně vznesenou námitku promlčení první žalovanou pro uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že první a druhá žalovaná jsou povinny zaplatit žalobci částku 605 723,37 Kč s příslušenstvím dle specifikace ve výroku rozhodnutí s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká povinnost druhé ze žalovaných, a dále tak, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 57 317,23 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 19 812,80 Kč od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k první žalované v rozsahu částky 57 317,23 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 19 812,80 Kč od 16. 3. 2001 do 14. 4. 2001 (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi oběma žalovanými na straně jedné a žalobcem na straně druhé (druhý výrok), o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi druhou žalovanou a žalobcem (třetí výrok), o nákladech odvolacího řízení mezi oběma žalovanými na straně jedné a žalobcem na straně druhé (čtvrtý výrok) a o nákladech odvolacího řízení mezi druhou žalovanou a žalobcem (pátý výrok).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve poukázal na procesní pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s §92 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), připustil-li usnesením ze dne 22. března 2006, č. j. 34 Cm 99/2005-102, aby do řízení vedle původní první žalované přistoupila druhá žalovaná. Poněvadž se však toto usnesení stalo pravomocným, nezbylo odvolacímu soudu, než usnesením nastolený stav respektovat, a proto z něho vyšel a to s tím, že vůči druhé žalované bylo řízení zahájeno 6. února 2006. Dalšího procesního pochybení, které však nekvalifikoval jako vadu řízení, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, se podle odvolacího soudu dopustil soud prvního stupně tím, že výslovně usnesením nerozhodl o připuštění změny žaloby, pokud jde o změněná tvrzení a nový návrh petitu v souvislosti s uplatněním práva vůči žalovaným v postavení dlužníka a ručitele.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že mezi žalobcem a první žalovanou byla dne 16. září 1998 uzavřena smlouva o dodávce elektřiny, kterou první žalovaná platně vypověděla. Pakliže v řízení nebylo sporu o tom, že žalobce první žalované elektřinu z M. S. po 1. lednu 2001 jako osoba oprávněná dodával, činil tak podle posouzení odvolacího soudu bez právního důvodu, neboť žádnou další smlouvu s první žalovanou na dodávky v dotčeném období neuzavřel. To má podle odvolacího soudu ten důsledek, že dodávkami elektřiny získávala první žalovaná na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je třeba podle §458 odst. 1 obč. zák. vypořádat formou peněžité náhrady představující ekonomickou protihodnotu takto poskytnutého množství elektřiny. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vyšel odvolací soud ze souhlasného prohlášení účastníků, podle něhož žalobce dodal první žalované v rozhodném období jím fakturované množství elektrické energie s tím, že ekonomická protihodnota měrné jednotky odpovídá takto fakturované ceně, která vycházela z ceníku schváleného Energetickým regulačním úřadem.
Pakliže ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu nevyplynulo, zda a případně jaké množství elektřiny z předmětné malé vodní elektrárny dodával v rozhodném období jen žalobce či i M. Š., odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobce k jeho tvrzení, že byl jejím výlučným dodavatelem. Z jeho výpovědi zjistil, že M. Š. nikdy elektřinu z elektrárny ve vlastnictví žalobce nedodával, přičemž mezi nimi nebyl ani nájemní či jiný vztah k výrobě elektřiny. Odvolací soud označil výpověď žalobce za věrohodnou, která je dostatečným důkazem toho, že z předmětné elektrárny do sítě dodával elektrickou energii výlučně žalobce, v důsledku čehož neměl za potřebné vyslechnout k této otázce jako svědka i M. Š.. Za situace, kdy z již soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že první žalovaná zaplatila žalobci z jím fakturovaných částek jen 50 %, odvolací soud uzavřel, že žalobci vznikl vůči první žalované nárok z bezdůvodného obohacení, a to ve vymáhané výši. Odvolací soud dále shledal, že první žalovaná se ze zákona stala ručitelem za splnění žalované pohledávky, neboť v průběhu řízení - vložením části podniku první žalované, k níž se závazek k vypořádání předmětného nároku týkal, do základního kapitálu druhé žalované – přešla na druhou žalovanou podle §477 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) povinnost vypořádat žalobcův nárok z bezdůvodného obohacení.
Podle odvolacího soudu tak zbylo posoudit, zda žalobní nárok není promlčen, a to podle právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že jde o nárok z obchodního závazkového vztahu. Odvolací soud, vycházeje ze čtyřleté promlčecí doby, která podle §391 odst. 1 obch. zák. začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, dovodil, že tímto dnem je v posuzované věci každý jednotlivý den dodání elektřiny do sítě. To má podle odvolacího soudu ten důsledek, že námitka promlčení vznesená první žalovanou je částečně důvodná, neboť právo vzniklé žalobci do 14. dubna 2001 bylo uplatněno až po uplynutí promlčecí doby. Za stavu, kdy druhá žalovaná námitku promlčení nevznesla, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalovaná je z titulu ručitele povinna společně zaplatit s druhou žalovanou jako dlužníkem vymáhanou částku v rozsahu, jíž se netýkala námitka promlčení, a dále uložil druhé žalované zaplatit žalobci zbývající vymáhanou částku, jíž se námitka promlčení vznesená první žalovanou týkala.
Rozsudek odvolacího soudu (vyjma potvrzujícího výroku ve věci samé ve vztahu k první žalované ohledně částky 57 317,23 Kč s příslušenstvím) napadly obě žalované společným dovoláním, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedly, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.], že jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení bylo zatíženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolatelky brojí proti závěru odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení na straně první žalované na úkor žalobce. Namítají, že se první žalovaná v souvislosti s dodávkami elektřiny z předmětné malé vodní elektrárny v období od února 2001 do července 2003 bezdůvodně neobohatila, neboť tyto dodávky přijímala na základě smlouvy uzavřené s M. Š. a za tyto dodávky v souladu s touto smlouvou hradila stanovenou kupní cenu, když na základě souhlasu jmenovaného poukazovala polovinu kupní cenu přímo žalobci. Tvrdí, že M.Š. byl z hlediska tehdy platné právní úpravy jediným oprávněným dodavatelem elektřiny z M.S., neboť vedle příslušného povolení (tj. autorizace) měl uzavřenu smlouvu o dodávce elektřiny, zatímco žalobce tuto zákonnou podmínku nesplňoval. Na tomto stavu podle dovolatelek nic nezměnila ani ta skutečnost, že M. Š. nepožádal v zákonné lhůtě o výměnu autorizace za licenci, v důsledku čehož mu jeho oprávnění k podnikání v oblasti energetiky zaniklo, jelikož podle právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku platilo a stále platí, že povaha a platnost právního úkonu není dotčena tím, že určitá osoba nemá oprávnění k podnikání. V této souvislosti dovolatelky zdůraznily, že od 1. ledna 2002 neměl příslušné oprávnění ani žalobce, neboť licenci získal až s účinností od 10. září 2003.
Dovolatelky dále odvolacímu soudu vytýkají pochybení ve zjištěném skutkovém stavu věci, zjistil-li, že žalobce byl v rozhodném období jediným dodavatelem elektřiny z M. S., přestože jiné v řízení provedené důkazy jednoznačně prokazovaly, že na počátku roku 2001 byl oprávněným držitelem autorizace k výrobě elektřiny též M. Š., jemuž k této elektrárně svědčilo v dané době též spoluvlastnické právo a který po první žalované požadoval úhradu poloviny kupní ceny za dodávku elektřiny z M. S.. Vytýkají mu, že závěr o nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení i na druhou polovinu kupní ceny za dodávku elektřiny z M. S. založil pouze na účastnické výpovědi žalobce, že on jediný dodával v rozhodném období první žalované elektřinu. Přestože dovolatelky navrhly svědeckou výpověď M. Š., odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobci měla náležet celá kupní cena za dodanou elektřinu první žalované, aniž se vypořádal s rozpory, které vyšly v řízení najevo, založil podle dovolatelek své rozhodnutí na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navíc pokud odvolací soud v řízení nezkoumal, zda M. Š. byl oprávněn k dodávkám elektřiny z M. S, přestože žalované v tomto směru předložily skutková tvrzení a navrhly důkazy včetně výslechu M. Š., což však odvolací soud odmítl, dopustil se tím podle dovolatelek při zjišťování skutkového stavu vady řízení, která mohla mít (a také měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dalšího pochybení se podle dovolatelek dopustil odvolací soud tím, že žalobci žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení přiznal, aniž blíže zkoumal, zda a případně kdy žalobce první žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení vyzval. Poukazují na to, že žalobce v řízení nikdy netvrdil a neprokazoval, že by tak učinil. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení nelze podle názoru dovolatelek považovat ani faktury vystavené žalobcem podle kupní smlouvy ze dne 16. září 1998, jak nesprávně dovodil odvolací soud, jelikož vůle žalobce prokazatelně nesměřovala k vypořádání bezdůvodného obohacení, ale jenom k zaplacení kupní ceny dle uvedené smlouvy, kterou žalobce pokládal za platnou a účinnou i po uplynutí výpovědní doby. Pakliže za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení nelze podle dovolatelek považovat ani žalobu či další navazující podání žalobce, namítají, že nárok žalobce, pokud by existoval, se nikdy splatným nestal, a proto ho odvolací soud neměl žalobci přiznat.
Přestože nebylo žalobcem v řízení tvrzeno ani prokázáno, že vyzval dlužníka (nejprve první žalovanou a posléze druhou žalovanou) k vydání bezdůvodného obohacení, je podle dovolatelek zřejmé, že odvolací soud shledal žalobní nárok oprávněným nejen ve vztahu k druhé žalované jako dlužníku, ale i ve vztahu k první žalované jako ručiteli, ačkoli v posuzovaném případě nebyly prokazatelně splněny zákonné podmínky pro vznik oprávnění věřitele uplatňovat svou pohledávku za dlužníkem vůči ručiteli.
Podle dovolatelek odvolací soud také právně pochybil, nevzal-li při rozhodování v potaz tu skutečnost, že žalobci v období od 1. ledna 2002, kdy mu zanikla autorizace podle staré právní úpravy, nesvědčilo oprávnění k výrobě elektřiny z M. S., z čehož vyplývá, že v tomto období nebyl žalobce ohledně dodávek elektřiny ve vztahu k první žalované v postavení podnikatele. Pokud by tedy v tomto období mělo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně první žalované na úkor žalobce, jak uzavřel odvolací soud, pak nemohlo jít mezi nimi o obchodněprávní vztah, nýbrž o občanskoprávní vztah a žalobcův nárok by byl z důvodu uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby promlčen. Uvedené pochybení při posouzení povahy vztahu mezi žalobcem a první žalovanou bylo podle dovolatelek také příčinou toho, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť za uvedené situace by byl věcně příslušný okresní soud, a nikoli krajský soud, který ve věci v prvním stupni rozhodoval.
Další vadu řízení spatřují dovolatelky v překvapivosti rozhodnutí, a tudíž v porušení zásady dvouinstančnosti řízení, jelikož odvolací soud dospěl k opačnému právnímu závěru, aniž umožnil účastníkům řízení se k tomuto novému právnímu hodnocení vyjádřit a činit tak v této souvislosti skutková tvrzení a navrhovat důkazy. Závěr o bezdůvodném obohacení na straně první žalované na úkor žalobce by bylo možné podle dovolatelek učinit až na základě dalšího dokazování, které by však v souladu s uvedenou zásadou muselo být provedeno v řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti dovolatelky poukázaly na konkrétní listiny, z nichž dle jejich mínění zcela jednoznačně vyplývá význam navržené svědecké výpovědi M. Š. pro předmětné řízení, resp. potřeba provést další dokazování v situaci, kdy odvolací soud zaujal ve věci zcela jiný právní závěr.
Další vady řízení se podle dovolatelek dopustil odvolací soud tím, že jeho rozsudek trpí nepřezkoumatelností, jelikož se dostatečně nevypořádal se závěry soudu prvního stupně o tom, že na dodávku elektřiny v rozhodném období byla uzavřena smlouva mezi první žalovanou a Marcelem Šteincem, a tudíž se první žalovaná nemohla v této souvislosti bezdůvodně obohatit. Kromě toho odvolací soud zcela pominul tu v řízení před soudem prvního stupně prokázanou skutečnost, že M. Š. byl na počátku rozhodného období držitelem autorizace k výrobě elektřiny z M. S. a že se vůči první žalované domáhal uzavření smlouvy na její dodávku.
V závěru dovolání dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s obsahem vyjádření druhé žalované ze dne 16. ledna 2007 uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že druhá žalovaná námitku promlčení nevznesla.
Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 3726/2007-247, Nejvyšší soud rozhodl, že na straně první žalované jako s účastníkem bude v řízení pokračováno se společností Č., a.s., , na níž jako na nástupnickou společnost přešlo v důsledku fúze sloučením obchodní jmění původní první žalované - společnosti V. e., a.s.,
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (a souvisejícím výrokům o nákladech řízení), a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že řízení před soudy obou stupňů byla takovou vadou zatížena.
Podle §220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže
a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav,
b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
Podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro rozsudek soudu prvního stupně v souzené věci, jelikož důvody, pro které soud prvního stupně zamítl žalobu, jsou nedostatečné. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že smluvní ujednání o možnosti vypovědět smlouvu uzavřenou dne 16. září 1998 mezi žalobcem a první žalovanou je platné, nedovodil z tohoto posouzení žádné důsledky pro hmotněprávní vztah účastníků řízení. Z odůvodnění jeho rozsudku rovněž vyplývá, že dále založil závěr o nedůvodnosti žaloby na dobré víře první žalované o tom, že za dodávky elektrické energie platí řádnému vlastníku licence, aniž však vysvětlil, podle kterého hmotněprávního předpisu má tato skutečnost (dobrá víra) vliv na posouzení žalobního nároku. Soud prvního stupně zejména vůbec právně nekvalifikoval vztah žalobce a první žalované, stejně jako žalobní nárok, který z tohoto vztahu žalobce žalobou uplatnil a v tomto směru neaplikoval žádnou hmotněprávní normu. Teprve při podpůrné argumentaci o promlčení žalobního nároku zmiňuje soud prvního stupně právo z bezdůvodného obohacení, aniž však uvádí, na základě jakých skutečností a úvah k této právní kvalifikaci žalobního nároku dospěl.
Shora popsané nedostatky způsobují nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, a to pro chybějící důvody potřebné k právnímu posouzení věci. Za této procesní situace, kdy je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., nebyly podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně splněny. A protože tak odvolací soud učinil, postupoval nesprávně, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. shodně právní závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14) a dovolací soud k ní ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z důvodu shora popsané vady řízení správný, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), v napadeném rozsahu (včetně souvisejících výroků o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej (vyjma zamítavého výroku ve věci samé ve vztahu k první žalované v rozsahu částky 57 317,23 Kč s příslušenstvím) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V něm budou mít dovolatelky možnost uplatnit zbývající námitky, jimiž v dovolání brojily proti závěru odvolacího soudu o důvodnosti žalobního nároku na doplacení elektrické energie vůči oběma žalovaným a jejichž oprávněnost nemohl dovolací soud přezkoumat pro shora popsanou vadu, kterou soudy obou stupňů řízení zatížily a jejíž existence je dostatečným důvodem pro zrušení rozsudků obou stupňů, aniž se Nejvyšší soud musel zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu